Tradice výroby měřicí techniky v Blansku

Verze pro tisk

Ing. Jaroslav Šejnoha, Miroslav Starycha

V roce 2011 uplynulo sto let od zahájení průmyslové výroby elektrických měřicích přístrojů v Blansku. Vývoj a výroba měřicí techniky se stala vedle strojírenství tradičním průmyslovým oborem Blanenska, který proslavil region ve světě.

U zrodu tradice výroby měřicí techniky v Blansku stál vynikající moravský vynálezce a továrník inženýr Erich Roučka. Narodil se 30. října 1888 ve Velkém Meziříčí. V roce 1908 maturoval na německé Průmyslové škole v Brně. Poté nastoupil dvouletou praxi ve firmě Kolben a spol. v Praze - Vysočanech. Aby získal zahraniční zkušenosti, odejel na praxi do Německa, kde pracoval v berlínském podniku Siemens - Halske Wernerwerk. Tam ale dlouho nepobyl. Za tři měsíce byl vypovězen ”pro přílišnou technickou zvídavost” a vrátil se domů.

Již jako velmi mladý si Erich Roučka usmyslel, že založí továrnu na výrobu elektrických měřicích přístrojů. Po návratu z Německa, ve svých 22 letech, začal svůj sen realizovat. A protože jeho starší bratr měl prosperující stavební firmu v Blansku, padlo rozhodnutí, že fabriku postaví v Blansku. 8.5.1911 získal na c.k. hejtmanství v Boskovicích povolení k zahájení stavby. Už ale v průběhu výstavby začal Erich Roučka konstruovat a vyrábět spolu se třemi mechaniky své první měřicí přístroje. K tomuto účelu si pronajal v Blansku suterén jednoho obytného domu. 30. října roku 1911, tedy necelého půl roku od povolení stavby, přenesl pak výrobu do právě dokončeného nového objektu. Byla to tehdy první provozovna toho druhu ve střední Evropě.

Původní malá továrna měla asi dvacet zaměstnanců, byli mezi nimi také hodináři, kteří měli dobré zkušenosti s precizní výrobou přesné mechaniky. Od roku 1912 se vzhledem k dobré prosperitě zvýšil počet zaměstnanců na 112. Do učebního oboru byli přijímáni mladí zájemci, některé práce mohly zastávat také ženy.

Přístroje označené charakteristickým symbolem E R (iniciály Ericha Roučky) sloužily nejen v různých provozech a při kontrolách elektrorozvodných sítí, ale obstály i v náročných podmínkách hutního a důlního prostředí. Významná část byla určena pro vojenské lodě rakousko-uherského námořnictva, kde obstály v konkurenční soutěži s podniky Siemens-Halske, Weston apod. O velké kvalitě výrobků a precizní práci mechaniků svědčí řada pochvalných vyjádření firem již roku 1913, kdy podnik vyráběl převážně přístroje rozváděčové, voltmetry a ampérmetry elektromagnetické, i přístroje s vyšší třídou přesnosti. K prvním stálým zákazníkům patřily firmy Elektrotechnická akciová společnost v Praze, Pražské elektrotechnické závody, fa Alois Duda a spol., Bartelmus - Donát a spol. a některé podniky z Vídně. Dalším dokladem o hodnotné práci Roučkovy firmy jsou čestné ceny Ministerstva veřejných prací a dalších institucí. Ministerstvo veřejných prací udělilo podle tehdejšího zákona Erichu Roučkovi v roce 1918 titul inženýra. Akademický titul mohli podle něho užívat také absolventi středních škol, pokud prokázali nejméně osmiletou průmyslovou činnost.

Do konce dvacátých let minulého století byl sortiment výrobků firmy značně rozšířen. Závod dodával laboratorní přístroje, měřicí můstky, kmitoměry, přenosné měřicí soupravy a různé doplňky. Uplatnily se nejen na domácím trhu, ale byly zasílány také odběratelům do Číny, Indie, Persie a Jižní Ameriky, tj. do zeměpisných pásem s náročným podnebím.

Mladému inženýrovi Roučkovi se podařilo soustředit v nové profesi skupinu nadaných spolupracovníků (mnozí se později stali uznávanými odborníky v odvětví měřicí a regulační techniky) a relativně v krátkých údobích zaváděli do výroby progresivní konstrukce a technologie. Roučka rozhodoval o dalších rozvojových tendencích a investičních záměrech. Byl přitom nejen prozíravý, ale také velmi houževnatý a cílevědomý. Je o něm známo, že dokázal mnohdy s nezbytnými přestávkami pracovat i několik dní a nocí, pokud nedospěl k uspokojivému výsledku. Jeho styl práce již měl prvky moderní racionální technické tvořivosti. Aby se Roučka mohl věnovat jen technickým úkolům, pověřil hospodářským vedením podniku svého krajana a spolužáka z velkomeziříčské reálky ing. Jana Vlasáka.

Po první světové válce došlo k značnému omezení prodeje elektrických přístrojů, zejména do zahraničí. Stabilita výroby byla rovněž ovlivněna novým státoprávním uspořádáním. Nepříznivá situace se promítnula i do všech blanenských podniků. Zástupci z vedení továren se radili, jak této recesi čelit. Docházelo k pracovním výlukám a zaměstnanci tím byli finančně velmi poškozeni. Ředitel Vlasák zjistil, že je na spotřebitelském trhu značný zájem o balanční kuchyňské váhy, mlýnky na maso apod. Proto Roučkova firma zvolila dočasně jako východisko výrobu těchto komodit. Inženýr Roučka tehdy uvažoval o nové metodě - samočinné regulaci provozu parních kotlů. Původní myšlenka vznikla, když pozoroval práci při obsluze lokomotivního parního stroje, který v jeho továrně poháněl dynamo na výrobu elektrické energie. Přes značné úsilí se topiči nikdy nepodařilo seřídit podle přístrojů všechny údaje tak, aby zůstal provoz kotle zcela hospodárný. Od námětu došlo brzy k reálným návrhům. Vzhledem k tomu, že se automatizací různých technologických zařízení zabývali technici v USA, podnikl Roučka v roce 1919 první šestiměsíční studijní cestu do USA. V patentovém úřadu ve Washingtonu prostudoval stovky vynálezů a z některých si pořídil také kopie. Vybavil se rovněž odbornou literaturou a podnikl studijní cesty do předních amerických koncernů, kde se automatizací zabývali. V cestovním zápisníku Roučka uvádí, že kromě firem General Electric, Westinghouse Electric Corporation, Hagan, Weston a mnoha dalších navštívil také dvakrát laboratoře a továrny, kde pracoval Tomáš Alva Edison. Roučka s ním konzultoval některé své prognostické návrhy. Setkal se zde také s ing. Emilem Kolbenem, který u Edisona pracoval jako sekretář. Edison byl pro Roučku vzorem, ale jeho pracoviště posuzoval značně kriticky, zejména pro různá bezpečnostní rizika. Angličtinu Roučka dobře neovládal, proto si za tlumočníka zvolil Dr. Norberta Fabiána Čapka, který v té době působil v USA v redakcích krajanských listů. V krajanských časopisech byly o Roučkovi uveřejněny pochvalné články, které popisovaly jeho aktivity a psaly o něm jako o „skromném českém vynálezci a muži práce z Moravy“.

Když se Roučka vrátil opět do vlasti, zahájil v blanenské továrně neprodleně a v utajení vývojové práce na projektu automatické regulace vysokotlakých parních kotlů. Nejprve byly sestaveny tzv. „multimetry“, které výrazně usnadňovaly práci při obsluze kotelen. Autor vycházel z poznatku, že prvořadou složkou paliva je uhlík. K dokonalému spálení molekulové hmoty uhlíku je třeba odpovídající množství kyslíku, prakticky pak malého přebytku vzduchu. Uvedený vztah je přitom zároveň korigován i za použití paliv odlišné kvality. Poněvadž odpar kotle bezprostředně závisí na objemu vzduchu přiváděného do topeniště, lze potom dvěma přístroji, které tyto stavy kontrolují, dosáhnout na základě praktické zkoušky požadované optimální výsledky.

Multimetry se snímači a řídícími mechanismy byly základními automatizačními prvky, které inženýr Roučka nabízel energetickým centrálám na bezplatné jednoroční vyzkoušení. Výsledky samočinného řízení byly natolik příznivé, že si soustavu provozovatelé ponechávali. Roučka potom zdokonalil důmyslnou automatiku tím způsobem, že vykonávala veškeré potřebné úkony mnohem dokonaleji, než zkušený a svědomitý topič. Při analogickém srovnání mechanizmů s prací člověka je nazval se svolením spisovatele Karla Čapka „E.R.ROBOT“, podle jeho slavného dramatu R.U.R. Roboty byly tehdy evropským unikátem, proto si vyžádaly náležitou patentovou ochranu. Postupně je do provozů zavedly všechny naše velké tepelné centrály, zároveň se staly výhodným exportním artiklem. Kromě vysoké účinnosti, zaručující až 25 % úspor paliva zároveň za dokonalejšího spalování výrazně snižovaly úlet škodlivých spalin do okolního ovzduší. Při správné údržbě poskytoval výrobce na zařízení záruku 20 let. Připomeňme si, že zabezpečovat provoz gigantických energetických celků automatickými soustavami vyžadovalo s ohledem na možná rizika od projektanta velkou odpovědnost i konstrukční odvahu. Roučkovy „roboty“ již tehdy zaznamenávaly graficky celý průběh spalování a lze je považovat za předchůdce nynějších moderních řídících a kontrolních centrál z elektrárenských dozoren. Když byly tepelné centrály vesměs automatikou vybaveny a zahraniční výrobci je zařadili v odlišném provedení do své produkce, inženýr Roučka jejich výrobu v Blansku ukončil. Využil ale znalostí z řízeného samočinného spalování v kotlích a začal v Blansku vyvíjet skříňové kotle pro ústřední vytápění větších budov. Vytvořil jejich nový typ s tzv. vratnou klenbou. Kotle měly oproti dřívějším výrobkům řadu výhod. Dalo se v nich vytápět i méně hodnotným palivem, kupř. hnědým uhlím apod. Účinnost byla neobvykle vysoká – až 60 %, spaliny nezanechávaly v ovzduší nadměrné škodliviny. Proto mohly být zavedeny i ve velkoměstech, kde se dosud v topeništích spaloval jen koks nebo topný olej. Např. v Praze jimi byly vybaveny desítky průmyslových, obchodních, vládních, nemocničních a společenských budov. Provozy kotelen byly neobyčejně čisté, obsluha mohla mnohdy používat i bílé pláště, jak tomu bylo např. v brněnské bance. Roučka chtěl nejprve vyrábět tyto kotle v Blansku, ale pro neshody s tehdejšími představiteli města nakonec využil výhodnou nabídku brněnského zastupitelstva a začal od roku 1929 budovat nový podnik s kotlárenskou, slévárenskou a hutní výrobou ve Slatině. Blanenskou elektrotechnickou továrnu prodal roku 1934 podnikateli Robertu Sochorovi.

Po druhé světové válce byl Roučkův slatinský podnik znárodněn a majitel nastoupil do penze. Za jeho celoživotní práci mu byl vyměřen neobyčejně malý důchod 360 Kč. Za těchto podmínek nemohl inženýr Roučka uživit sebe a manželku, proto se snažil využít svých znalostí v dalším zaměstnání. Teprve po dlouhém úsilí se mu podařilo své zkušenosti uplatnit v brněnské pobočce Výzkumného ústavu energetického. Zde přihlásil k patentování dalších 20 vynálezů. Přestože se jeho mechanismy úspěšně osvědčily (např. na kotli v brněnské teplárně), do výroby nebyly zavedeny. Při přesunech výrob v tehdejším společenství RVHP byla totiž těmito úkoly pověřena NDR. Z uvedeného důvodu a při finanční tísni se inženýr Roučka rozhodl ve svých sedmdesáti letech odejít do exilu do NSR, kde ještě několik roků pracoval ve vývoji u firmy AEG nedaleko Düsseldorfu. Na sklonku života pobýval v Ezelsdorfu a věnoval se zcela své zálibě – dietologii a gerontologii. Zde také zemřel ve věku 98 let.

Erich Roučka byl svým smýšlením humanista se smyslem pro sociální spravedlnost. Ze zápisků uložených v depozitáři Technického muzea v Brně vyplývá, že kupř. nesouhlasil s hromaděním kapitálu u jednotlivců, kteří ho nevyužívají k podpoře lidí trpících nouzí a neinvestují do projektů zajišťujících práci. Kladl důraz na to, aby byli všichni odměňováni podle jejich společenských aktivit. Byl odpůrcem byrokratického způsobu řízení a vyplácení vysokých odměn za různé formální a representativní funkce. Nesouhlasil s tím, aby celé dědictví z pozůstalosti podnikatelů a bankéřů bylo převáděno pro jejich rodiny. Byl toho názoru, že by se mělo vysokých finančních částek používat na další rozvoj průmyslu a zemědělství. Tím by mohly být podpořeny snahy o vyšší zaměstnanost a lidé by nemuseli vyhledávat práci v cizině, často i až v zámoří. O neobyčejné invenci a pracovní píli inženýra Roučky svědčí i patentní listiny uložené v depozitářích Technického muzea v Brně, Moravském zemském archivu v Brně a jeho pobočce v Třebíči. Dodnes se zde nachází více jak 460 dokladů o Roučkových vynálezech. Autor patentů v životopisu uvádí, že jich vytvořil až 850. S touto sumou vynálezů by se mohl chlubit nejeden renomovaný výzkumný ústav. Inženýr Roučka měl sice řadu znamenitých spolupracovníků, ale z poznámek pamětníků je známo, že původní myšlenky pocházely vesměs od něho.

Po okupaci českých zemí musely průmyslové podniky nuceně pracovat také na zbrojních zakázkách. Nejinak tomu bylo i v továrně Josefa Sochora v Blansku. Někteří mechanici byli vysláni do berlínských podniků na zaškolení. V blanenské elektrotechnické továrně se vyráběly dílce pro nechvalně známé dálkové střely V1 a V2. Technici vedení vývojářem Vilémem Toufarem si ale uvědomovali, že v poválečném období bude nutné vyrábět nové přístroje pro obnovu hospodářství poškozeného válečnými událostmi. Proto tajně pracovali na vývoji nového univerzálního měřicího přístroje. Dostal obchodní název AVOMET. Přístroj začali vyrábět hned po osvobození republiky a stal se jedním z nejznámějších československých měřicích přístrojů.

Výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 8. 11. 1945 byla nad podnikem R. Sochor, elektrické měřicí přístroje v Blansku zavedena národní správa. V roce 1946 byl podnik znárodněn a ustaven jako Národní podnik Metra Blansko se závody v Blansku, Nové Pace, Ústí n. l. a Praze. Začal používat velmi zdařilý a dodnes používaný firemní znak. V roce 1947 byl podnik rozšířen o nově ustavený závod Metra Šumperk, v roce 1951 k závodům přibyl závod Metra Brno, v roce 1953 Metra Linhartice. Produkce podniku rychle rostla.

Charakteristickým rysem podniku byla trvalá snaha o zajištění jeho budoucnosti a to jak vývojem nových výrobků, tak přípravou kvalifikovaných lidí pro zajištění činnosti podniku. V roce 1948 byl učiněn první krok k organizované výuce učňů, v roce 1952 pak bylo zřízeno podnikové odborné učiliště. 30. ledna 1968 byla zahájena výuka v nových objektech odborného učiliště podniku, které v té době bylo jedním z nejmodernějších v celém tehdejším Československu. Jako jediné se na okrese Blansko udrželo dosud a vyučuje kvalifikované zaměstnance pro potřeby podniků a institucí v regionu do dnešních dnů.

Jedním z nejvýznamnějších počinů vedení podniku bylo založení vlastního podnikového vývojového oddělení v roce 1951. U zrodu vývojového oddělení stála další významná osobnost historie firmy – hlavní konstruktér ing. Konstantin Raclavský. Ten se v pozdějších letech podílel i na vytváření podnikového výzkumného a vývojového ústavu, jehož význam byl podtržen výstavnou vlastní budovy ústavu, dokončenou v roce 1960. I v dalších letech svého velmi plodného života, už ale jako vysokoškolský profesor, ing. Raclavský nadále spolupracoval s podnikem, zejména při zvyšování úrovně metrologie. Výzkumný a vývojový ústav se stal pro podnik nejen produktivním zdrojem nových výrobků a technologií, ale v pozdějším období i rozhodujícím článkem při zavádění výroby nových výrobků, které byly sice vyvinuty ve státních výzkumných ústavech, ale bylo potřeba dokončit jejich vývoj tak, aby mohly být zavedeny do sériové výroby. To ale bylo až v období elektronizace a digitalizace měření.

Výborné vnější podmínky spolu s prozíravým vedením podniku vedly k velmi strmému růstu výroby a prodeje. Největší rozvoj podnik zaznamenal v období let 1965 až 1980. Svědčí o tom jak počet zvládnutých nových výrobních a prodejních oborů, tak rozsah výstavby a zavádění nových výrobků a technologií. Koncem šedesátých let vyráběl podnik většinu v té době známých druhů ze sortimentu elektrických měřicích přístrojů. Metra Blansko se stala jedním z rozhodujících výrobců měřicích přístrojů v tehdejším východním hospodářském bloku a uznávaným obchodním partnerem i v jiných, zejména evropských státech. Významná v tomto směru byla např. spolupráce se západoněmeckou firmou Metrawat při vývoji, výrobě a prodeji klešťových přístrojů. Na konci osmdesátých let patřila Metra Blansko k velmi silným výrobním podnikům s více jak 5200 zaměstnanci. Obchodní úspěch byl rovněž výsledkem komplexně pojatých obchodních činností – od účasti na všech významných výstavách a veletrzích až po ustavení vlastního projekčního oddělení pro projektování a technickou podporu při nasazování měřicích systémů a systémů pro automatické řízení technologických procesů. Významnou úlohu ve styku se zákazníky také sehrály pravidelně konané Dny nové techniky, na kterých technici z Metry seznamovali zákazníky s novými výrobky připravovanými k uvedení na trh.

Vedle dominantního postavení na trhu elektrických měřicích přístrojů si podnik vydobyl i postavení výhradního dodavatele řídících a informačních systémů pro všechny tehdy nově budované tepelné elektrárny v Československu. Podnik tak v nové podobě navázal na tradici Roučkových automatů pro řízení tepelných zdrojů.

Po roce 1990 význam Metry Blansko jako výrobce měřicích přístrojů postupně klesal. Ze silné a prosperující firmy, která měla v roce 1989 více jak 5200 zaměstnanců, zbyla v roce stého výročí od jejího založení už jen malá firma s přibližně 200 zaměstnanci. Tedy se stejným počtem, jaký měla asi v druhém roce po svém založení. Bylo to jednak vlivem radikálních změn na trhu a taky vlivem technického pokroku, zejména digitalizace, kdy řada skupin měřicích přístrojů ztratila své opodstatnění. Svou úlohu sehrál také fakt, že vedení společnosti podcenilo důležitost a nezbytnost vysoce odborného technického zázemí podniku. Zejména mladí technici neviděli možnosti dostatečného uplatnění a ohodnocení své práce. Důležité ale je, že neztratili elán a zapálení pro měřicí techniku. V Blansku díky tomu dnes působí několik menších firem, které se měřicí technikou nadále zabývají. I jejich lidé jsou dnes pokračovateli tradice výroby měřicí techniky v Blansku.

© Česká metrologická společnost