Cernavoda, obec neznámá

Běžný tuzemský občan jméno Cernavoda nejspíš v životě neslyšel a jeho zvuk mu připomene slovanské kraje, třeba Ukrajinu nebo Bulharsko spíše než správné Rumunsko. Proč by se tedy měl zajímat o nějaké zapadlé dvacetitisícové městečko na dolním toku Dunaje obývané Rumuny, Turky a Tatary? Zmiňuje ho sice, a dokonce několikrát, Bedřich Engels v obsáhlém úvodníku o situaci Arménů v Turecku, který napsal pro list New-York Daily Tribune v dubnu 1854; městem tehdy procházela rusko-turecká bojová linie. Ale ani to není důvod, proč by ho mělo zajímat Rumunsko, když doma má svých starostí více než dost.

A přece právě Cernavoda bez velké nadsázky mění podobu Rumunska a dokonce celé Evropské unie – aniž by si toho přinejmenším česká veřejnost všimla. V sedmadvacítce byl poprvé od spuštění obou temelínských reaktorů právě v podunajském městě uveden do provozu nový jaderný blok a Rumunsko se díky jeho elektřině a plánům na vybudování dalších dvou ve stejné lokalitě snaží stát balkánskou energetickou jedničkou.

První reaktor dokázali Rumuni dokončit ještě v roce 1996, pro nedostatek peněz výstavbu druhého na léta zmrazili a proud začal dodávat do sítě teprve nyní. Z původní desetiny produkce elektřiny se tak podíl atomové elektřiny na celkové výrobě zvýší na 18 procent. A po hubených letech se zdá, že výstavbu dalších dvou projektovaných bloků zvládne národní elektrárenská firma nejpozději do roku 2013. Náklady odhadované na 2,4 miliardy dolarů jsou srovnatelné s investicemi do Temelína, a navíc zájem podílet se finančně na výstavbě mají přední evropské energetiky.

Cernavoda podobně jako Mochovce či Jaslovské Bohunice nebo finské Olkiluoto, kde se buduje zbrusu nový blok s evropským reaktorem EPR, ukazuje, že obrat k jaderné energetice se v Evropě stává skutečností. Naznačuje také, že další jaderné zdroje se budou stavět nejspíše v současných lokalitách – ostatně i v Česku se v souvislosti s případnými dalšími reaktory mluví nejčastěji o Temelíně. Současný obrat v evropském pohledu na jadernou energetiku navíc vychází ze zkušenosti, že tzv. obnovitelné zdroje se sice mohou dále bouřlivě rozvíjet, avšak rozsahem a významem budou pouze doplňkem velké energetiky – v níž právě jaderná může sehrávat, díky tomu, že neprodukuje skleníkové plyny, důležitou roli.

K tomuto závěru došel zatím naposledy, pravda, opět bez velkého zájmu veřejnosti reprezentované médii, známý americký ekologický vědec Jesse Ausubel z Rockefellerovy univerzity. Rozsáhle propagované a subvencované obnovitelné zdroje energie nejsou vůči životnímu prostředí vůbec tak šetrné, za jaké je vydávají „zelené“ organizace a vlády. Pokud by se jimi měla uspokojovat větší část světové poptávky po energiích, přivodilo by to přírodě obrovské škody, uvedl v provokativním článku Obnovitelné zdroje a jaderná kacířství spolutvůrce kjótského procesu. Právě atom označil za nejlepší alternativu pro světovou energetiku, kdežto větrníky, fotovoltaiku, biomasu a další podobné zdroje považuje za zcela nevhodné pro moderní společnost: "Vypadají atraktivně, když je jich málo. Jakmile je ale začneme budovat ve velkém měřítku, důsledky budou strašné," uvedl.

Nejmladší národy Evropské unie Rumunsko a Bulharsko to pochopily velmi dobře. Proč utápět peníze v nepříliš efektivních projektech rozlehlých větrných nebo solárních parků? Proč ničit přírodu budováním obřích přehrad?

V malém to snad ještě jde, ale ve velkém dáme přednost Cernavodě a celkově zhruba třicetiprocentnímu podílu atomu. Což je ostatně průměr Evropské unie a současnost České republiky s docházejícími uhelnými zásobami.

Zdroj: Hospodářské noviny, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku