Exkurze Mladé generace do plzeňských závodů ŠKODA JS

Zamračené ráno a ostrý studený vítr první dubnovou středu v roce 2007 zaháněli ruce do bezpečí teplých kapes. Ale i přes to se desítka „mladých“ sešla v půl deváté ráno u brány do areálu Škody JS - Bolevec. Přivítal nás pan Ing. Václav Bláha, CSc., viceprezident ČNS, který nám byl celý den průvodcem či spoluprůvodcem v provozu nejen Škody JS – Bolevec, ale i v reaktorové hale Škody JS v Plzni.

Hned na začátku nás stručně seznámil s historií areálu Škody na Bolevci. Na přelomu 19. a 20. století sloužil tento areál jako zkušebna zbraní, které Škodovka tehdy vyráběla. Dodnes se prý nachází pod několika metry zeminy v areálu nevybuchlá munice. Areál začal sloužit účelům jaderného průmyslu teprve ve druhé polovině 20. století. Škoda JS je v podstatě následníkem závodu Výstavba jaderných elektráren, jenž byl založen v roce 1955 a klíčově se podílel především na vývoji a stavbě těžkou vodou moderované a plynným CO2 chlazené elektrárny A1 Jaslovské Bohunice a následně i na programu výstavby lehkovodních reaktorů VVER pro celou střední Evropu. V současnosti je hlavní provoz na Bolevci soustředěn do dvou objektů – do tzv. Lehké haly a do Experimentální haly.

V Lehké hale nás provázel vedoucí provozu Ing. Miroslav Hejda. Hned ze začátku nám vysvětlil vznik názvu haly – slovíčko „lehká“ znamená, že se v ní zpracovávají výrobky do hmotnosti 5 tun. V současnosti se jedná zejména o pohony kontrolních orgánů pro reaktory VVER 440 a VVER 1000, čepy pro úchyt transportních kontejnerů pro vyhořelé palivo CASTOR a výrobu nejaderných částí jaderného paliva VVER 1000 (hlavice a patice) pro firmu Westinghouse. Lehká hala byla postavena před 15 lety a jedná se o velmi moderní provoz. Materiálem většiny současných výrobků je austenitická ocel přesně obráběná na počítačem řízených NC-soustruzích. Vysoustružené části jsou poté svařovány na zvláštním pracovišti. Chloubou závodu je kromě japonských NC-soustruhů Mazak i zařízení pro sváření elektronovým paprskem. Povrchy svařovaného spoje jsou zahřívány bombardováním elektrony, které jsou urychleny napětím 60 kV při proudu až 250 mA (max. příkon je tudíž 15 kW) uvnitř vakuové komory, do níž lze nahlížet přes olovnaté sklo (ochrana před rentgenovým zářením). Tento velmi čistý způsob svařování bez přídavného materiálu umožňuje svařovat díly až do hloubky 4 cm (z jedné strany – oboustranně by šlo i 8 centimetrů). Poradí si s většinou kovů, zvláště užitečný je pro sváření vysokouhlíkatých ocelí (až 22 % C), neumí svařovat zejména zinek, který se při vysokých teplotách a nízkých tlacích v komoře výrazně odpařuje. Po svařování jsou výrobky přesunuty do montážní haly, kde jsou odmaštěny a přezkoušeny na kazy – zvláště v oblasti svarů. Používanými metodami jsou ultrazvuk, rentgen a magnetická fluorescenční zkouška. Na konci prohlídky lehké haly nám byly představeny zkompletované výrobky připravené pro převzetí zákazníkem.

Dále jsme byli panem Bláhou provedeni po budově původně sloužící jako vědecko-výzkumná základna firmy Škoda. Experimentální hala původně sloužila tzv. plynovému programu - vývoji těžkou vodou moderovaného plynem chlazeného reaktoru A1, a proto dosahuje výšky 24 m, aby mohla pojmout takto dlouhý plynový kanál. Plynový program však byl ukončen (nejen z politických důvodů) v roce 1968 a v souvislosti s lehkovodním reaktorovým programem byla v hale zprovozněna vodní smyčka o parametrech reaktoru VVER 1000, která byla například používána pro testování pohonů kontrolních za provozních termohydraulických podmínek. Kromě ní byla v hale připravena ke spuštění i smyčka sodíková v souvislosti s programem vývoje rychlých množivých reaktorů, ale k jejímu zprovoznění nakonec nedošlo. Na hale byly v 90. letech zkoušeny hexagonální kazety fy. Westinghouse pro elektrárnu Temelín, zvlášť co se týče krize varu – jevu který se projevuje zhoršením přestupu tepla z příliš zahřáté palivové kazety do chladící vody vlivem tvorby parního filmu na palivovém povlaku. V souvislosti s přechodem k novému dodavateli paliva VVER 1000 pro ETE – ruské firmě TVEL – se chystají nové zkoušky.

Po exkurzi v experimentální hale jsme se vozy přesunuli z lesem obklopeného areálu Bolevec směrem na jih do hlavního areálu původních spojených Škodových závodů přímo v Plzni. Ve shluku továrních budov se dnes nachází nástupnické firmy strojírenského kolosu, například jsme procházeli kolem provozu firmy Škoda POWER, který vyrábí elektrárenské turbíny. Nás ale zajímal druhý z klíčových provozů firmy Škoda JS – Reaktorová hala. Jeho vedoucí – Ing. Miroslav Voč – nás seznámil se stářím haly (27 let) a s jejími extrémy – výškou (40 metrů) a nosností nejsilnějšího jeřábu (400 tun). V hale byly v minulosti vyráběny reaktorové nádoby VVER 440 a VVER 1000, avšak po dostavbě elektrárny v Temelíně výroba pro jaderný program poněkud skomírala, a tak se závod dočasně přeorientoval na reaktory pro potřebu chemického průmyslu (o neméně náročných požadavcích, jeden chemický reaktor pro výrobu čpavku měl prý zkušební tlak 50 MPa) a na kontejnery pro vyhořelé palivo CASTOR. Když však Reaktorovou halou procházela naše skupina spatřili jsme výhradně produkci v souvislosti s jaderně-energetickým průmyslem, neboť Škodě JS se podařilo s několika zakázkami uspět na trzích v západní Evropě. Kromě výroby transportních kontejnerů CASTOR (staršího typu) pro elektrárnu Obrigheim (Německo) jsme spatřili výrobu spojenou se symbolem evropské jaderné renesance – reaktorem EPR pro třetí blok finské elektrárny Olkiluoto.

Vzhledem k tomu, že kontejnerů CASTOR bylo vyráběno několik (celkem 15), byl nám ukázán postup jejich obrábění prakticky ve všech postupných krocích, které probíhají na různých stanovištích. Hrubý 120 tun vážící ocelolitinový odlitek ve formě na jednom konci uzavřeného dutého válce od fy. Škoda Steel je obroben vyfrézováním vnitřních stupňů pro dvě hermetická víka, poté jsou stěnou kontejneru vedeny svislé zkušební vrty (pro analýzu homogenity odlitku) a po nich i několik desítek vertikálních děr, do nichž budou posléze zasunuty plastikové moderátorově-absorpční tyče s borem proti neutronovému záření. Po opracování sedel pro úchytové čepy je následně na obvodu provedeno charakteristické žebrování pro lepší odvod tepla. Po všech mechanických úpravách je následně během 7 dní vnitřek nádoby galvanicky pokryt 3 milimetrovou vrstvou niklu (při tomto procesu je celá nádoba naplněna roztokem niklu). Po poniklování jsou vnější povrchy kontejneru otryskány (a tudíž i odmaštěny) abrazivem ve speciálním boxu, aby na jejich povrchu lépe držel lakový nátěr (modrý). Kromě kontejnerů CASTOR jsou na Reaktorové hale vyráběny i kontejnery CONSTOR pro litevskou elektrárnu Ignalina, jejichž stěny nejsou celokovové, ale tvoří je zčásti i beton.

K opracování kovových výrobků slouží několik různých obrovských fréz a vrtáků – mezi nimi nám byl vyzdviženy frézovací karusel Schies schopný pracovat až s 10 metrovými objekty a obrovský svařovací automat (s tavidlem). Strojírenské úpravy způsobují v materiálu mechanické pnutí, které je odstraňováno zahřátím - pobytem v jedné ze dvou obrovských elektrických pecích, které umožňují dosažení teplot až 800 st. C.

Konsorcium AREVA si vybrala firmu Škoda JS za dodavatele vnitřních částí nádoby reaktoru EPR – Evropského tlakovodního reaktoru (4500 MWt, 1600 MWe). V Reaktorové hale jsme tudíž měli možnost stát v zatím nesvařených na sebe postavených skružích ocelové výstelky čtvercové palivové zóny, viděli jsme tubus vnitroreaktorového koše a pozorovali jsme velmi pomalý postup krouživého zbrušování jedné ze stabilizačních mříží pro kontrolní orgány reaktoru. Kromě toho nám byly ukázány i svařovací práce na nosném kruhu pro reaktorovou nádobu. Vlastní reaktorovou nádobu vyrábí v Japonsku, protože zvýšeným požadavkům na snižování počtu svarů tak veliké reaktorové nádoby, které souvisí s vykováním ocelových ingotů odpovídající velikosti, zatím vyhovují pouze tamní ocelárny.

Za vydařenou organizaci exkurze ve Škoda JS děkujeme panu Bláhovi a firmě Škoda JS.

Poslední – třetí – částí exkurze v Plzni již nebyly Škodovy závody, ale celosvětově proslulý pivovar Plzeňský Prazdroj. V pivovaru, založeném v roce 1842 pod jménem Měšťanský pivovar Plzeň, nás provázel pan Hála, který nás provedl po areálu pivovaru a více méně nás zasvětil do výroby plzeňského Prazdroje. Z velmi pěkného infocentra nás zavedl brankou do vlastního areálu továrny. Tam nás zavezl exkurzní autobus k nejnovější části podniku dokončené teprve letos – stáčírně o ploše 2000 m2. V této veliké hale, která stála asi 1 mld. korun stojí linky pro kontrolu-vyřazování, mytí a plnění lahví (a další samozřejmě na plnění plechovek). Skleněné lahve jsou pro vady vyřazovány asi po 3 až 4 obězích pivovar – zákazník. Stáčírna je ve svém současném stavu (přes 50% prostoru je zatím nevyužito a čeká na případné rozšíření výroby) schopna za hodinu naplnit 60 000 lahví. Ve skutečnosti však jen část výroby pokrývá pivo z pivovaru Prazdroj (Pilsner Urqell), ve stáčírně jsou plněny i další značky piva sdružené pod akciovou společností Plzeňský Prazdroj (Gambrinus, Radegast i Velkopopovický Kozel) Z tohoto konečného kroku procesu jsme se vraceli „proti proudu výroby“. Projeli jsme kolem vysokých svislých cylindrokonických tanků, v nichž probíhá zrání piva, a pod 46 m vysokou vodárenskou věží postavenou prý na místě bývalého popraviště Jana Koziny (+1695). Skončili jsme u budovy nově rekonstruované varny, kde nám byly ukázány obrovské měděné a nerezové kádě, v nichž se ze rmutu (směsi vody a podrceného ječmenného sladu) tvoří sladina (povařený ječmenný roztok) a následně mladina (sladina povařená s chmelem). Nakonec jsme navštívili podzemní část pivovarského komplexu, kde se stále ještě v limitovaném množství udržuje historický způsob produkce piva zrajícího ve sklepech (spilkách) v dřevěných kádích a sudech. Pod celým areálem pivovaru byly v 19. století vykutány obrovské podzemní sklepy, v nichž bylo umístěno nakonec přes 6000 dubových sudů o objemu asi 30-40 hektolitrů. Do nich bylo převáděno mladé pivo po asi 1 týdnu hlavního kvašení v kvasných kádích při teplotě 5 - 9 st. C. V sudech poté zrálo v chladu podzemí i několik měsíců, než bylo přečerpáno do malých pivovarských soudků a vyvezeno na povrch. V současnosti je provozováno pro turistické a propagační účely už pouze 13 kvasných kádí a asi 90 zracích dubových sudů. Na závěr exkurze jsme byli pozváni na ochutnávku tohoto od zbytku kvasinek nefiltrovaného piva. V současnosti jsou už téměř všechna piva filtrována (od zač. 20. stol.) a pasterizována (od doby před začátkem 2. Světové války), takže to bylo unikátní zakončení tohoto dlouhého dne.

Lukáš Nesvadba, Martin Přeček, Markéta Somolová

zpět na úvodní stránku