Drahé, stále velmi drahé Slunce

Energetický potenciál naší hvězdy se v nejbližších miliardách let nevyčerpá. Dokážeme ho však využít?

Výzkum a praxe tu jdou dvěma cestami. Zastánci jedné říkají, že nejlepší si bude zažehnout vlastní Slunce na Zemi a pracuje na výzkumu a vývoji pro průmyslové využití termonukleární reakce. Stojí to mnoho, velice mnoho peněz a při řešení problémů vznikají stále nové a nové. Po půlstoletí optimistických výhledů se zdá, že fúzní reaktory se jako hlavní zdroj elektřiny prosadí někdy ve druhé polovině tohoto století.

Přívrženci druhé tvrdí, že množství sluneční energie dopadající na Zemi by bohatě dokázalo uspokojit nároky lidstva na elektřinu – a ještě by zbylo. Plédují za solární elektrárny, jejichž křemíkové články mění sluneční světlo přímo v proud.

Slaví úspěch: Nedaleko portugalské Serpy, na jednom z nejslunnějších míst Evropy, otevřeli koncem letošního března údajně nejvýkonnější solární elektrárnu na světě. Na šedesáti hektarech stojí (skutečně stojí dva metry nad zemí, aby trávu pod nimi mohly spásat ovce) 52 tisíc fotovoltaických článků o celkovém výkonu 11 megawattů. Zařízení přišlo na 60 miliónů eur a jeho produkce, více než 20 miliónů kilowatthodin ročně, postačí prý pro osm tisíc domácností. Případné uhelné zdroje by při stejné produkci vypustily do ovzduší 20 tisíc tun oxidu uhličitého.

Úžasné! Stojíme na prahu solární éry! řekl si určitě běžný čtenář při pohledu na snímek elektrárny, která ze vzduchu připomíná černé jezero. Vlastně je to lepší než větrníky, pomyslí si snad. Trochu se pak zarazí: Po setmění nahodí oněch osm tisíc domácností agregáty, anebo jejich spotřebiče poběží na baterie, které se budou nabíjet během dne?

A možná ještě vezme do ruky tužku a začne počítat. Jeden instalovaný kilowatt stojí zhruba 5500 eur. Drahé, velice drahé jaderné elektrárny se dnes nabízejí za 2000 eur/kW. Pravda, potřebují uranové palivo, které také něco stojí.

Tak jinak: Řekněme, že fotovoltaická elektrárna bude v provozu až třicet let a nebude potřebovat žádnou údržbu (prach z panelů svane vítr, žádný článek se neporouchá apod.). Za tu dobu vyrobí odhadem 600 miliónů kWh, což v přepočtu na investovanou sumu představuje deset eurocentů na jednu. Pro úplnost připočtěme téměř zanedbatelný náklad na ekologickou likvidaci elektrárny, řekněme jeden eurocent, a dostaneme se k výrobní ceně 11 eurocentů, tedy třem korunám za kilowatthodinu.

Za stejné peníze jako v Serpě si můžeme pořídit 30 tisíc jaderných kilowattů, které za čtyřicet let životnosti zdroje vyprodukují téměř 10 miliard kilowatthodin. Investice se tak na ceně elektřiny bude podílet 0,6 eurocentu. Konečná bude kvůli nákladům na palivo, personál, údržbu a konečnou likvidaci zařízení i použitého paliva podstatně větší a dosáhne necelých čtyř eurocentů.

Kolik zaplatí domácnosti? Na ceně pro ně se silová elektřina podílí pouze třetinou. Takže obyvatele nejslunnější části Evropy bude stát jedna kilowatthodina desetikorunu, domácnosti v libovolné části světa sotva polovinu.

A zabraná plocha? Šedesát hektarů není málo – vejde se na ně osmdesát fotbalových hřišť nebo přes čtyřicet temelínských areálů, a to tamní elektrárna určitě nepatří k nejkompaktnějším na světě.

Co tedy s fotovoltaikou, která se dnes těžko vyplácí i v nejlepších lokalitách? Určitě ji podporovat! A současně jí i dalším tzv. obnovitelným zdrojům (voda, vítr, zemské teplo, příliv a odliv apod.) přestat dělat medvědí službu tvrzením, že zachrání svět. Jejich masivní budování s podporou z peněz daňových poplatníků i tam, kde pro ně nejsou podmínky (v Česku se například fotovoltaika bez nenávratných dotací nemůže vyplatit), znamená mrhání penězi – asi jako když se sovětští komunisté pokoušeli pěstovat kukuřici na Sibiři…

Zdroj: Hospodářské noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku