Ke kořenům jaderné energetiky – akademik Dolležal

Můžeš-li, předbíhej dobu, můžeš-li, jdi s dobou, ale nikdy nezůstávej pozadu.“ – Ivan Segejevič Turgeněv.

Tato slova ruského klasika byla životním krédem našeho současníka, akademika, vynikajícího klavíristy a inženýra, hluboce věřícího člověka mimořádné vitality a duševní síly.

Moskva, 30. prosinec 1930. V pětatřicetidenním veřejném procesu s nepřáteli sovětské moci jsou vyneseny rozsudky. Vůdcové „Prompartii“, politické strany technické inteligence, jejímž programovým cílem byla porážka komunistů prostřednictvím organizovaného průmyslového krachu, vyslechli rozsudky smrti a mnohaletých žalářů. Stínovým ministrem průmyslu této strany byl třicetiletý Nikolaj Antonovič Dolležal. Chování obžalovaných bylo sebevědomé, v duchu prohlášení ideového vůdce L. K. Ramzina: „Můžete mne nechat zastřelit, ale když to uděláte, ještě mnoho desítek let neuvidíte technická řešení, která nosím v hlavě.“

Po několika letech vypukly horečné přípravy na válku. Byl zaveden sedmidenní pracovní týden, meziroční růst zbrojního průmyslu dosahoval 60 procent. Za konstrukci kyslíkového kompresoru a plamenometu byl A. N. Dolležal osvobozen a vrátil se z vězení ke své práci šéfkonstruktéra v konstrukční kanceláři chemického průmyslu. Prvního prosince 1945 byl založen v Ozersku na severu Ruska kombinát „Číslo 813“, dnes známý jako kombinát „Maják“. Sestával ze tří provozů: Jaderný reaktor (A), radiochemický závod (B) a závod na výrobu plutonia (V). Hlavním konstruktérem kombinátu byl Nikolaj Antonovič Dolležal.

V březnu 1946 byl zahájen vývoj jaderného reaktoru ve dvou alternativách. Konstrukce s vodorovnými tyčemi na základě údajů KGB ze Spojených států a koncept „na stojato“ pod vedením a podle návrhu Dolležala. Výsledkem byl uranovo-grafitový reaktor pro průmyslovou výrobu plutonia, označovaný prostě „A“. Konkurence ztratila leccos ze svého náskoku, než se zbavila zátěže spočívající ve zdokonalování nevýhodného ležatého konceptu.

Špionážní údaje vůbec hrály v ruských jaderných programech pozoruhodnou roli. Ve věci vývoje jaderné zbraně Lavrentij Beria nic neponechal náhodě a nevytvořil jediný tým, ale v tajnosti ještě jeden náhradní. Pro pět hlavních osobností prvního týmu, včetně Dolležala, měl připraveno pět podepsaných rozhodnutí o udělení nejvyšších státních vyznamenání a na tatáž jména také pět podepsaných rozkazů k okamžitému zastřelení pro případ neúspěchu. Významné špionážní údaje si ponechal a poskytl je jen náhradnímu týmu, aby podle nich rozpoznal, zda jej hlavní tým nevodí za nos. Účastníci prvního pokusného výbuchu sovětské jaderné bomby 29. srpna 1949 dosvědčují, že Berija byl v pozorovacím bunkru 10 km od epicentra viditelně nervózní. Při respekt vyvolávajících projevech jaderné exploze zmateně pobíhal od jednoho pozorovacího stanoviště ke druhému a jeho první dotaz směřoval k tajnému poradci z náhradního týmu: „Je to ono?“ Napětí bylo takové, že po kladné odpovědi neudržel na uzdě svou gruzínskou emocionalitu a objal a políbil Kurčatova jako blízkého přítele. Od Stalinova kata milionů lidí něco skutečně neobvyklého.

25. listopadu 1952 byl rozhodnutím vlády SSSR schválen plán prací na jaderné útočné ponorce třídy Leninský komsomol. Projekt 627 je v západní terminologii označován jako třída November. Zdrojem energie jsou dva tlakovodní reaktory o výkonu 70 MWt každý. Mimochodem, tímto typem reaktoru byla vybavena vzápětí konstruovaná třída Hotel s balistickými raketami, podrobně zobrazená ve filmu K-19. Vědeckým vedoucím byl určen A. P. Alexandrov, později dlouholetý prezident akademie věd Sovětského svazu a konstruktérem jaderného reaktoru Nikolaj Dolležal. V lednu 1959 byla ponorka předána námořnictvu k bojové službě.

16. května 1950 rozhodla vláda Sovětského svazu o realizaci projektu jaderné elektrárny v Obninsku a svěřila jej do rukou Kurčatova a Dolležala. Práce probíhaly ve dvou tajných, dnes ovšem věhlasných výzkumných ústavech: „Laboratoř B“ - Státní vědecké centrum Fyzikálně energotechnický institut a „Laboratoř č. 2“ - Ruské vědecké centrum „Kurčatovský institut“. Ten byl umístěn v dvouposchoďovém domě v lesoparku na okraji Moskvy a obklopen jabloňovým sadem na důkaz, že s radioaktivitou zde nemají nic společného. Elektrický výkon první atomové elektrárny, ani její účinnost nebyly nijak ohromující. Ovšem produkce zbraňového plutonia a zejména využitelnost pro státní propagandu převážily. Počínaje rokem 1956 vývoj pokračoval dvěma směry.

Dolležal založil a vedl moskevský NIKIET, kde pokračoval na vývoji reaktorů kanálového typu moderovaných grafitem a chlazených vodou s přirozenou cirkulací chladiva. Palivem byl nízce-obohacený uran. Jedna větev vývoje směřovala k malým kombinovaným výrobnám elektřiny a tepla, jako je dnes Bilibinská jaderná elektrárna na Čukotce. Druhý směr vývoje vyústil v efektivní a výkonné jaderné bloky typu RBMK, kde lze při 1700 reaktorových kanálech vyrábět až 2000 MWe, ačkoli největší skutečně instalovaný výkon byl 1500 MWe v elektrárně Ignalina v Pobaltí. Reaktor má řadu zajímavých vlastností. Díky modulární konstrukci lze volit vhodný maximální výkon, palivo lze měnit bez přerušení provozu a nízká technologická náročnost umožňuje výrobu všech dílů v běžných strojírenských provozech.

Nikolaj Antonovič Dolležal byl člověk velmi přátelský a společenský. Přesto neunikl osudu vynikajících osobností a nezřídka čelil nepochopení svého okolí. Například v 70. letech, kdy sovětský svaz v jaderné euforii plánoval výstavbu 143 jaderných energetických bloků, Dolležal osamoceně vynakládal mnoho sil na zmírňování přílišného nadšení a propagoval prvořadý význam zvyšování technologické kázně při výrobě a kultury bezpečnosti při provozování jaderných zařízení. Prudké vyvrcholení dlouholetého skrytého dramatu na řece Pripjať 26. dubna 1986 se stalo hořkým a vlastně už nepotřebným argumentem v jeho prospěch.

A morálka Nikolaje Dolležala? Po celý život, od dob posledního cara až po Putinovu obnovu Ruska setrvával na relativním chápání dobra a zla. Člověk by vždy měl zůstat „slušným člověkem“. U příležitosti svých stých narozenin v říjnu 1999 také odpovídal na otázku, zda nelituje toho, že se podílel na vzniku nelidských jaderných. zbraní nebo toho, co udělal pro Sovětský svaz. Nelituje ničeho. Nikdy nebyl komunistou, ani pro komunisty nepracoval. „Pracoval jsem pro svou vlast.“, prohlašuje. Nesdílel ani politické názory svého přítele Andreje Sacharova: „Nezapomeňte, že podle amerického plánu Trojan byl první leden 1950 původně dnem zahájení jaderného útoku na Sovětský svaz.“

František Kostiha

zpět na úvodní stránku