Velmi neslavný pokus o dehonestaci jádra

Ačkoliv jsou finská věcnost a odbornost proslulé, při čtení článku "energetické expertky" finských ekologických organizací (HN, 13. 11. 2007) vstávají člověku vlasy hrůzou na hlavě.

Před technologií a průmyslem této malé země na severu Evropy s úctou smekají i velké průmyslové země (zmiňme například jen firmu Nokia). Finské ekologické organizace na tom ale musí být velice bídně, když jako energetickou expertku používají paní Klötzerovou, která zřejmě nemá ani základní znalosti fyziky.

Nejenže neví, že elektrárna nevyrábí megawatty, ale megawatthodiny. Ale navíc ironizuje návrh daňové slevy ve výši 1, 8 dolaru na kilowatthodinu, poskytované v USA "za prvních 6000 megawattů", ačkoliv 1 kWh se na jaderných elektrárnách na západě vyrábí přibližně za cenu 0, 1 až 0, 2 dolaru!

Ve skutečnosti se USA rozhodly poskytnout dočasnou slevu na elektřinu vyrobenou na JE nových generací ve výši 1, 8 centů/kWh, aby jaderný průmysl USA více investoval do vývoje modernějších jaderných reaktorů (pasivní bezpečnost, lepší využití paliva a menší produkce odpadu). Američtí zákonodárci pouze odhadli, že se tato sleva může týkat asi 6000 MW instalovaného výkonu na JE nového typu.

Problém je jinde

Paní Klötzerová mluví ironicky o "neslavné renesanci jaderné energie". Kdyby se ale podívala na internet, zjistila by, že v říjnu 2007 bylo v provozu 439 jaderných elektráren s výkonem 372 002 MWe. Současně je ve výstavbě, v projektové přípravě a plánování celkem 349 nových reaktorů s výkonem 321 528 MWe.

Tvrdí-li výše jmenovaná dáma, že jaderné elektrárny dnes projektují, kromě Finska a USA, pouze země s řízeným hospodářstvím, ukazuje další neznalost. Spojené státy, Japonsko, Jižní Koreu, Turecko, Švýcarsko, Jihoafrickou republiku, Izrael, Francii, Brazílii a Argentinu může považovat za centrálně řízená národní hospodářství jen úplný ignorant.

Také zákon o omezení odpovědnosti provozovatele jaderné elektrárny za havárii, prezentovaný paní Klötzerovou jako podpora, bez které by se jaderná renesance neuskutečnila, není ničím novým. Jde o takzvaný Price-Anderson Act z roku 1957, podle kterého provozovatelé jaderných elektráren vytváří společný fond pro případ jaderné havárie. S renesancí jaderné energetiky v 21. století nemá tento zákon nic společného.

Paní Klötzerová považuje zdržení výstavby 5. bloku finské jaderné elektrárny Olkiluoto o dva roky - a s tím spojený růst nákladů - za velký problém pro jadernou energetiku.

Finsko, bohudík, má velice přísný a nesmlouvavý jaderný dozor. Když Sovětský svaz vnutil neutrálnímu Finsku výstavbu jednoho z nejstarších typů PWR (VVER-440), Finové před uvedením do provozu zjistili, že neodpovídá finským bezpečnostním normám. Trvalo několik let, než firma Westinghouse provedla na dvou reaktorech v Loviise takové konstrukční a bezpečnostní úpravy, že oba reaktory mohly být spuštěny. A dnes jsou ve spolehlivém provozu již od roku 1977 (respektive 1980).

Další dva Finské reaktory v Olkiluoto (BWR),vystavěné švédskou firmou ASEA, jsou v bezproblémovém provozu přes 25 let.

Manipulace veřejnosti

Specialisté, na rozdíl od expertky Klötzerové, ví, že jaderná elektrárna je složité zařízení. Pátý finský reaktor patří ke III. generaci reaktorů: při stavbě nových typů je zdržení věcí normální a očekávanou. Větší problém než zdržení při stavbě Olkiluoto 5 představuje pro jadernou energetiku postoj veřejnosti, manipulované jedinci, kteří ani nevědí, jaký je rozdíl mezi kW a kWh.

Finským ekologickým organizacím - chtějí-li skutečně přispět k vylepšení životního prostředí - můžeme proto pouze doporučit, aby si pro konzultaci své činnosti zvolili vzdělanější a serióznější experty.

J. Žáková je reaktorová fyzička. Působí v Královském technologickém institutu ve Stockholmu

F. Janouch je fyzik. Působí v Královském technologickém institutu ve Stockholmu a v Ústavu jaderného výzkumu AV ČR

Zdroj: Hospodářské noviny, Jitka Žáková, František Janouch

zpět na úvodní stránku