Až energie bude na příděl

Před půl stoletím zahájil „velký kormidelník“ Mao Ce-tung kampaň nazvanou Velký skok vpřed. Každá čínská domácnost si měla pořídit malou vysokou pec, aby nejlidnatější země ve výrobě oceli dohonila i nejvyspělejší státy. Hospodářská katastrofa tohoto projektu spoluuvrhla Čínu do nestability, která v půli 60. let vyústila do Velké proletářské kulturní revoluce s desítkami milionů obětí a dalším prohloubením odstupu za světovou hospodářskou špičkou. K ní se Čína začala přibližovat teprve koncem minulého století.

Podobně divoké a vratké období vyspělému světu snad nehrozí, nicméně snahy změnit současný energetický systém pod heslem „Všechny síly na rozvoj obnovitelných zdrojů!“ onen Maův skok připomínají. Západní civilizace si může dovolit vkládat miliardové sumy do větrné energetiky, vývoje solárních, geotermálních, přílivových i příbojových zdrojů, aniž by tíha těchto investic podrývala hospodářskou stabilitu. Dokonce si může pochvalovat, že díky nim vznikají tisíce pracovních míst. Jakmile však politici řeknou, že obnovitelné zdroje se postupně, díky stále větším investicím a rozšiřováním produkce tzv. ekologických zařízení stanou hlavním pilířem budoucí energetiky, začínám se ptát: Jak bude vyhlížet společnost, která se přeorientuje na tento systém?

Šetřit – a dotovat!

Sociálnědemokratický spolkový ministr životního prostředí Sigmar Gabriel po předloňském nástupu do úřadu předložil ambiciózní vizi rozvoje německé energetiky do roku 2050. Během 45 let se podle něj německé emise oxidu uhličitého sníží na pětinu úrovně roku 1990. Jakým způsobem? Především do roku 2021, jak se dohodla rudozelená vláda Gerharda Schrödera s energetickými firmami v roce 2000, uzavřít všechny jaderné elektrárny, tedy zdroje, které neprodukují CO2. Od roku 2020 má výrazně růst podíl obnovitelných zdrojů, přičemž jejich produkce se má také vyvážet. Stabilní zůstane až do roku 2030 spotřeba zemního plynu, od stejného roku se začne výrazněji snižovat spotřeba ropy a od roku 2020 uhlí. V cílovém roce klesne spotřeba primární energie v Německu ze současných téměř 14 tisíc petajoulů ročně (v přepočtu na elektřinu je to produkce přes 250 zdrojů o výkonu Dukovan) na necelých sedm tisíc petajoulů. Polovinu z nich zajistí obnovitelné zdroje, o zbytek se podělí zemní plyn a ropa při relativně zanedbatelném podílu uhlí.

Jak toho chce ministr Gabriel dosáhnout? Úsporami a dotacemi. Při šetření nebude přece třeba tolik energie a „špatné zdroje“ produkující skleníkové plyny znevýhodníme dotacemi do větru, slunce a vody. Gabrielovo počítání je hodné Kalouskovy „supermzdy“. Běžný spotřebitel netuší, že účinnost přeměny primárních zdrojů se pohybuje kolem jedné třetiny. Takže třeba temelínský reaktor má tepelný výkon 3000 megawattů, do sítě však dodává tisíc megawattů proudu; zbytek nelze kvůli fyzikálním zákonům využít. Totéž platí o palivu pro motorová vozidla, pro zemní plyn či uhlí v elektrárnách. Snížíli se tedy, jak si představuje ministr Gabriel, spotřeba primární energie z fosilních paliv a uranu na třetinu, pak při nasazení zmíněných obnovitelných zdrojů musí energetická spotřeba klesnout ještě více, právě s ohledem na účinnost energetické přeměny.

Až se utáhnou opasky

Zásadnější problém však představuje nový energetický systém tvořený napůl fosilními a napůl tzv. obnovitelnými zdroji. Společnost stavějící především na obnovitelných zdrojích se totiž bude muset smířit s tím, že dodávka energie nebude stabilní. Musí dále počítat s tím, že dnešní takzvaná velká energetika se stane přívěskem decentralizovaných zdrojů – větrníků, solárních panelů, přehrad na řekách a potocích, kdy nádrže zřejmě budou plavně přecházet jedna v druhou.

Tomu všemu se dnešní průmysl počítající s precizními dodávkami (in-time) zboží, a tedy i energie, bude muset přizpůsobit. Zda se přestane vyrábět tolik železa, cementu, skla, plastů a vůbec všeho možného, zda se přestane převážet zboží z jednoho konce světa na druhý, nelze odhadnout. Firmy se mohou vybavit celými bateriemi energetických baterií, které se budou „nahazovat“ v noci, nebo když velké regiony postihne bezvětří. Anebo se z koncernů stanou manufaktury využívající především lidskou práci – protože energie na pohon strojů prostě nebude. Změní se životní styl. Energetická náročnost moderních domácností se stane neudržitelná a nikdo neví, zda tlak na omezení spotřeby povede k masovému vyhazování nejdříve klimatizací, nebo praček, televizorů, či počítačů. Tlak vysokých cen energií však donutí doslova všechny šetřit – i na jídle, na jehož ceně se drahá energie rovněž projeví. Nastanou období, kdy energie, nejen elektrická, včetně té z obnovitelných zdrojů bude na příděl. Takže opasky si budeme utahovat všichni – někteří více, jiní méně, avšak určitě na úroveň, na jakou nebyli zvyklí možná ani naši předkové v předprůmyslových dobách. A životní styl se přiblíží – například kvůli omezení dopravy a celkové mobility – dobám, kdy se člověk za život nepodíval za humna rodné vsi. Na druhé straně se vyčistí lesy od soušek a jiných spalitelných produktů. A jistojistě se nebude vyhazovat tvrdý chléb...

Poučení z Číny

Nevím, zda by se mi takový život líbil, i když si říkám, že nouze skutečně naučila Dalibora housti. Jsem si však jist, že současná civilizace má dostatek zdrojů na to, aby se mohla udržitelně rozvíjet a nemusela se vracet o desetiletí a staletí zpátky. Dokáže nepochybně vyřešit rozumně i hrozící energetický problém.

Určitě budeme šetřit. Avšak pouze úsporami nevyrovnáme potřebu neustálého růstu zakódovaného v nynější společnosti. Máme pro takový růst, na němž se razantně začala podílet více než třetina lidstva obývající Čínu a Indii a po kterém prahnou i miliardy chudých v rozvojových zemích nejen Afriky, dostatek zdrojů? Nemyslím, že nemáme. A nedomnívám se, že klíčovým problémem je nerovnoměrnost spotřeby energie, takže by třeba jen stačilo, aby se bohatší omezili ve prospěch chudých. Spíše musíme hledat – spolu s možnostmi racionálního šetření – také levné a spolehlivé zdroje energie, které, což je druhý zásadní požadavek, nebudou ničit životní prostředí a klima. Takové zdroje totiž existují, ale o jejich využití by neměli rozhodovat ministerští úředníci nebo ideologicky podkovaní či předpojatí politici. Rozhodnout by měl zdravý rozum a životní zkušenosti. Stačilo, že se spálila Čína.

A právě Čína by dnes mohla jít se svými energetickými plány ostatním příkladem. Kritický nedostatek elektřiny, kdy se ve čtyřiadvaceti „méně důležitých“ provinciích na několik hodin denně vypíná dodávka proudu, přinutila politiky podívat se na problém pragmaticky. Vláda přijala rozhodnutí, že v příštích patnácti letech postaví dvaatřicet jaderných bloků. Podobně chtějí zajistit dostatek elektřiny pro hospodářský růst i Indie, Rusko, Japonsko či Jižní Korea. O licence pro výstavbu nových jaderných zdrojů požádaly i firmy v USA, nový blok se staví a další plánuje ve Finsku a pozadu nezůstává ani Francie. Důvod pro renesanci jádra je prostý – je to zdroj levný a nezatěžuje životní prostředí emisemi skleníkových plynů. V kombinaci s moderními uhelnými elektrárnami je to jediná možnost, jak uspokojit stále rostoucí poptávku po elektřině. Obnovitelné zdroje jsou samozřejmě vítané, ale pro svoji fyzikální podstatu zůstanou vždy pouze zdroji doplňkovými.

Zdroj: MF Dnes, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku