Větrníky nás nespasí, ale přece jen trochu pomohou

Spoléhat se na jediný zdroj energie a jiné zásadně odmítat se nevyplatí. Zřejmě i v budoucnu budeme potřebovat všechny.

Jako bychom se vraceli o padesát let zpátky. Tehdy, po Eisenhowerově řeči Atom pro mír přednesené v OSN ovládla svět euforie levné a v dostatečném množství dostupné energie pro všechny. Zdálo se, že jaderné reaktory vyřeší všechny problémy energetiky vyvolané rychlým růstem hospodářství, a tedy i spotřeby. Nezaznamenal jsem však, že by se tehdy tvrdilo (a ani nejzarytější zastánci atomové energetiky tak nikdy nečinili), že jaderné zdroje spasí lidstvo a všechny ostatní můžeme poslat na smetiště dějin.

Teprve nyní se tyto úvahy objevují, pravda, v poněkud jiném gardu: Zlikvidujme neekologické (čti neobnovitelné) zdroje, tedy především atomové, pak uhelné a nakonec přesedlejme v dopravě z ropy na něco jiného, a nahraďme je vodními, větrnými, slunečními, spalováním biomasy atd. atp. A hodně šetřeme, dodávají ekologističtí hlasatelé nové pravdy.

Do čela těchto směrů se v posledních měsících propracoval německý sociálně-demokratický ministr životního prostředí Sigmar Gabriel. Do roku 2050 prý jeho země sníží spotřebu primárních energií (tedy především pohonných hmot a elektřiny) na polovinu, přičemž ze zbývající poloviny plných padesát procent zajistí obnovitelné zdroje. Atom zmizí, podíl uhlí se sníží na minimum, ropa a zemní plyn se o zbytek podělí zhruba rovným dílem (po čtvrtině veškeré spotřeby). Německé emise CO2 díky tomu klesnou na pětinu dnešního stavu.

Zda je to reálné, si musí zvážit sami Němci. U nás se tento koncept nedá použít v žádném případě. Češi (a nepochybuji o tom, že ani naši němečtí sousedé) budou sotva ochotni omezovat spotřebu energií, a tedy životní úroveň. A na to, aby se dnešní podíl obnovitelných zdrojů na ní zvýšil z řádově desetin až na padesát procent, nemáme potenciál ani peníze. A navíc, stejně jako u dalších elektráren, narážíme i zde na silně odmítavý postoj veřejnosti: Obyvatelé obcí, v jejichž okolí by se mohly stavět například větrníky (o přehradách ani nemluvě!) jsou v nejlepším případě na rozpacích. Okamžitý profit se při jejich úvahách konfrontuje s dlouhodobými nevýhodami takových „hostí“.

Právě výběr vhodné lokality je možná největším problémem pro masivní výstavbu větrných elektráren u nás. Takový moderní větrník potřebuje k přifázování rychlost větru 3-4 m/s; jenže v takovém případě je jeho účinnost velmi malá. Až při rychlostech větru vyšších než 10 m/s (stupeň šest na Beaufortově stupnici – silný vítr) začíná dosahovat optimálního výkonu.

Podle větrné mapy České republiky, kterou sestavuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd, nepřesahuje na většině našeho území rychlost větru 4 m/s. Lokalit, kde vane dostatečně, je u nás velmi málo; nacházejí se především ve vrcholových partiích severních pohraničních hor. Rychlost větru stoupá s výškou nad povrchem země. Proto se staví i sloupy o výšce 70 metrů a více. Odborníci odhadují, že v Krušných horách je možno postavit 288 větrníků, které by měly při výšce 78 m jednotkový výkon 2 MW.

Dokáže si někdo představit takový les? A dosáhlo by se celkového výkonu 576 MW, což je zhruba třetina výkonu instalovaného v jaderné elektrárně Dukovany. Její čtyři reaktory běží 24 hodin denně po jedenáct měsíců v roce, kdežto větrníky v přepočtu jen velmi málo přes dva měsíce. Jinými slovy – krušnohorské větrníky by „nahradily“ čtvrtinu jednoho dukovanského reaktoru.

I při velice nadsazeném odhadu ministerstva životního prostředí dokáží české obnovitelné zdroje vyprodukovat zhruba jedno procento tuzemské elektřiny. Nemusím připomínat, že podstatně dráž než ostatní elektrárny, a to i při započtení externích nákladů, jež jsou skutečně u obnovitelných (a atomových) minimální.

Tvrdí-li například představitelé Hnutí Duha, že „větrné elektrárny mohou podstatně snížit exhalace i těžbu uhlí a uranu, a proto zaslouží podporu“, pak buď nevědí, o čem mluví, anebo jim jde hlavně o onu podporu. Dnes na ni přispívá každý občan, který používá elektřinu – tedy my všichni.

A domnívají-li se v Německu, že rostoucí energetické problémy své země (a možná i lidstva) vyřeší svými programy, je to do značné míry jejich věc. Až na to, že kvůli fyzikálním vlastnostem elektřiny se problémy s udržením rovnováhy v síti vyvolané 16 tisíci megawattů instalovaných v tamních větrných elektrárnách promítají až k nám – a naše republika tak na ně vlastně doplácí.

Přes všechny nedostatky větrných (i dalších obnovitelných) zdrojů nejsem jejich odpůrcem. V zápase o snižování emisí – a nejen skleníkových plynů – nám pomáhají a zřejmě i v budoucnu budou pomáhat. Nespasí nás však, jako nás od energetického hladu nezachrání zřejmě žádný jiný.

Daneš Burket

zpět na úvodní stránku