Lobby zdravého rozumu

Euro, Hyde park, autor: Daneš Burket, člen výboru České nukleární společnosti

Energetické limity jsou dány množstvím emisí, které ještě klima unese...

Při četbě příspěvku starosty Jindřichovic pod Smrkem Petra Pávka (EURO 7/2005), který na obranu efektivnosti tamních větrných turbín vytáhl do boje proti Temelínu a "energetické lobby", jsem si připadal jako člověk, který stojí na pokraji propasti a přemýšlí, jestli skočit s padákem, nebo nad sebou rozevřít deštník. Tou propastí je globální oteplování. Ještě zhruba před deseti lety byli klimatologové a další odborníci rozděleni na dvě skupiny. Jedna tvrdila, že klimatické změny jsou důsledkem lidské činnosti, druhá je považovala za pravidelný výkyv, jakých Země už zažila mnoho. Dnes jsou prakticky všichni zajedno, že dramatické oteplování planety způsobují sami lidé, a pokud s tím něco neuděláme, bude to mít osudové důsledky.

Nenasytnost

Měli bychom si ale především ujasnit a uvědomit, že hlavní příčinou je naše vlastní nenasytnost ve spotřebě energie. Nebo přesněji řečeno nenasytnost takzvaných průmyslově vyspělých zemí, ve kterých žije asi dvacet procent světového obyvatelstva, které ale spotřebují osmdesát procent světové produkce energie. Tento nepoměr je, nemluvě o jeho sociálním rozměru, největší hrozbou budoucnosti. Moderní spotřební společnost se všemi jejími přednostmi a neduhy začaly naplno budovat dva nejlidnatější státy světa - Čína a Indie - s plnou třetinou obyvatelstva planety. Je velice pravděpodobné, že podobně se budou chtít "emancipovat" i další africké, asijské a latinskoamerické země takzvaného chudého jihu. Jednoduchým propočtem zjistíme, že produkce skleníkových plynů při této zvyšující se potřebě energií dále poroste a že energetické limity jsou dnes spíše než konečnou velikostí zásob dány množstvím emisí, které ještě klima unese. Zdá se tedy, že si můžeme vybrat jen mezi špatnými variantami: Omezit výrazně spotřebu energie, a tím i rozvoj naší civilizace, nebo pokračovat a zahynout pod skleníkovou dekou.

Nefouká

Máme ale naštěstí ještě jednu možnost. Vyrábět energii a neprodukovat při tom skleníkové plyny. Zdrojů takové energie je řada - vítr, slunce, voda, příliv a odliv, svým způsobem i pálení biomasy (oxid uhličitý sice vzniká, ale prakticky stejné množství je zase při růstu rostlin spotřebováno). Bohužel ale ani jeden z nich neumíme v současné využívat tak, aby uspokojil energetický apetit lidstva. Kdybychom dokázali postavit ohromné větrné farmy v pasátových oblastech Atlantiku a dopravit odtud vyrobenou elektřinu na místo spotřeby, bylo by to úžasné. Zatím ale jde jen o fantazii. Na souši nedovedou ani země s vhodnými pobřežními lokalitami, jako je Německo, nebo s vysokými větrnými kopci, což je případ Rakouska, získat z větru více než patnáct až dvacet procent své energetické potřeby. Větrná mapa České republiky, kterou zpracoval Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR, eviduje jen necelou desítku lokalit, v nichž průměrná rychlost větru převyšuje šest metrů za sekundu. Jen v nich jsou nejlepší podmínky pro provozování větrníků. Přibližně na devadesáti procentech území však nedosahuje ani potřebných čtyř metrů za sekundu.

Drahé slunce

Využívání energie Slunce je zatím stále v plenkách, které jsou navíc hodně drahé. Náklady na výstavbu sluneční elektrárny vyrábějící elektřinu klasickým postupem, tedy přeměnou tepla na kinetickou a dále na elektrickou energii, jsou kolem 3000 eur na kilowatt výkonu. U fotovoltaické sluneční elektrárny, která světlo přeměňuje přímo v elektřinu, je to dokonce kolem 10 000 eur na kilowatt.

Na podobné úrovni technologické i ekonomické využitelnosti jsou přílivové elektrárny. Potenciál vnitrozemských vodních děl je v řadě zemí už dnes zcela využit. Jinde, například v Číně, přináší velké problémy se stěhováním milionů lidí z oblastí zaplavených po vybudování vodního díla, o ekologických důsledcích takových staveb nemluvě.

Alternativa

Jediným zdrojem, který neprodukuje skleníkové plyny a zároveň je v současné době schopen vyrábět energii v dostatečném množství, jsou tedy jaderné elektrárny. Elektrárna v Dukovanech, ve které pracuji, je v provozu už dvacet let. Kdybychom dvacetiletou produkci 1760 dukovanských megawattů chtěli nahradit elektřinou z parních zdrojů spalujících severočeské hnědé uhlí, dostalo by se do ovzduší 237 milionů tun oxidu uhličitého. Nebo ještě jinak: díky jaderným elektrárnám Dukovany a Temelín snížilo Česko produkci skleníkových plynů z energetických procesů o sedmnáct procent. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsme bez problémů schopni splnit náš závazek z Kjótského protokolu, který nám ukládá snížit produkci oxidu uhličitého o osm procent.

Racionální úvaha

Tyto elementární počty a vědomí nutnosti respektovat fakta jsou ostatně i za rozhodnutím Japonska, Jižní Koreje, Číny, Finska a nejnověji i USA, investovat do výstavby nových jaderných elektráren, stejně jako za sílícím tlakem na přehodnocení dřívějších rozhodnutí opustit jadernou energetiku v Německu a Švédsku nebo za úvahami Itálie na téma, zda vstoupit do společenství zemí využívajících jádro k výrobě elektřiny. Existuje samozřejmě problém jaderného odpadu, nebo přesněji řečeno použitého jaderného paliva, které bude pro naše potomky spíše než odpadem drahocennou druhotnou surovinou. Za dvacet let provozu čtyř dukovanských reaktorů vzniklo 554 tun tohoto radioaktivního materiálu, který je uložen v meziskladu, v němž může zůstat i šedesát let, než se rozhodne, zda se použije v reaktorech nové generace, anebo uloží pod zem.
Když položím na jednu misku vah tyto statisíce tun radioaktivních látek a na druhou past nevratných klimatických změn, na jejímž okraji stojíme, pak musím být lobbistou a prosazovat, aby v rozhodování o tom, zda budou mít moje děti teplo, světlo, co jíst, a především, zda budou mít kde žít, hrál hlavní roli zdravý rozum.

Zdroj: Euro, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku