Prohlášení SP ČR k politice klimatických změn – politika udržitelného rozvoje

Úvod

a. Výzva

Bez ohledu na další vývoj zkoumání klimatických změn a jejich příčin představují změny klimatu naléhavý problém, vyžadující globální akci ke snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů a k adaptaci na změny klimatu, které s velkou pravděpodobností probíhají a dále nastanou. Energie a její využití se staly životně důležitým fenoménem v moderním hospodářském a sociálním životě. Čelit klimatickým změnám tudíž v mnohém závisí na přijetí a využití nových, udržitelných energetických strategií, schopných naplňovat rostoucí potřeby energie a současně umožnit stabilizaci koncentrace atmosférického oxidu uhličitého (CO2) na bezpečné úrovni.

Propočty za hrozbou klimatických změn jsou přesvědčující: současná atmosférická koncentrace CO2 je nyní více jak 380 ppm, což je o 30% více, než tomu bylo v roce 1900. Téměř polovina tohoto zvýšení je zaznamenána od roku 1980 do dneška. Koncentrace CO2 roste přibližně o 2 ppm ročně a tato rychlost se zvyšuje.

Nejnovější statistiky IEA emisí CO2 z energetického sektoru ukazují, že se nepohybujeme k bezpečnější energetické budoucnosti – ve skutečnosti se od ní vzdalujeme. Mezi roky 2003 a 2004 vzrostly emise CO2 o 1,2 mld. tun, přičemž na konto uhlí nutno připsat 60% tohoto zvýšení. Ve výši 26,58 mld. tun CO2 v roce 2004 globálně činí nárůst 28% proti úrovni roku 1990. Poněvadž spalování představuje 80% emisí skleníkových plynů, úsilí k omezení klimatických změn musí zahrnout především změny toho, jak energie využíváme.

Účinky změn klimatu jsou globální stejně, jako zdroje emisí skleníkových vlivů. Úspěch v omezování změn klimatu proto bude vyžadovat globální účast všech hlavních zemí/uskupení, které skleníkové plyny emitují. Proto je důležité připravit a přijmout skutečně mezinárodní program k omezení emisí skleníkových plynů a jejich potenciálního působení na změnu klimatu, který musí rovněž zohledňovat adaptační mechanizmy změn, k nimž již dochází bez ohledu na přesně stanovené příčiny.

Výzva je jasná: lidstvo se musí spolehlivě a rychle přesunout směrem k bezuhlíkovým energetickým systémům tak, aby se minimalizovaly náklady tohoto přechodu, bylo možno se vyhnout narušení globální ekonomiky a nebyl ohrožen ekonomický rozvoj chudších zemí. Tato výzva je nepochybně globální a úspěšný rozvoj českého průmyslu v rámci EU závisí ve velké míře na tom, jak aktivně, promyšleně a koordinovaně se této výzvy chopíme.

b. Příležitosti

Rozsah toho, co je nutno podniknout k omezení klimatických změn, je ohromný a nelze ho podceňovat. Abychom byli úspěšní, musíme jak na národní úrovni, tak globálně změnit způsob, jak dosud získáváme/vyrábíme a spotřebováváme energii.

Tato změna i na národní úrovni nemůže být jednorázovým nadekretovaným krokem, ale bude dlouhodobým a náročným procesem, který musí dávat ekonomický smysl a nestane se sociálním ohrožením. Změna bude vyžadovat mimořádné inovace a produkty, které zvýší hospodárnost výroby a využití energií a budou vytvářet nové trhy

Takové inovace mohou přinést růst konkurenceschopnosti a současně snižování závislosti na dovážených primárních energetických zdrojích. Takto může růst i energetická bezpečnost země. I když v současnosti již existuje řada technologií s malými nebo žádnými emisemi CO2, jejich využití má dnes stále ještě v mnoha případech daleko k běžné praxi a jejich uplatnění bude vyžadovat hodně inovačního úsilí. Prioritou v kratším časovém horizontu by proto mělo být uplatnění těchto technologií v praktickém, obchodně využitelném měřítku. Důležitou podmínkou je přijetí takové politiky, která stanoví dlouhodobou tržní hodnotu emisí skleníkových plynů a bude tak stimulovat další soukromé investice do výzkumu a vývoje a nasazení těchto technologií.

Tam, kde jsou krátkodobé cenové signály pro nasazení čistších současných existujících technologií nedostatečné, je nutno hledat další, pozitivní, motivační prvky, umožňující postupné ekonomicky efektivní snižování emisí v budoucnosti. Rychlý pokrok a nasazení nových průlomových technologií je proto jádrem jakéhokoliv programu klimatických změn. Efektivní program klimatických změn tedy musí obsahovat koordinované politiky k podpoře vědy, výzkumu a uplatnění vysoce efektivních výrobních i spotřebitelských technologií.

c. Průmysl a udržitelný rozvoj

Jestliže se myšlenka udržitelného rozvoje ve svém počátečním tvaru jevila jako poněkud neurčitá, s problematikou změny klimatu a jejích možných důsledků a omezení budoucího ekonomického rozvoje dostává dnes zcela konkrétní rozměr: udržitelný bude pouze takový rozvoj společnosti, který bude respektovat sociální rozměr – všeobecné zlepšování životních podmínek lidí v rozvojových i rozvinutých zemích, bude respektovat ekologický rozměr – omezení antropogenních příčin klimatických změn včetně omezení dopadů klimatických změn a bude mít ekonomický rozměr – to vše umožnit za přijatelných nákladů a s využitím všech dnes i v budoucnu dostupných technik. Tato myšlenka je průmyslu vlastní a představuje základní filozofii většiny významných podnikatelských subjektů v dnešní době.

Stabilizace klimatu vyžaduje začít okamžitou, avšak promyšlenou akci a vynakládat dlouhodobé vysoké úsilí v průběhu několika příštích desetiletí. Zákonné požadavky a motivační nástroje musí být v rovnováze a musí být voleny tak, aby se dosáhlo nezbytného snížení emisí v poměrně krátkém časovém horizontu. Program klimatických změn v ČR musí vycházet z reálných možností současnosti a realistického posouzení možností budoucích. Měl by být zahájen kroky, které umožní využití krátkodobých příležitostí ke snižování emisí, na něž budou navazovat opatření středně a dlouhodobého charakteru tak, aby byl zachován princip vyváženého udržitelného rozvoje České republiky i v prostředí Evropské unie i v podmínkách zcela otevřené ekonomiky ČR.

2. Východiska

Česká ekonomika je dlouhodobě založena na průmyslové výrobě s pozoruhodně úspěšným vývojem v období mezi dvěma světovými válkami; z vývoje v posledních letech je patrné, že ani období centrálního plánování zcela nevymýtilo podnikatelského a tvůrčího ducha – lidský faktor spolu se zahraničními investicemi stojí za poměrně úspěšnou transformací ekonomiky od centrálního řízení k tržní ekonomice a přes všechny administrativní překážky podnikání představuje i hnací sílu současného úspěšného ekonomického rozvoje. Průmyslová výroba se v České republice historicky opírá o vyspělou strojírenskou výrobu zabezpečenou vlastní výrobou kovů, dále je zde vyspělý chemický průmysl, průmysl výroby stavebních hmot, papírenský průmysl, potravinářský průmysl a další průmyslové obory, které jsou obecně pokládány za energeticky náročné, což vede k poměrně vysoké energetické (a i materiálové) náročnosti ekonomiky České republiky.

Strukturální změny v procesu transformace ekonomiky od centrálně řízené k tržní v celém období po roce 1990 až do období vstupu do EU sice přinesly dílčí změny proporcí jednotlivých výrobních oborů průmyslu i absolutní snížení spotřeby energie v průmyslu, avšak současně došlo v řadě oborů k významné modernizaci rozsáhlými investicemi. Oblíbený argument, že pokles emisí skleníkových plynů počátkem 90. let byl způsoben pouze poklesem výroby a energetické spotřeby a byl tedy „zadarmo“ je tedy iracionální.

Modernizace s sebou přinesla v řadě zpracovatelských odvětví výrazné zlepšení energetické účinnosti procesů, a proto další zvyšování energetické účinnosti bude stále obtížnější bez dalších velkých a nákladných modernizačních investic a rozvoje nových, energeticky efektivnější technologií v budoucnu. Většina zpracovatelských odvětví má již dnes hodnoty měrné spotřeby energie na porovnatelné úrovni s vyspělými partnery v EU a je zcela zavádějící hodnotit potenciál úspor a snížení emisí skleníkových plynů z ukazatele spotřeby energie na jednotku HDP. Faktem je, že ve spotřebě primárních energetických zdrojů na jednoho obyvatele je ČR na úrovni Spolkové republiky Německo a na přibližně 80% spotřeby zemí Beneluxu.

Česká republika má v důsledku historického i nedávného vývoje dosti výjimečné postavení z hlediska bezpečnosti dodávek včetně dodávek primárních energetických zdrojů. Pokrytí spotřeby celkem domácími primárními energetickými zdroji (uhlím a obnovitelnými zdroji) činí asi 48 % (jaderné palivo 16,5%), přičemž výroba elektrické energie je kryta domácími primárními energetickým zdroji z 60,8% (jaderné palivo 33,3%). Podíl dovážených primárních energetických zdrojů (plyn a kapalná paliva) na výrobě elektrické energie činí pouze necelých 6 %.

Státní energetická koncepce přijatá vládou ČR v roce 2004 i nadále předpokládá využití tuhých paliv (domácích primárních energetických zdrojů), i když s mírně klesajícím trendem a pokrytí růstu poptávky po energiích z rozvoje využití obnovitelných zdrojů energie a z jaderné energetiky. SP ČR pokládá tuto koncepci za správnou, poněvadž prioritně řeší klíčovou strategickou oblast bezpečnosti a dostupnosti zásobování hospodářství a obyvatelstva energiemi. Současně tato koncepce uplatňuje i hlediska ochrany životního prostředí včetně omezování emisí skleníkových plynů, takže ji lze současně přijmout i jako bázi průmyslové politiky klimatických změn.

Koncepce vychází z důsledného zbilancování fyzických možností obnovitelných zdrojů energie a staví jejich využití na realistickou úroveň, dosažitelnou bez ohrožení dalších složek životního prostředí a přispívající požadovanou měrou k omezování emisí skleníkových plynů.

3. Cíle

Konečným cílem politiky klimatických změn je snižování vlivů hospodářské činnosti na změnu klimatu prostřednictvím postupného omezování emisí skleníkových plynů za ekonomicky i sociálně akceptovatelných podmínek. Kvantifikace závazné úrovně tohoto cíle je značně obtížné, poněvadž budoucí vývoj je provázen řadou nejistot a rizik, jež bude nutno upřesňovat při propracování jednotlivých složek velmi komplexního postupu ve dvou základních oblastech: snižování energetické náročnosti a dekarbonizaci ekonomiky. Nejistoty vyplývají jednak z bezpečné dostupnosti primárních zdrojů energie, dále ze stupně poznání a rozvoje technologie v obecném smyslu a konečně z politických aspektů navrhovaných a skutečně přijatých řešení.

a. Snižování energetické náročnosti

Snižování energetické náročnosti či zvyšování energetické účinnosti je velmi důležitou součástí strategie politiky klimatických změn zvláště v počátečním stádiu, poněvadž již dnes jsou často dostupné technické možnosti přímo využitelné v praxi nebo tyto technické možnosti mají blízko k praktickému nasazení efektivním způsobem. Energii lze vyrobit a spotřebovávat hospodárněji a vyrobit tak více výstupů s menší spotřebou vstupující energie. Tyto možnosti jsou jak na straně vstupů – výroby energie a jejího přenosu, tak na straně konečné spotřeby.

Pro uplatnění aktivního přístupu ke snižování energetické náročnosti je však třeba vytvářet prostředí s pozitivní motivací a je nutno respektovat investiční cykly s vytvářením dlouhodobě stabilního investičního prostředí a účinnou podporou inovačních aktivit. Mezi běžně dostupná řešení na straně výroby patří růst podílu kombinované výroby elektřiny a tepla, na straně spotřeby pak efektivnější využití paliv v motorech ve všech druzích dopravních prostředků, snižování energetické náročnosti budov, zvyšování energetické efektivnosti topných zařízení, osvětlovacích těles, domácích spotřebičů apod.

Energetická náročnost zpracovatelských odvětví průmyslu musí klesat v souladu s investičními cykly a zde nutno opětovně konstatovat, že v uplynulém desetiletí v mnoha zpracovatelských odvětvích došlo ke značnému růstu hospodárnosti využití energie, a proto tento proces nebude krátkodobý a bude vyžadovat i významné ekonomické stimuly. Vyhodnocení potenciálu úspor je sektorovou záležitostí, lze při něm uplatnit benchmarking a účinným nástrojem je i nasazení nejlepších dostupných technik v procesu integrované prevence a omezování znečištění. Výsledky těchto analýz mohou dát podklad pro odpovědné stanovení konkrétních cílů energetických úspor v jednotlivých odvětvích.

Je-li snižování energetické náročnosti založeno na účinných ekonomických motivačních nástrojích, představuje win-win scénář, napomáhající k omezování nároků na energie a tím i snižování emisí skleníkových plynů. V tomto smyslu považujeme za nutné podrobně analyzovat možnosti české republiky tak, aby bylo možno odpovědně přijmout cíl pro ČR do roku 2020 vycházející z energetického balíčku Komise EU a potvrzený jako závazný na jarním zasedání Rady Evropské unie.

b. Dekarbonizace výroby energií

Samotné zlepšování efektivity využití energií však nebude postačující. Poněvadž energie je pro moderní ekonomiku životně důležitá, globální poptávka poroste s růstem ekonomického rozvoje. I při snižování energetické náročnosti je v globálním měřítku otázkou, zda toto snížení spotřeby postačí pokrývat potřeby růstu. Totéž platí jak pro Českou republiku, tak pro EU jako celek a především pro rozvojové země. Proto je nutno soustředit se vedle energetických úspor i na dekarbonizaci – tedy výrazné snížení emisí CO2 na jednotku vyrobené energie.

Dekarbonizace lze docílit dvěma způsoby: první spočívá ve využití obnovitelných a nefosilních zdrojů energie, kam samozřejmě patří i energie jaderná, představující v České republice významný podíl na výrobě elektrické energie a také významný dekarbonizační potenciál do budoucna. Z obnovitelných zdrojů se jedná o vodní energii, která s ohledem na přírodní podmínky nemá v ČR velký rozvojový potenciál, dále o větrnou a fotovoltaickou energii rovněž s poměrně malým rozvojovým potenciálem, daným jednak přírodními podmínkami v případě větru a v případě fotovoltaiky daným doposud příliš nákladnými instalacemi a také značně velkou základní uhlíkovou stopou při výrobě PV článků.

Nejvýznamnějším obnovitelným zdrojem energie v podmínkách ČR je s největší pravděpodobností biomasa – při energetickém využití odpadů, kde jsou standardní zdroje dosti vyčerpané již dnes a volné zdroje jsou zatím blokovány odpadovou legislativou. Rozvojový potenciál lze tedy nalézt v pěstované biomase (ať už pro výrobu tepla a/nebo elektrické energie nebo pro výrobu biopaliv).

Tento potenciál je však také limitován přírodními podmínkami a průmysl považuje za nepřijatelné překračovat meze dané přírodními podmínkami. Překročení mezí může vést jak k ohrožení některých zpracovatelských odvětví (dřevozpracujícího průmyslu, papírenského průmyslu) v případě špatně nastavených podpor využití obnovitelných zdrojů nebo k ohrožení dostupnosti a soběstačnosti výroby potravin nehledě na ekologické důsledky intenzivního pěstování biomasy na velkých rozlohách. Nepřijatelné je i řešení spočívající v dovozu biopaliv ze třetích zemí mimo EU, kde jejich výroba vede k omezování rozlohy deštných pralesů a ohrožuje dostupnost potravin a vody pro tamní obyvatelstvo.

Volba tohoto způsobu dekarbonizace vedle specifických podmínek v ČR uvedených shora závisí na nákladech/podporách, bezpečnosti, veřejné přijatelnosti, možnostech vybudování potřebné infrastruktury a výhledu dalšího rozvoje technologií, poněvadž např. první generace biopaliv má sama o sobě pro svou výrobu potřebu fosilních paliv ve výši až 60% jejich energetického obsahu.

V podmínkách ČR je zatím stanoven ve státní energetické koncepci podíl obnovitelných zdrojů energie na celkových primárních zdrojích ve výši 15,7% v roce 2030 a podíl na výrobě elektřiny ve výši 16,9% a odpovědně lze odhadnout do roku 2020 podíl ve výši přibližně 8% na celkových zdrojích. Pro odpovědné stanovení potenciálu obnovitelných zdrojů nutno detailně precizovat omezující faktory, vyplývající z konkrétních podmínek v ČR.

Druhý způsob dekarbonizace je umožnění dalšího využití fosilních paliv s tím, že se omezí/zamezí hromadění skleníkových plynů, především CO2 v atmosféře. Nejjednodušší je čistě teoreticky změna palivové základny na ušlechtilejší paliva. Tato změna však v podmínkách ČR nemá velký potenciál, poněvadž ušlechtilejší paliva mají své přednostní využití v dopravě a v domácnostech, zatímco pro výrobu elektrické energie je dnes i do budoucna jejich cena prohibitivní.

Složitějším a dnes zatím pouze testovaným postupem je zachycování a uložení CO2, tzv. postup CCS (Carbon Capture and Storage), při němž se emise separují ze spalin a uloží pod zemský povrch nebo pod mořskou hladinu. S tímto postupem lze reálněji kalkulovat nejdříve po roce 2020 a je nutno předem připravit na tuto technologii kotelní jednotky při nastávající potřebě obnovy technologického parku současných uhelných elektráren v ČR.

Uplatnění CCS by nemělo být považováno za alternativu vyšší energetické účinnosti nebo využití nízkouhlíkových energetických zdrojů. Spíše se jedná o doplňkovou a důležitou složku celkové energetické strategie 21. století. Navíc, technologie sama spotřebuje asi 12% vyrobené energie ze zdroje. Vzhledem k tomu, jaké jsou k dispozici primární energetické zdroje, realistické analýzy ukazují, že s ohledem na ohromné a globálně rozložené zásoby uhlí zůstane s velkou pravděpodobností důležitým palivem pro výrobu elektrické energie v mnoha zemích ještě po mnoho desetiletí až staletí.

Jinou, v současnosti dostupnou a po dalším zdokonalování velmi perspektivní technologií pro vyznané snižování emisí skleníkových plynů z výroby elektrické energie na bázi fosilních paliv je kombinovaná výroba elektřiny a tepla a dále rozvíjející se technologie čistého užití uhlí s vyšším využitím uhlíku a dalších složek uhlí v kombinovaných termických a chemických procesech.

4. Nástroje

Čelit klimatickým změnám znamená dosáhnout cíle omezení emisí skleníkových plynů vysoce efektivním způsobem, umožňujícím ekonomický růst jak v rozvinutých zemích, tak především v rozvojových zemích. Politika a program omezování klimatických změn musí být založen na optimální kombinaci autoregulačního působení tržních sil a regulačních nástrojů vycházejících z mezinárodních a národních závazků, které stanoví jasné a dosažitelné cíle a časové rámce. Požadavky na snižování emisí se mohou lišit mezi odvětvími a měly by být navrženy k podpoře udržitelného ekonomického růstu a měly by podporovat efektivní působení v co nejkratším časovém horizontu, dosažitelném za přijatelných ekonomických, ekologických a sociálních podmínek.

Zatímco dosažení environmentálního cíle bude dlouhodobě vyžadovat zásadní transformaci energetického systému, nemůžeme zatím přesně předvídat veškerý technologický rozvoj až do konce tohoto století. Z těchto důvodů by se právní prostředí mělo soustředit na to, o čem jsme přesvědčeni, že lze dosáhnout ekonomicky efektivním způsobem v nejbližších 20 – 30 letech, což nám umožní dostat se na trajektorii významnějšího snižování emisí ve druhé polovině tohoto století.

Strategický přístup by měl být kombinací regulačních nástrojů (stanovení redukčních cílů na základě kvalifikovaných analýz) a nástrojů pružných s důrazem na určení dlouhodobého signálu ceny uhlíku, která se může lišit i mezi odvětvími. Tyto pružné nástroje by měly být založeny na tržních pozitivních motivacích, výkonnostních normách, efektivním systému obchodování (cap-and-trade), daňové reformě, motivaci technologického výzkumu, vývoje a nasazení moderních technologií a dalších vhodných přístupech.

Jedině nástroje, vedoucí k vytvoření účinných motivačních prvků a odpovědné stanovení dosažitelných cílů mohou podnítit aktivitu jiných zemí včetně ekonomik s velkými emisemi, aby se připojily ke globálnímu úsilí snižovat účinky skleníkových plynů na změnu klimatu.

Svaz průmyslu a dopravy ČR vyzývá k zahájení široké národní i mezinárodní diskuse ke stanovení státní politiky klimatických změn v souladu se strategií udržitelného rozvoje ČR. Cílem této diskuse musí být stanovení střednědobých cílů, reflektujících na jedné straně závazky ke splnění Kjótského cíle a vytvářející prostor pro hlubší zásadní změny, umožňující adekvátně přispět k dosažení cílů EU v této oblasti.

Jedná se o komplexní přístup, vyžadující celostní zhodnocení výchozí situace a možností realizace naznačených potenciálů v energetických úsporách i dekarbonizaci české ekonomiky. Bezezbytku nutno respektovat zásady bezpečnosti dodávek a dostupnosti energií pro harmonický ekonomický a sociální rozvoj české společnosti.

Se současnou znalostí problematiky SP ČR naléhavě doporučuje vyjít z dosud shromážděných poznatků a zpracovat urychleně státní politiku klimatických změn. Je připraven se prací na této politice aktivně zúčastnit jak ve zpracovatelském týmu, tak jako kvalifikovaný oponent. Dobrým východiskem je přijatá Státní energetická koncepce, respektující závěry environmentálního posouzení a dostupné analytické materiály, související s touto širokou problematikou. Státní politika klimatických změn by měla využívat tyto nástroje:

a. Kvalifikované stanovení základních redukčních cílů

Nutno vyjít ze Státní energetické koncepce a využít všech dostupných analýz a zpracovat podrobnou analýzu potenciálu úspor energie, a to jak v výrobě procesu získávání, přeměny, dopravy, tak v konečném užití až na sektorovou úroveň, což by mělo zajistit to, aby přijímání závazků na mezinárodní úrovni (EU a post-Kjóto) i stanovení vlastních cílů bylo objektivizováno na reálné možnosti národní ekonomiky a umožňovalo v konečném výsledku těchto cílů dosáhnout. Analýza musí vést i ke stanovení oblastí, do kterých bude nutno soustředit hlavní úsilí při nutných úpravách právního prostředí a motivaci ke změnám.

Do hodnocení musí být zahrnuta i doprava a spotřeba energie v sektoru domácností a služeb, která dnes představuje významné rozptýlené zdroje skleníkových plynů. Hledání tržních mechanizmů, vedoucích konzistentně ke snižování emisí skleníkových plynů z dopravy a domácností bude v tomto případě zvláště náročné. Snadná a beznákladová řešení obecně nejsou k dispozici.

b. Vytvoření podpůrného a motivačního právního rámce

Dosavadní nástroje ani právní rámec nemají dostatečnou motivační kapacitu. Motivace musí být založena na pozitivních motivačních prvcích a maximálně využívat tržní mechanizmy. ČR by se měla aktivně zúčastnit přehodnocení a aktualizace EU-ETS, který je vydáván za tržní nástroj snižování emisí, nicméně nemá (a v současné době ani nemůže mít) dostatečnou účinnost ve všech oborech, zahrnutých do obchodování. Ve výrobních oborech jsou běžně náklady na dosažení úspor o jeden až dva řády vyšší než možné výnosy z prodeje povolenek při obecně očekávané ceně přibližně € 20/tunu CO2ekv v hlavním obchodovací období. Jedná se tedy o marginální motivační efekt a očekávané přínosy na národní úrovni a úrovni EU nelze tímto nástrojem dosáhnout.

Pozitivní motivací jsou daňové úlevy při použití energeticky efektivních technologií apod., je však zřejmé, že instrumentarium pozitivních nástrojů bude vyžadovat daleko větší invenci, aby mohlo být obecněji rozšířeno a plnilo svou motivační funkci. Další prosté zdanění energií a paliv (při značném nárůstu cen energií a primárních energetických zdrojů v posledních třech letech) téměř s jistotou nebude mít motivační účinky vedoucí žádoucím směrem. Jednostranně zavedené uhlíkové daně nutně vedou k podkopání konkurenceschopnosti tuzemské i evropské ekonomiky.

Nastavení dotační politiky zvláště pro obnovitelné zdroje energie musí respektovat nezbytnost podpory ve fázi zavádění nových technologií, vedoucích k vyššímu využití obnovitelných zdrojů energie. Druhou zásadou je, aby tato dotační politika neohrožovala surovinové vstupy některých zpracovatelských odvětví (zvláště dřevozpracujícího a papírenského průmyslu). Dotační politika by měla být sladěna tak, aby nedocházelo k ohrožení ani na mezistátní úrovni.

Specifickou záležitostí jsou právní předpisy, které zatím důsledně vycházejí ze sektorových přístupů (kromě Směrnice IPPC) a nejen na úrovni EU, ale i v národní legislativě spíše vytvářejí překážky, než napomáhají konsistentní politice klimatických změn. Celostní pohled na právní předpisy, objektivizace vyhodnocení dopadů a koordinace jsou nezbytností pro maximalizaci využití dostupných zdrojů jak pro snižování energetické náročnosti, tak pro dekarbonizační procesy.

Při nastavování motivačního rámce nutno odpovědněji přistoupit k jaderné energetice. Bez jaderné energetiky si nelze představit naplnění redukčních cílů v roce 2020 i při velmi optimistických představách o snižování energetické náročnosti a dekarbonizaci výroby. Česká republika je ve výhodné výchozí pozici, ovšem prodleva v přípravě nových kapacit z politických (a virtuálních) důvodů může přinést velké komplikace v zabezpečení dodávek elektřiny s významnými sociálními, ekologickými a ekonomickými dopady. Přitom podle průzkumů veřejného mínění obyvatelstvo ČR jadernou energetiku většinově akceptuje.

Uvedené motivační nástroje a vstřícné právní prostředí by měly umožňovat urychlenou přípravu žádoucích investic bez zbytečných průtahů.

c. Podpora vědy a výzkumu a nasazování nových technologií

Je-li problém klimatických změn takového rozsahu, jak byl vyhodnocen Mezivládním panelem v jeho posledních dokumentech, pak na omezení emisí skleníkových plynů v žádoucím rozsahu nestačí současné technologie. Je nesporné, že modernizace výrobních procesů ve zpracovatelských odvětvích většinou vedou k energeticky úspornějším technologiím, avšak má-li se dostavit žádoucí efekt snižování emisí musí být v řadě případů inovace a modernizace průlomového charakteru. Nutno ovšem konstatovat, že průlomová a konsistentní řešení budou vyžadovat velké úsilí a finanční prostředky do výzkumu, vývoje a nasazení nových technologií a jejich rozšiřování. V tomto směru pokládáme prostředky, určené pro oblast energetiky v 7. rámcovém programu EU pro vědu a výzkum za zcela nedostačující.

Omezování klimatických změn by se mělo stát i kritériem pro veřejné financování vědecko-výzkumných projektů prakticky ve všech oborech, poněvadž si lze jen stěží představit obor, který nemá vliv ne emise skleníkových plynů ať přímo nebo nepřímo. Nezbytná je i kvalitní mezinárodní spolupráce, zamezující duplicitnímu zkoumání stejných problémů a v tomto směru zasluhují podporu technologické platformy. Průmysl je si vědom, že právě pokrok a inovace jsou klíčovými faktory pro dosažení změn, vedoucích k omezování skleníkových plynů ekonomicky efektivním způsobem.

d. Doprava a skleníkové plyny

Doprava a dopravní prostředky jsou rozptýleným zdrojem emisí skleníkových plynů, které rostou daleko nejrychleji. Omezení emisí z těchto zdrojů půjde především cestou větší energetické účinnosti s růstem podílu biopaliv. Vodík jako palivo nemůže významně přispět ke snižování emisí nejméně do roku 2020 a je nutno si uvědomit, že vodík není primárním energetickým zdrojem, ale pouze akumulátorem energie. Tudíž, dekarbonizace v dopravě je zde otázkou dlouhého časového horizontu a potřeby intenzivní vědecko-výzkumné práce.

Ke snížení emisí však mohou napomoci kroky, jako jsou dobudování kvalitní dopravní infrastruktury a rozvoj logistiky směrem k optimální intermodalitě dopravních služeb. Je velmi pravděpodobné, že závazný cíl snížení specifických emisí vozidel na 1 km nemůže přinést výrazné snížení emisí, poněvadž pokrok v konstrukci motorů je značný i bez tohoto závazného cíle a celkové roční emise vozidla mnohem více závisejí na způsobu jízdy a především na celkové projeté vzdálenosti.

Závěr

Svaz průmyslu a dopravy ČR je si vědom naléhavé potřeby řešit společně problémy klimatických změn a je připraven aktivně se na tomto řešení podílet. Bude-li řešení založeno na skutečně tržních principech s pozitivní motivací a podstatné intenzifikaci vědecko-výzkumné aktivity v celé široké škále problémů, může přinést žádoucí výsledky. Odtrhne-li se však politika klimatických změn od reality, sklouzne-li do katastrofických scénářů a převáží-li snaha uplatnit administrativní a regulační nástroje, dojde pouze ke zhoršení působení na životní prostředí při současném podkopání konkurenceschopnosti ekonomiky ČR jak v podmínkách EU, tak i celosvětově. Problém je takových rozměrů, že bez nejširší participace nemá realistické řešení.

Zdroj: Svazu průmyslu ČR

zpět na úvodní stránku