Jak chce vlastně EU realizovat svůj program Energetická politika pro Evropu?

Program Energetická politika pro Evropu, který zveřejnila Evropská komise v lednu tohoto roku a o jehož cílech jednala v minulém týdnu Rada Evropy v Bruselu za účasti předsedů vlád nebo prezidentů členských zemí, se opírá o tři základní pilíře:

- úspory energií
- snižování emisí CO2
- zvyšování podílu obnovitelných zdrojů.

Podívejme se na tyto základní pilíře nyní podrobněji.

1. Úspory energií – žádný rozumný člověk není jistě proti, pokud může někde ušetřit. Není to ale otázka technická, nýbrž v prvé řadě ekonomická. Potřebné materiály, postupy a technologie jsou v dostatečné míře připraveny, každá úspora však něco stojí – nic prostě není zadarmo. Pokud navíc do podpory energetických úspor zapojíme použití prostředků z veřejných zdrojů nebo dokonce příkazy a zákazy (viz například zákaz prodeje klasických žárovek, který požadují ekologická hnutí v jednotlivých státech EU), pak se z problému ekonomického stává rovněž problém politický. Politici tedy mohou v rámci EU ukázat, jak dokáží přesvědčit své voliče o tom, že úspory se skutečně vyplatí.

2. Snižování emisí CO2 – klimatologičtí odborníci se shodují, že uvedené emise způsobují skleníkový efekt, neexistuje však jednoznačná shoda na tom, jaký je podíl tohoto skleníkového efektu na v posledních desetiletích pozorovaném vzrůstu průměrných teplot na zeměkouli, což politici a média většinou označují jako globální oteplování. Vzniká proto oprávněná diskuse o tom, jak velké prostředky a jakým způsobem na snižování emisí CO2 vynaložit, aby to byla investice co nejefektivnější. Odborníci v energetice diskutují na rozdíl od politiků EU zcela otevřeně a nepředpojatě o využitelnosti všech dostupných bezemisních technologií, včetně jaderné energetiky, pro dosažení tohoto cíle. Neexistují totiž žádné vědecky zdůvodnitelné argumenty pro její vyloučení z portfolia bezemisních technologií, které mohou přispět ke snižování celkové produkce CO2. Pro země, jako je naše republika, které např. na rozdíl od Norska nebo Islandu nemají dostatečný potenciál vodní nebo geotermální energie, je jaderná energetika z hlediska výroby velkých množství elektrické energie daleko nejefektivnější bezemisní zdroj, který mohou využít.

3. Obnovitelné zdroje energie – zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na celkové výrobě energie musí mít racionální jádro, neměl by to být cíl sám o sobě nebo úhybný manévr před otevřenou diskusí o využití jaderné energie v rámci EU. V žádném případě to však nesmí být kladivo na čarodějnice, to jest jadernou energetiku, jak se o to v rozporu s poznatky vědy a techniky snaží Zelení v celé Evropě. Náhrada neobnovitelných zdrojů energie obnovitelnými má význam tam, kde lze obnovitelné zdroje využít lépe pro jiný účel, než je výroba energie, kde znečisťují atmosféru skleníkovými plyny nebo tam, kde se energetické suroviny těží v politicky nestabilních oblastech, což ohrožuje energetickou bezpečnost zemí, které je dovážejí. Nic z toho ale pro uran jako surovinu k výrobě jaderného paliva neplatí. Proto Francie na jednání Rady EU v Bruselu prosadila, že v jejím případě bude při posuzování podílu obnovitelných zdrojů na celkové výrobě energie vzato v úvahu, že emise CO2 v přepočtu na jednoho obyvatele snížila na nejnižší úroveň mezi zeměmi EU pomocí bezemisní výroby elektrické energie v jaderných elektrárnách. Pokud Německo chce dosáhnout stejně nízké úrovně emisí CO2 jako Francie, ale na rozdíl od ní pomocí výroby elektřiny ve větrných elektrárnách, nic proti tomu. Energetickým odborníkům ovšem toto úsilí připomíná vědecké experimenty Járy Cimrmanna.

Miroslav Kawalec

zpět na úvodní stránku