Jaké převratné a neotřelé myšlenky nám v článku "
Energetické modernizace pro unii" sdělil pan Vojtěch Kotecký z DUHY?

Po přečtení výše uvedeného příspěvku, který vyšel v Hospodářských novinách 7. března 2007, nevycházím skutečně z údivu.

1) Naši politici mají v diskusi o energetice desetileté zpoždění proti tzv. evropským státníkům, tvrdí pan Kotecký - nevím, jakých jednání se pan Kotecký zúčastnil, že jej opravňují k takovému tvrzení, protože debata politiků i odborníků v energetice probíhá v ostatních státech EU obdobně jako u nás, tj. řeší se: jak ušetřit energii, co to bude stát, kde na to vzít, jakými politickými prostředky úspory prosadit, jak zajistit dostatek energie pro spotřebitele, aby nedošlo k omezení rozvoje ekonomiky a růstu nespokojenosti voličů. Liší se pouze politická kultura při řešení těchto otázek - na jedné straně je např. Finsko, kde politici jednají v souladu s radami energetických odborníků, na druhé straně Rakousko a Německo, kde některé politické strany zcela ignorují rady energetických odborníků a přesvědčují obyvatele o reálnosti řešení, která jsou v rozporu s fyzikálními zákony.

2) Současné technologie mohou do roku 2020 snížit evropskou spotřebu energie zhruba o pětinu - nikdo z odborníků nepochybuje na základě statistických údajů o možnosti snižovat celkovou spotřebu energie v EU, není však reálné uplatňovat tento požadavek na všechny formy energie. Neexistuje např. žádný stát z vyspělého jádra EU 15, u nějž by trvale nerostla spotřeba elektrické energie, totéž platí i v ČR. Souvisí to totiž zcela evidentně s růstem životní úrovně obyvatel. Většina zemí EU 15 včetně velkého vzoru našich zelených, Rakouska, má přitom vyšší spotřebu elektrické energie na obyvatele než ČR. Nejen politici v ČR, ale ve všech státech EU proto oprávněně řeší problém, jak tuto spotřebu pokrýt, aby výpadky v dodávkách v důsledku nedostatku elektrické energie nedráždili své voliče. Proč se tomu pan Kotecký diví zrovna u našich politiků?

3) Česká republika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje skoro dvakrát více energie než země staré europatnáctky - to je sice pravda, ale tento údaj sám o sobě dostatečně nevypovídá o tom, jak hodně v ČR plýtváme energií oproti zemím EU 15. Pan Kotecký zapomíná na elementární matematiku, protože u podílu, který má tvar zlomku, záleží nejen na čitateli - celková spotřeba veškeré energie v ČR, ale i na jmenovateli - hrubý domácí produkt ČR. Tento hrubý domácí produkt je vzhledem k nižší efektivnosti našeho průmyslu a služeb (po 40 letech plánovaného hospodářství řízeného KSČ) stále bohužel výrazně nižší v přepočtu na jednoho obyvatele než průměr zemí staré europatnáctky. I kdybychom tedy spotřebovali stejné množství celkové energie na obyvatele jako země staré europatnáctky, bude výsledek při mnohem menší hodnotě jmenovatele stále výrazně větší než u nich. Tím není řečeno, že nepotřebujeme řešit například plýtvání tepelnou energií v panelových domech a některých starých budovách. Na rychlé vyřešení tohoto problému však nestačí ani multimiliardové prostředky z evropských fondů, o kterých pan Kotecký tak optimisticky hovoří. To se přitom vůbec nezmiňuji o obrovské byrokratické hoře, na kterou se musejí družstva, společenství vlastníků nebo soukromí majitelé domů vyšplhat, aby na nějaké ze zmíněných prostředků vůbec dosáhli. Zajděte si pane Kotecký někdy mezi ně, pohovořte si s nimi a vlejte jim optimismus do žil. Tady máte velký prostor pro Vaše hnutí jak skutečně smysluplně pomoci úsporám energie v ČR.

4) A na závěr skutečně překvapivá informace pro odborníky: S rostoucí účinností a rapidně klesajícími náklady se poměry u obnovitelných zdrojů energie mohou měnit (rozuměj z hlediska jejich výrazně vzrůstajícího podílu na výrobě energie) - pokud vezmeme jako konkrétní případ, na kterém posoudíme toto tvrzení, např. větrné elektrárny, oblíbené to dítě našich zelených, tak tady už je skutečně přání otcem myšlenky a pro pana Koteckého zřejmě platí zcela jiné fyzikální a ekonomické zákony než pro odborníky v energetice. Ti totiž stále neznají nikoho, kdo by dokázal poručit větru kdy, kde a jak silně má foukat, což by zajistilo rostoucí účinnost využití větrných elektráren včetně stability dodávaného výkonu do sítě. Nevědí rovněž, kde jsou ti, kteří budou rapidně snižovat náklady na výrobu větrné elektřiny, když naopak její propagátoři stále více a intenzivněji zdůrazňují potřebu zcela netržní dotace z veřejných prostředků jak při výstavbě větrných elektráren, tak při výkupu elektrické energie v nich vyrobené. Politici mohou o jejich lobbingu v této záležitosti dlouze a barvitě hovořit.

Miroslav Kawalec

zpět na úvodní stránku