Memorandum Svazu průmyslu a dopravy ČR
k současnému stavu v legislativě a péči o životní prostředí

Návrh memoranda byl projednán a schválen představenstvem Svazu průmyslu a dopravy ČR dne 18.3.2004.

I. Úvod

Vstup ČR do Evropské unie bude znamenat zásadní změnu ve vývoji naší společnosti. Přizpůsobení se podmínkám fungování v rámci integrace představuje náročný proces, přičemž jedním z hlavních předpokladů pro úspěšné zvládnutí tohoto procesu je zvýšení ekonomické úrovně založené především na konkurenční výkonnosti průmyslu. Budeme se muset vyrovnat i s dále rostoucími ekologickými standardy EU, a je proto zřejmé, že další růst průmyslu a zvyšování jeho konkurenceschopnosti jsou možné pouze na principech udržitelného rozvoje.

Většina předních průmyslových podniků si již na začátku transformace uvědomila význam i nutnost pozitivního environmentálního přístupu k podnikání. Podstatné zlepšení kvality životního prostředí v minulém desetiletí je především výsledkem odpovědného, ale i finančně náročného přístupu průmyslových podniků k ochraně životního prostředí. Maximální pozornost ekologickým aspektům ekonomického růstu je i nadále jednou z priorit průmyslové sféry.

Na druhé straně však není možné připustit, aby byl průmysl právě v tomto období zatěžován jakýmikoliv neodůvodněnými požadavky ukrývanými pod hesla o ochraně životního prostředí, které by stavěly naše průmyslové podniky do nerovnoprávného postavení a odrazovaly jak naše, tak i zahraniční investory od podnikatelských aktivit. Takové prvky jsou obsaženy v některých významných environmentálních zákonech, jako např. v zákoně o posuzování vlivu na životní prostředí, zákoně o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), zákoně o ochraně ovzduší, o vodách, o odpadech a o obalech apod.

Z konečného znění těchto zákonů a především neúměrně širokého rozsahu podzákonných norem lze odvodit, že jejich zpracování z příslušných směrnic EU bylo provedeno necitlivým způsobem, extenzivně. Zákony obsahují zbytečně tvrdá a zpřísňující ustanovení, jdoucí nad rámec legislativy EU, aniž by byly využívány možnosti pro adaptaci průmyslových podniků, které směrnice připouštějí.

Hospodářská sféra stále postrádá celkovou koordinaci environmentální legislativy tak, aby se konečně odešlo od partikulárního složkového přístupu a byly hledány integrované přístupy, vedoucí k trvalému růstu environmentální výkonnosti, založenému na tržně konformních principech. To vše v období, kdy i ve stávajících členských zemích EU začíná převládat požadavek, prosazující důsledné analýzy dopadů přijímané legislativy před jejím přijetím a respektoval se tak jeden ze základních principů evropské integrace a evropského práva, princip proporcionality. Jedině tak lze obrátit současný trend zaostávání EU proti jiným silných hospodářským uskupením v jejím udržitelném hospodářském rozvoji a naplňování Lisabonské strategie.

Hodnotící zpráva vývoje v oblasti životního prostředí deklaruje jasně, že „environmentální cíle bude nutno hodnotit s ohledem na jejich ekonomické a sociální dopady a musí být nalézána všestranně nejvýhodnější řešení jak pro ekonomiku a zaměstnanost, tak pro životní prostředí“. Jestliže se jedná o problém na úrovni EU, pak v České republice je situace ještě mnohem vážnější.

Při absenci vládní hospodářské strategie, která by jednoznačně formulovala rámec pro posílení tendencí hospodářského růstu a vytvářela podmínky pro konkurenceschopnost podnikatelské sféry, existuje riziko, že záměry v oblasti ochrany životního prostředí nejsou konfrontovány s dopady na ekonomickou výkonnost. Tak se vytváří prostor pro subjektivní a izolované rozhodování části státní administrativy, která má odpovědnost pouze za životní prostředí, navíc ovlivněnou spíše dogmatickým a administrativním přístupem než skutečnými potřebami tvorby a ochrany životního prostředí. Parlamentní procesy mají rovněž svá úskalí. Odpovědnost za negativní ovlivnění hospodářské pozice České republiky a oslabování dalších dvou pilířů udržitelného rozvoje, sociálního a ekonomického, si prakticky nepřipouštějí ani státní administrativa, ani četní zákonodárci.

Současný stav je natolik vážný, že se Svaz průmyslu a dopravy rozhodl publikovat toto veřejné memorandum, uvádějící pouze několik příkladů z rozhodujících oblastí environmentální legislativy k nejširší diskusi. Očekáváme, že výsledkem této diskuse bude podrobné vyhodnocení současně platné environmentální legislativy v porovnání s požadavky legislativy EU a procesů jejího uplatnění, aby byly nalezeny cesty, jak systémově zvyšovat environmentální výkonnost při uplatnění strategie udržitelného a harmonického rozvoje České republiky.

II. Energie a vlivy environmentální legislativy

a. Strategická úvaha

Není pochyb o tom, že pro dobré fungování ekonomiky má zcela klíčový význam mít spolehlivé a ekonomicky dostupné zdroje energií. Současně je nutno konstatovat, že hlavní energetické zdroje v České republice jsou založeny na neobnovitelných fosilních palivech, tj. převážně hnědém uhlí, i když roste podíl jaderných zdrojů. Uhelná energetika vždy patřila k nejvýznamnějším znečišťovatelům a dodnes nelze nevidět některé její vážné problémy, spojené však spíše s těžbou uhlí. Přesto je nutno počítat s tím, že její podíl bude stále velmi významný i v strategickém horizontu nejméně 30 let.

MPO zpracovalo několik variant možného strategického rozvoje energetiky (Státní energetické koncepce - SEK), které zachycují možné vývojové vlivy a navržené scénáře SEK prošly veřejnou diskusí. Z vývoje v evropském kontextu je naprosto jasné, že bude-li EU chtít dosáhnout naplnění svých závazků ve snižování emisí skleníkových plynů, není možno v budoucnosti diskriminovat žádné energetické zdroje, tedy ani zdroje jaderné (jakkoliv je to dosud v mnoha zemích ještě nepopulární) a nabídnuté scénáře zobrazují tyto současné evropské trendy. Volba scénáře je na vládě ČR.

Poněvadž z hlediska Ministerstva životního prostředí všechny nabídnuté scénáře mají v sobě něco, co odporuje spíše dogmatům o ochraně životního prostředí, než reálnému stavu poznání, MŽP zpracovalo scénář alternativní, založený právě na některých dogmatech (útlum uhlí, rozvoj spotřeby plynu, zastavení jaderných elektráren a konečně bouřlivý rozvoj obnovitelných energetických zdrojů. To vše s vyčíslením investiční náročnosti, která se pohybuje vysoce nad hodnotami, dosažitelnými v reálné ekonomice. Navíc, tyto investice v delším časovém horizontu nemají povětšině svého „aktéra“. V těchto ohledech je pro hospodářskou sféru scénář, navržený MŽP, naprosto nepřijatelný, poněvadž nezajišťuje ani bezpečné, ani hospodárné energetické zdroje.

b. Ekologická daňová reforma

Předložený koncept ekologické daňové reformy je pro hospodářskou sféru zcela nepřijatelný. Jakkoliv se odvolává na prostředí EU a další, spíše virtuální ohledy, nejedná se ani v nejmenším o daňovou reformu, nýbrž o zdanění primárních energetických zdrojů, tedy paliv a elektrické energie, a jen jako příslib do budoucna jsou uvedeny náměty, jak učinit zavedení těchto nových daní z energií výnosově neutrální, což má být principem skutečné reformy.

Má-li být jakákoliv ekologická daňová reforma pro hospodářskou sféru přijatelná, musí již její koncepce obsahovat vyvážený návrh systémových změn, které povedou k vytčenému cíli ve stejné míře konkrétnosti, jako jsou uvedeny navrhované sazby daní z primárních paliv a elektrické energie. Musí obsahovat zcela jasnou a konkrétní představu o cílech a důsledcích předpokládaného vývoje, hlavně dopady do nákladů podniků a s tím spojené důsledky na jejich konkurenční výkonnost.

Při formulaci cílů ekologizace daňové soustavy je třeba vycházet:

- z požadavků na změny ve struktuře energetické bilance konečného užití paliv a energie, včetně souvisejících přeměn prvotních energetických zdrojů
- z řešení odpadového hospodářství a ostatních vedlejších vlivů (emise popř. imise) souvisejících buď s výrobou nebo s užitím daného produktu
- z požadavku, aby ekologizace daňové soustavy vyváženým způsobem řešila z pohledu konečného užití (věcného, ne fiskálního) daného předmětu celkové souhrnné daňové a ostatní poplatkové zatížení, např. vyváženost soustavy daní a poplatků za ukládání odpadů, emisí či imisí, popř. náhrady škod týkající se daného energetického zdroje, jako je např. výroba elektrické energie, tepla atd.
- z vyššího strategického cíle zvýšení konkurenční výkonnosti, tak jak je formulován ve střednědobé strategii, tedy z eliminace rizik vyplývajících z možné nákladové zatíženosti průmyslových podniků; k tomuto cíli považujeme za žádoucí zpracovat analýzu dopadů do jednotlivých odvětví vyplývajících z ekologizace daňové soustavy.

c. Obnovitelné zdroje energie

Jednou z oblastí, kde očekáváme negativní důsledky subjektivního a jednostranného přístupu, je využití obnovitelných zdrojů energie. Na základě provedených analýz je zřejmé, že bude nutno nalézt kompromis mezi hledisky ekologickými a ekonomickými tak, aby řešení odpovídalo strategii udržitelného rozvoje. Masivní rozšíření zejména větrných elektráren je vzhledem k nepříliš příznivým klimatickým podmínkám hrozbou pro spolehlivost elektrizační soustavy a ve svém důsledku zvyšuje i cenu systémových služeb, tj. přináší další zvýšení ceny energie.

Perspektivnějším se zdá být využití biomasy. Tento proces je však nutno ještě podrobit hlubšímu rozboru především s ohledem na skutečnost, že mnoho průmyslových odvětví využívá značnou část dostupné biomasy jako zdroj suroviny. Dopředu nutno řešit rizika, která jsou v této oblasti již dostatečně popsána v členských zemích EU: jedná se hlavně o riziko ztráty surovinových zdrojů (dřevo), k níž dochází už dnes, v době platnosti vyhlášky MPO č. 252/2001 Sb. Další riziko je spojeno s definicemi odpadů a druhotných surovin a ve svých skutečných rozměrech může při neřešení vést ke ztrátě například sběrového papíru pro recyklaci v papírenském průmyslu.
Na druhé straně přijatý plán odpadového hospodářství blokuje ve velké míře významný zdroj biomasy z domovního odpadu jako potenciálního paliva svými naprosto nerealistickými požadavky na materiálové využití této biomasy. Tento zcela rigidní postup MŽP pod tlakem některých NNO je ve svých důsledcích kontraproduktivní pro životní prostředí a v EU je již jednoznačně překonán tím, že se za recyklaci považuje jak materiálové, tak energetické využití odpadu.

Tímto zdrojem však nebude možné nahradit jiné zdroje energie v takovém rozsahu, jak předpokládá koncepce Ministerstva životního prostředí a bude nutno věnovat velké úsilí tomu, aby se zavedly ekonomicky přijatelné systémy zpracování biomasy na palivo, samozřejmě, spíše pro menší a lokální energetické zdroje a pro domácnosti. V žádném případě však nelze nadále dotovat provoz těchto výrob energie direktivním příplatkem k výkupní ceně energie jako doposud, prostředky by měly být spíše vloženy do vývoje procesů, které povedou k racionální výrobě tepla a elektrické energie ze skutečně dostupných obnovitelných zdrojů.

d. Obchodování s emisemi skleníkových plynů

Nikdo nepochybuje o tom, že jakékoliv plýtvání neprospívá životnímu prostředí a konzervaci neobnovitelných zdrojů, včetně zdrojů energetických. Toto je i zásadní pozice hospodářské sféry. Velké pochybnosti však dnes panují o konceptu klimatických změn, který byl svým způsobem indoktrinován veřejnosti bez skutečně fundamentálního kritického zhodnocení počátkem devadesátých let a vyústil do Kjótského protokolu a navazujících kroků v legislativě EU. Existující legitimní pochybnosti vědecké komunity nebyly vzaty v úvahu a pod heslem předběžné opatrnosti byl zcela opominut další významný princip Evropského práva, princip přiměřenosti. Výsledkem je loni přijatá směrnice o obchodování povolenkami emisí skleníkových plynů a navazující akty, s mimořádně významným dopadem do ekonomiky. Mnohé orgány EU jsou si dnes vědomy, že závazek, přijatý ratifikací Kjótského protokolu, je nepřiměřený a prakticky neslučitelný s přijatou Lisabonskou strategií, poněvadž při jeho dodržení vážně ohrozí některá průmyslová odvětví existenčně a jiným bude velmi omezen jejich rozvojový potenciál. Přesto se dnes stále vede svatá válka za prosazení Evropského schématu obchodování.

ČR připravuje svůj zákon o obchodování emisemi skleníkových plynů. Avšak ještě před jeho přijetím bude nutno zpracovat Národní alokační plán (NAP), který pro vybraná odvětví prakticky určí pravidla hry nejméně na příští tři roky (2005 – 2008). I když ČR velmi snadno splní svůj závazek podle Kjótského protokolu, pravidla EU pro zpracování NAP silně omezí prostor pro podniky, aby mohly prodávat povolenky za snížení emisí, k němuž v mnoha oborech došlo v devadesátých letech. Toto snížení si vyžádalo enormní investiční náklady a navíc silně zatěžuje provozní náklady jednotlivých provozovatelů.

Hospodářská sféra proto požaduje, aby se v prostoru, který Česká republika má, maximálně zohlednily strukturální změny, k nimž došlo v podnicích (tedy tzv. dřívější zásluhy) a podniky dostaly povolenky v rozsahu, jaké byly jejich zásluhy a jaké jsou rozvojové plány. Dále je nutno, aby byl vytvořen dostatečný rezervní zdroj pro nové investice/zvyšování využití kapacit v budoucnosti a nebyl tak obětován další díl rozvojového potenciálu české ekonomiky pro značně virtuální cíle. Ohlasy z některých členských zemí, ale i od představitelů EU, jsou v tomto směru dostatečným varováním.

III. Legislativa, související s výstavbou a provozem průmyslových zařízení

Mimořádný význam pro podnikatelské prostředí s velkým dopadem na konkurenční výkonnost průmyslu mají zákon o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a zákon
o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC). Právě proto je velmi důležité, aby jejich interpretace odpovídala přesně záměru, který tyto normy sledují a aby jejich výklad předkladatelem zákona nebyl jednostranně zaměřen jen na co nejpřísnější interpretaci, ale aby vyšel z filozofie nové evropské legislativy a uplatňoval se mnohem participativnějším způsobem. V rámci přijímané evropské legislativy se jedná o velmi citlivé problémy, které vyžadují oprostit se od klasického historického pojetí a přijmout pozici vyjednávání s cílem dosažení optimální environmentální výkonnosti. Reálný dopad těchto právních norem dnes výrazně omezuje konkurenceschopnost hospodářské sféry a atraktivitu ČR jako příjemce investic, aniž by toto zpřísnění mělo positivní vliv na zlepšování životního prostředí. Jedná se spíše o kodifikaci rizika administrativní zvůle.

a. Zákon o posuzování vlivu projektů na životní prostředí (100/2001 Sb. - EIA)

Je to velmi potřebná norma a hospodářská sféra nemá námitky, aby se vliv zamýšlených investic důkladně posoudil. Problémem je absolutní právní pozitivizmus, který hledá problémy i tam, kde se nemohou vyskytovat z podstaty věci. V prvé řadě jde o seznam oborů, podléhajících režimu EIA. Tento seznam bohužel neodpovídá seznamu dle evropské směrnice a jeho rozšíření a nedostatečné definice pojmů při absenci „selského rozumu“ pak přinášejí přímé hospodářské ztráty jednak ve zbytečně vynaložených prostředcích na správní řízení, ale především ve ztrátě času a dynamiky vlastního investování. Při doslovné interpretaci současného zákona například nebylo nutno posuzovat vliv na životní prostředí nových celulózek, ale bylo nutno posuzovat vliv na životní prostředí zpracovatelských závodů (např. kartonážek na vlnitou lepenku), což nemá oporu ani v evropské legislativě, ani v obyčejné logice věcí. Tento křiklavý problém vyřešila právě schválená novela zákona, avšak je nanejvýš potřebné, aby se zákon dostal do skutečného a ne pouze deklarativního souladu s evropskou legislativou.

Specifickým problémem je účast veřejnosti v procesech přípravy investic. Hospodářská sféra vítá aktivní účast veřejnosti v těchto procesech pro vyjasnění pozdějších vzájemných vztahů. Tato účast však musí mít jednoznačné ohraničení a nelze připustit, aby se obstrukcemi a téměř nekonečným odvolacím procesem řízení dostávala mimo jakýkoliv rozumný časový rámec. Současně nastavené procesy obstrukcím vysloveně nahrávají a doba, potřebná pro jejich zvládnutí, je výrazně delší než v konkurujících zemích. Nedojde-li k vyřešení těchto procesních záležitostí, stane se ČR investorsky nezajímavou zemí daleko rychleji.

b. Zákon o integrované prevenci a omezování znečištění (76/2002 Sb. – IPPC)

Výchozí směrnice IPPC je prvním legislativním aktem, uplatňujícím novou filozofii environmentální legislativy s cílem výrazného růstu environmentální výkonnosti provozovatelů za „cenu“ partnerského přístupu v procesu vydávání integrovaných povolení provozu zařízení. Jeho implementace v českých podmínkách však nebyla zvládnuta v duchu této nové filozofie a stále přežívá administrativní vrchnostenský přístup, demotivující provozovatele, aby sami přijímali požadovaný růst výkonnosti. Základní cíl zákona a směrnice IPPC se takto rozmělňuje v bezbřehé administrativě a alibizmu.
Hlavní problémové oblasti nejsou ani v zákoně samotném, ale v systému podzákonných předpisů a především v nastavení povolovacích procesů. To ve svých důsledcích opět znevýhodňuje české investiční prostředí aniž by došlo k pozitivnímu ovlivnění tvorby životního prostředí. Po novele zákona volali již představitelé krajů na jaře loňského roku avšak navržená poslanecká novela zákona byla smetena ze zcela malicherných důvodů, aniž by MŽP jako orgán státní správy respektovalo stanoviska některých vlastních odborných útvarů. Mezi hlavní problémové oblasti současné platné právní úpravy patří:

- vážné nedostatky v definici základních pojmů včetně „zařízení“ apod.
- neorganické začlenění Integrovaného registru znečištění (včetně definic povinných osob) a jeho vyhlášení nařízením vlády v podobě připravovaného registru PRTR, který v EU vstoupí v platnost nejdříve v roce 2007
- reálné odloučení rozhodování od odpovědnosti
- nevhodné zařazení povinnosti získat integrované povolení před vydáním stavebního povolení
- administrativní komplikace zavedením nefunkčního vzoru žádosti o povolení: žádosti v zahraničí mají od 50 do 1000 stran včetně příloh u nejsložitějších provozních jednotek, zatímco u nás jsou vyžadovány dokumentace až několik desítek tisíc stran
- nedodržování lhůt řízení celého procesu a zneužívání formálních administrativních prostředků v neprospěch provozovatelů
- „vynalézání“ vlastních interpretací věcného rozsahu a formálního charakteru, které s procesem IPPC v evropském kontextu nemají nic společného.
Dosavadní zkušenosti jednoznačně potvrzují tyto problémy, a čím dříve bude novela připravena a schválena, tím lépe pro všechny zúčastněné. Současné procesy trvají v převážné většině případů již 7 – 8 měsíců namísto proponovaných pěti měsíců a z více jak tří set žádostí bylo do konce roku 2003 vydáno pouhých třicet integrovaných povolení.

c. Zákon o ochraně ovzduší (86/2002 Sb.) a jeho prováděcí předpisy

Tento zákon je typickým příkladem „těžko uchopitelné legislativy“. Samotný zákon je v zásadě pouhým rámcem pro celou řadu ustanovení, která se ukryla do prováděcích přepisů a ve svých důsledcích zasahují i oblasti, řízené jinou legislativou. Za nejvážnější problémy považujeme:

- u zvláště velkých spalovacích zdrojů sčítání příkonů jednotlivých stávajících a nových zařízení odlišně (sčítá všechno se vším) v porovnání s relevantními Směrnicemi EU; důsledkem jsou mnohem přísnější podmínky pro provozování stávajících zdrojů.
- nesprávnou kategorizaci emisních zdrojů, neodpovídající předpisům EU; vede nejen k neoprávněně přísným a investičně náročným limitům emisí, ale také k neadekvátně nákladným metodám měření emisí, aniž by tyto zvýšené náklady přinesly jakýkoliv prospěch z hlediska kvality prostředí
- zařazování i malých zařízení do kategorie „zvláště velké zdroje“ na základě jejich zařazení do režimu IPPC – fakticky likviduje kupříkladu výrobu chemických specialit
- stanovení limitů spotřeby rozpouštědel mnohem nižších pro mezní spotřeby rozpouštědel na rozdíl od Směrnice Rady 99/13/EC/ a mnohem přísnějších limitů pro emise (například ve výrobě farmaceutických přípravků je podle směrnice "malé" zařízení se spotřebou pod 10 t rozpouštědel/rok; podle vyhlášky je "malým" zdrojem zařízení se spotřebou pod 0,6 t rozpouštědel/rok; v EU je limit pro emise pro stávající zařízení 15%, v ČR je limit pro emise pro stávající zařízení 10%.)
- biomasa je definována v prováděcím předpisu o palivech, i když se jedná o pojem s daleko širším významem a navíc je definován mnohem úžeji než v evropských směrnicích.
Podstatná novelizace tohoto zákona a zvláště jeho prováděcích předpisů je kategorickým požadavkem hospodářské sféry, reprezentované Svazem průmyslu a dopravy.

d. Zákon o obalech (477/2001 Sb.)

Zákon o obalech má mnoho problémových míst a je spíše byrokratickým nařízením s minimálním věcným přínosem pro zkvalitňování životního prostředí. Jeho tzv. euronovela počátkem letošního roku přinesla jednu menší úlevu v tom, že stanovila dolní hranici pro povinnost registrace, avšak v dalších oblastech přinesla spíše zhoršení dosavadní situace.

- zákon stále zatěžuje enormními administrativními i věcnými povinnostmi, týkajícími se nakládání s obaly, i ty průmyslové podniky, které se spotřebitelskými obaly nemají vůbec nic společného
- veškeré pravomoci přešly na MŽP bez zajištěného odborného zázemí
- jako obaly jsou definovány zcela okrajové záležitosti, jako např. obálky na zasílání marketingových materiálů, přičemž stejná obálka, určená pro běžnou korespondenci, obalem není
- v rozporu se směrnicí 94/62/EC MŽP stanoví recyklační kvóty bez dostatečných informací o nakládání s obaly; MŽP prosazuje v realizačních programech v rozporu s legislativou EU výlučné stati týkající se obalů PVC;
- selhání dostat do novely definici průmyslového obalu a takovéto obaly resp. odpady z nich řešit jako ostatní odpady.
Také tento zákon a jeho poslední novela budou vyžadovat intenzivní práci a přípravu zásadní novely, narovnávající podle principu přiměřenosti deformované podnikatelské prostředí z titulu tohoto zákona.

e. Systém registrace, hodnocení, schvalování a omezení chemikálií REACH

Návrh nového systému REACH ve znění návrhu Evropské komise z 29.října 2003 COM (2003) 644 na základě rozsáhlé diskuse Komise s průmyslovými svazy s působností v EU do značné míry korigoval původní představy o administrativně náročném, ekonomicky nadměrně zatěžujícím byrokratickém regulačním systému.

Studie dopadů REACH na český chemický průmysl, zpracovaná pro MP ČR? ve spolupráci s SCHP ČR, ukázala, že očekávané dopady na vlastní registraci chemických látek v ČR se budou pohybovat v rozmezí 1,8 – 5,6 mld Kč., což je méně, než ukazovaly první alarmující odhady takových dopadů.

Přesto je nezbytné vzít v úvahu, že tento dopad, byť rozložený do časového období 11 let, může způsobit vážné poruchy českého chemického průmyslu zejména v oblasti působení malých a středních podniků a ve výrobě chemických specialit.
Proto SP ČR a SCHP ČR doporučují české vládě v dalších pracovních konzultacích a pozičních dokumentech uplatnit požadavek mechanizmu „jedna chemikálie – jedna registrace“ se spravedlivějším rozložením nákladů na povinnou registraci chemikálií, a dále navržení systému podpory malých a středních podniků, který by tyto zvýšené náklady částečně kompenzoval.

f. Odstraňování nepřiměřených administrativních bariér, finančních zátěží a dalších reliktů dřívější etapy zavádění české legislativy životního prostředí

Naše současná, ale i nově koncipovaná a přijímaná legislativa, je doslova zamořena administrativními požadavky s minimem příznivých efektů pro zlepšování životního prostředí jako takového. Vedle systému oficiálních orgánů péče o životní prostředí je dnes v téměř každém přijímaném zákoně požadavek na „odbornou způsobilost“ a všemožné druhy autorizace. Nejnovějším příkladem je autorizace v návrhu zákona o obchodování s emisemi skleníkových plynů vedle klasických, zákonem vnucovaných odborných pomocí (agentura integrované prevence apod.). Hospodářská sféra požaduje výraznou racionalizaci těchto prostředků jen tam, kde jsou nezbytně nutné pro efektivní procesy zkvalitňování životního prostředí.

Vedle toho je výrazným reliktem nedávné minulosti zpoplatnění vypouštěného znečištění jak do ovzduší, tak do vod, a v oblasti odpadů. Toto zpoplatnění nemá v evropském prostředí příliš mnoho analogií a je finanční zátěží, omezující prostředky do skutečných opatření ke zkvalitňování životního prostředí. Hospodářská sféra požaduje kritické zhodnocení stavu a racionální řešení včetně institucí, jakou je Státní fond životního prostředí.

Obdobně v evropském kontextu nemá zdůvodnění povinné pojištění podle zákona o velkých průmyslových haváriích s přímými finančními dopady a další administrativní zátěž, související s tímto zákonem , kdy namísto vyrozumění (notifikace) jsou vyžadovány úkony na úrovni schvalovacích procesů apod.

Hospodářská sféra považuje snahu o rozšiřování území ze zvláštní ochranou v českém kontextu za zcela nepřiměřenou, která může vést jednak k petrifikaci nežádoucích stavů i z hlediska ochrany životního prostředí jako celku a k nežádoucím průvodním jevům administrativní zvůle, resp. vytváření korupčního prostředí. ČR má na svou rozlohu zcela nepřiměřený rozsah chráněných území a „citlivých“ řek (mezi „kaprové a lososové vody“ je zařazeno 37 % délky vodních toků v ČR a okolní státy mají pouhé zlomky této délky). Tím se dále redukuje prostor pro organický rozvoj hospodářské sféry.

IV. Závěry a doporučení

Vláda ČR se opakovaně zabývala otázkou účinného a ekonomicky efektivního zavádění právních předpisů Evropských společenství v oblasti životního prostředí v této časové etapě (kupříkladu usnesení vlády č. 594/2003 z 18. 6. 2003 k Rámcové strategii financování investic na zajištění implementace právních předpisů EU v oblasti životního prostředí). Ve vládní debatě byly uplatněny poznatky SP ČR a dalších subjektů hospodářského života o neadekvátním rozšiřování věcného obsahu požadavků právních předpisů EU do českého právního řádu a s ním spojených překážek působení českých podniků na jednotném evropském trhu.

Protože není v této oblasti patrný přílišný pokrok, vydává Svaz průmyslu a dopravy České republiky toto memorandum, obracející se k výkonným i legislativním orgánům, ale i k zainteresované veřejnosti, s naléhavou výzvou o nastartování procesu potřebných změn nejen právního prostředí tam, kde je to potřebné, ale především změn základních přístupů z dnešních administrativně byrokratických na přístupy na skutečně partnerské úrovni. Toto je jediná racionální cesta k harmonickému udržitelnému rozvoji české společnosti jako celku,
i v evropském kontextu.

V každodenní praxi je nutné neprodleně provést následující kroky:

- Urychleně provést kvalifikované zhodnocení stávající legislativy včetně prováděcích předpisů v souladu s citovaným usnesením vlády a nejproblémovější ustanovení změnit, nejít nad rámec evropské legislativy a změny provést co nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem.
- Nové právní úpravy připravovat po zevrubné strategické analýze za účasti všech zainteresovaných stran.
- Důsledně vyžadovat kvalifikované zhodnocení dopadů navrhované legislativy na úrovni vlády a parlamentu; věcné a kvalitní zpracování musí mít přednost před „časovou tísní“.

SPČR je připraven k partnerské spolupráci a je jeho životním zájmem přispět k napravení současného neuspokojivého stavu. Nepromarněme tuto příležitost!

Memorandum vyjadřuje postoj Svazu průmyslu a dopravy ČR

zpět na úvodní stránku