Sekce mladých České nukleární společnosti na návštěvě v Dolní Rožínce

Dne 24.4.2006 byla díky vstřícnosti odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka patřícího pod státní podnik DIAMO uskutečněna výprava Sekce mladých ČNS (celkem jedenácti účastníků, z toho tři účastnice) pod vedením jejího předsedy Martina Přečka do podzemí posledního českého fungujícího uranového dolu Rožná 1.

Sraz naší výpravy se zaměstnancem dolu Rožná 1 panem Ing. Násirem Mir Muhammadem, PhD. byl domluven na brzkou ranní hodinu (7:00). Výprava začala průchodem vrátnice a přemístěním se do šaten.

V šatnách nás čekalo převlékání do erárních fáracích oděvů vesměs úplně jiné velikosti než každý z nás potřeboval neboť konfekční velikost horníku je o několik čísel větší než naše. Zaujala mne zde nejvíce metoda oblékání a obouvání „ponožek“ do holínek, tedy spíše dvou kusů velmi pohodlných čtvercovitých hadrů, které jsme po malé instruktáži dokázali snad všichni dostat do holínek tak, aniž by utrpělo naše pohodlí při chůzi. Převlečení jsme se pak přemístili do lampárny kde nám byly přiděleny nejenom lampy, ale i záchranné dýchací přístroje, které by nám v případě nehody či nějakém úniku plynu poskytly vzduch na cca 50minut, což jak jsme v zápětí zjistili je doba, za kterou by jsme se měli být schopni dostat z nejvzdálenějších míst dolu až na povrch. V tuto chvíli jsme byli plně připraveni k sfárání dolů do dolu.

Po příchodu k výtahu šachty R1 jsme byli nasoukáni do třípatrové klece a rychlostí 4m/s jsme se náhle (cca 2,5 minuty) ocitli v hloubce asi 600m na 12. patře. Na tomto patře po krátké přednášce o vzniku a důležitosti dolu přesedáme do osobních důlních vozíků a za pomocí dieselové důlní lokomotivy se přemísťujeme asi 2300m k šachtě R7. Zde nás uvítá velmi krásné a docela rozlehlé nádražíčko se vstupy do podzemní strojovny výtahu šachty R7 a ventilační šachty B1. Opět nasedáme do klece výtahu a obvyklou rychlostí pro přepravu osob jsme byli spuštěni na 20. patro do hloubky 1000m.

Po výstupu z výtahu na 20. patře se přesouváme směrem k dobývce. Abychom mohli na vlastní oči vidět samotné dobývání uranové rudy, bylo k tomuto místu potřeba vylézt šikmým komínem, kterým se z dobývky odvádí vytěžená uranová ruda. Dobývka zde probíhá metodou sestupného lávkování pod umělým stropem, což bylo velmi patrné při pohledu na dřevěný strop s pletivem, který drží zbytky již nad námi vytěžených pater. Samotné dobývání je zde prováděno hlavně za pomocí technologie vrtání a odstřelem. Jak nám bylo vysvětleno, díky metodě sestupného lávkování nejsou vlivy dolu na povrchu tak moc zřetelné jako např. v ostravskokarvinském černouhelném revíru. Po té co si někteří účastníci výpravy šáhli vlastní rukou, teda spíše vypůjčenou rukavicí na žílu uranové rudy, byli jsme vyzváni k návratu k výtahu šachty R7.

Po chvíli čekání a po pár velmi rychlých průjezdech výtahových klecí, které mohou jet prázdné rychlostí až 12m/s a sjíždět mohou až na nejnižší 24. patro tohoto dolu, tj. do hloubky cca 1200m, jsme odvážně opět nastoupili do klece výtahu, a byli jsme vytaženi zpět na 12. patro do hloubky 600m. Zde nám byla ukázána výše zmíněná strojovna výtahu podzemní šachty R7 a také ventilační šachta B1, díky které je v dole možno docela bez problémů dýchat. Poté jsme se vydali na seřadiště osobních důlních vagónků, a vyrazili na cestu zpět k šachtě R1. Po zhasnutí lamp všech účastníku výpravy byla tato cesta důlním vláčkem pro některé strašidelná, pro jiné odpočinková či snad i romantická. V úplné tmě, tedy až na světlo lokomotivy a lampy strojvedoucího, bylo docela možno se nejenom bát, ale si i za krásného zvuku dieselové lokomotivy zdřímnout. Z mého pohledu, co jiného si může romantická duše milující železnici více přát.

Příjezd k výtahu šachty R1 naznačoval, že se naše výprava po dole Rožná 1 chýlí ke konci. Čeká nás však ještě poslední cesta výtahem zpět na zemský povrch.

Po vyfárání, odevzdání lamp a záchranných přístrojů a po omytí holínek od prachu se přesouváme zpět do šaten. Před úplným odchodem z dolu Rožná 1, je nám nabídnuto posezení s panem Ing. Násirem Mir Muhammadem, PhD., který nám odpovídal na naše dotazy, na které se dole v dole nedostalo z důvodu časových či z důvodu hluku.

Myslím, že mohu alespoň za sebe prohlásit, že návštěva tohoto dolu byla pro mne velkým přínosem. Těším se na další příležitost k podobné návštěvě.

Lukáš Nesvadba, sekce mladých

Na tomto místě navážu na Lukášovo vyprávění. Po ukončení prohlídky dolu jsme se podívali na další krok, který urazí uran v palivovém cyklu předtím, než se dostane do jaderné elektrárny ve formě palivových kazet. Ze závodu v pravidelných několikaminutových intervalech vyjíždí na asi kilometrovou cestu nákladní automobily s vytěženou rudou, kterou vezou do závodu chemické úpravny uranové rudy. Právě tam jsme zamířili a byli provedeni hlavním technologem pro výrobu uranu po celém závodě. Jedná se vlastně o chemickou továrnu, takže velkou část závodu zabírají válcové nádoby s různým obsahem chemikálií, ve vzduchu je občas cítit v úpravně užívaný čpavek.

Do úpravny vstupuje uran v chemické formě obsažené v rudě – tedy převážně oxidického uraninitu U3O8, známý jako smolinec, avšak jeho koncentrace v rudě se pohybuje na přibližně 0,2-0,5%, zbytek je převážně tvrdá šedá rula. Z rudy je tedy třeba uran nejprve vyseparovat.

Během poslechu výkladu jsme sledovali, jak náklaďák vyklápí na jezdící pás několik tun rudy. Uranová ruda tvořená velmi hrubým kamenným štěrkem šedé barvy byla pak vedena do procesu mokrého mletí. Při něm je štěrk drcen ve vodě v ohromných kovových mlýnech železnými koulemi na jemný prášek, který s vodou vytváří tzv. „rmut“ – v podstatě takové šedé bahénko, které se následně zahustí v zahušťovacích nádržích. I ty jsme ve venkovním areálu navštívili a zjistili, že jsou to kruhové nádrže podobné těm, které je možné vidět venku i v každé čističce odpadních vod. Fungují tak, že se do nich přivádí suspenze prášku ve vodě, prášek postupně klesá na dno (v čemž mu v tomto případě pomáhají tzv. flokulační činidla), odkud jej sbírají do středu shrabováky.

Rozemletím je povrch částic uranové rudy zvětšen natolik, že je možné je podrobit tzv. zásaditému karbonátovému loužení, při kterém uran reakcí se sodou (uhličitanem sodným) za přístupu vzduchu přechází z ve vodě nerozpustné oxidické formy do rozpuštěné formy uhličitanu (neboli karbonátu) uranylu. Ze zásaditých roztoků je potom uran vychytáván, koncentrován a přečišťován na iontoměničových kolonách. Dalšími procesy, zahrnujícími reakci se čpavkem (amoniakem) a sušení vzniklé sraženiny, je z něj nakonec ve formě žlutého prášku vytvořen diuranan amonný, který je pro svou krásnou intenzivní barvu označován jako „žlutý koláč“. Říká se mu také uranový koncentrát, protože obsahuje již asi 74% uranu.

Žlutý koláč se sype do kovových kontejnerů dokumentované hmotnosti, ve kterých se prodává. Uranový koncentrát musí splňovat mnohá kriteria na nečistoty v něm obsažené, které by dále vadily při procesech chemického dočišťování kapalinovou extrakcí, při obohacování štěpného izotopu 235U a při provozu v jaderném reaktoru. Koncentrát se proto vždy namátkově kontroluje na kvalitu a v případě nesplnění parametrů by se musel vracet do úpravny znova. Od stadia žlutého koláče již uran spadá pod dohled Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která sleduje pohyb jaderného materiálu po světě. Zároveň je s ním od této chvíle nakládáno jako s radioaktivním zářičem.

Součástí úpravny jsou taky zařízení pro zpracování kapalných a pevných radioaktivních odpadů, které při zpracování vznikají. V současnosti nejvíce práce dělají odparky zahušťující vypařením vody kapalné odpady, ale buduje se i nová budova pro úpravu vod pro již dlouhá léta chystané (a oddalované) vyřazení dolu i úpravny z provozu. Odpadní kaly s vylouženým rudným rmutem se jímá do rozměrného odkaliště, které je z ptačí perspektivy nejvýraznějším prvkem těžebního areálu, vzhledem k tomu, že zabírá plochu asi poloviny čtverečního kilometru. Je to vlastně velká bezodtoková nádrž, kde dochází k usazování pevného podílu z kalu na dno nádrže. Jeho stěna byla již šestkrát navýšena, vzhledem k postupnému zaplňování, takže nyní je to vlastně takový nízký kopec s vodní hladinou na plochém vršku.

Exkurze po zařízení úpravny byla velmi zajímavá, i vzhledem k tomu, že prakticky veškerá používaná technologie je z roku 1968, odkdy závod neprošel žádnou větší rekonstrukcí, neboť již od roku 1985 dochází k postupnému útlumu těžby. Dnes vyrobí důl přibližně 300 tun uranu ročně, což pokrývá přibližně polovinu domácích potřeby uranu v elektrárnách, do nichž ale musí ještě z úpravny projít dlouhou cestu. Co se týče dalších hromadných výprav Sekce mladých za podobnými „atrakcemi“, tak tato zcela jistě nebyla poslední.

Martin Přeček, sekce mladých

zpět na úvodní stránku