Jak dál v české energetice

Nedávno jsem četl jeden průzkum veřejného mínění v nejmenované průmyslově vyspělé zemi, který se týkal energetiky, jejího dalšího směřování a rozvoje. Nejedná se mi o to, jaké byly výsledky tohoto průzkumu, ale jak budeme energetiku a s ní spojené problémy řešit u nás v ČR.

Je třeba si uvědomit že naše civilizace má nyní v čtyři základní zdroje k výrobě elektřiny. Můžeme spalovat uhlí, ropu (v některých zemích), zemní plyn nebo uran. Posledním zdrojem k výrobě elektřiny jsou tzv. obnovitelné zdroje - vítr, voda, termální teplo, biomasa.

Když budeme postupovat tím demokratickým způsobem, zorganizujeme vysvětlovací kampaň a uspořádáme referendum jakému způsobu výroby energie jsou naši obyvatelé nejvíce nakloněni. Takováto vysvětlovací kampaň a referendum se změní v jinou formu volební kampaně ve které budou mít slovo peníze, umělci z vily či odjinud v neposlední řadě upřímní politici. Věcnost se brzy vytratí.

Ani v případě, že dnes tolik propagované obnovitelné zdroje to vyhrají na celé čáře, elektřina nebude levnější a její dodávky spolehlivější. I když výrobu energie tímto způsobem podpoří 99 % obyvatelstva, nebude to znamenat, že začne foukat příznivější vítr, že budeme mít více bezpečných vodních zdrojů, nebo že našem území vytrysknou horké prameny, ale ani naše dřevní hmota či řepka nezačne rychleji přibývat. K problému energetiky a jejich dodávek musíme přistupovat věcně, odpovědně s respektem k energetickým a ekonomickým zákonům včetně bezpečnosti naší i přírody.

Jakékoliv referendum či průzkum nic nezmění na tom, že na našem území se nenachází dostatečné množství plynu či ropy a to ani pro naši vlastní spotřebu. Protože i těžba energetického uhlí má své limity a žádný zázračný zdroj energie se v nejbližší budoucnosti neobjeví, nezbývá než uvažovat o dalším elektrárenském zdroji spalujícím uran.

Aniž bych chtěl předbíhat událostem, takovéto rozhodnutí by přineslo více pozitiv než negativ. Náš průmysl má s výstavbou energetických investičních celků velké zkušenosti již z minulého století. Naše firmy a odborníci by měli příležitost tyto zkušenosti znovu prodat. Nová elektrárna by měla být výzvou pro naše architekty a stavební firmy, aby dokázali že průmyslová architektura může být krásná a nerušit krajinu. Do procesu by se také měly zapojit naše výzkumné ústavy a vysoké školy.

Tato stavba by kuriózně přinesla veliké zisky také všem grínhornům, matkám s dětmi a hnutím. Zase by bylo proti čemu protestovat. Zase by byli na prvních stránkách novin, v hlavních zprávách a to nejen u nás. Příliv příspěvků od dobrovolných dárců by se zvýšil. Příležitost by dostala také spousta zapomenutých politiků, kteří by opět mohli změnit barvu a nalézt pevnou, zelenou půdu pod nohama.

V případě, že se pro stavbu nového, skleníkové plyny neprodukujícího zdroje elektřiny nerozhodneme, budeme kromě již zmíněné ropy, zemního plynu a dalších surovin dovážet i elektrickou energii. Tak že se z vývozce se můžeme stát za několik roků dovozcem se všemi důsledky.

Vladimír Zouzalík

zpět na úvodní stránku