Odpovědi Miroslava Kawalce na otázky pro časopis All for Power

Začnu hodně filozoficky. Je podle Vás průmysl úhlavním nepřítelem budoucího vývoje lidstva? Objevují se stále častěji hlasy, že ano?
Nejprve tedy filosoficky. Vztah přírodních věd (zejména fyziky) a filozofie mne v mládí velmi zajímal a dost jsem se mu věnoval. Jsem bytostně přesvědčen, že ve svobodné společnosti nelze bránit rozvoji lidského poznání a praktické aplikaci získaných poznatků v průmyslu, zemědělství, ve službách a dalších oborech lidské činnosti. Jakékoli byrokratické zásahy nebo právní zákazy nejsou z dlouhodobého hlediska účinné a jsou buď obcházeny nebo na základě tlaku určitých zájmových skupin zrušeny (viz např. pěstování geneticky upravených plodin, genové manipulace a klonování u zvířat, klonování lidských buněk aj.) Skutečným nepřítelem budoucího vývoje lidstva není dle mého názoru existence průmyslové výroby, ale v prvé řadě lidská psychika, konkrétně negativní vlastnosti lidí (agresivita, nenávist, bezohlednost, touha po moci nad ostatními). Ty se za celou dobu, kdy existují písemné dokumenty, příliš nezměnily, mohou však mít vzhledem k dnešním prostředkům, které má lidstvo k dispozici (a nejde jen o zbraně, ale i o vliv nekontrolovaně rostoucí populace a jejího hromadění v megaměstech na životní prostředí, bezohledné drancování přírodních zdrojů na základě politické korupce nebo sociální demagogie některých vlád aj.), mnohem závaznější důsledky na budoucnost vývoje lidstva než měly např. v antice nebo středověku.

Na jedné straně se volá po odstranění chudoby, hospodářském rozvoji na druhé straně jsou zde klimatické změny, za které může údajně průmysl, zvyšující se spotřeba energií. Jde to tedy vůbec dohromady?
Abychom na otázku, zda to jde vůbec dohromady, znali odpověď, musely by nám vědy o Zemi dát exaktní a spolehlivou informaci o tom, zda již současný počet obyvatel naší planety při dosažení průměrné životní úrovně v členských zemích OECD (dosažení tohoto cíle přece nelze žádné skupině obyvatel Země odepřít), nezpůsobí destabilizaci podmínek, nezbytných pro udržení života lidí na Zemi. Věrohodné informace nejsou zatím k dispozici, publikované katastrofické scénáře různých intelektuálních sdružení (např. Římského klubu aj.) se opírají o intuici, nikoli o exaktní znalost limitních podmínek. Současná světová generace politiků by si však dle mého názoru stejně s informací, že na Zemi nemůže žít 10 miliard lidí s průměrnou životní úrovní České republiky, nedokázala poradit. Není totiž na řešení takového problému vůbec připravena.

Vy osobně, myslíte si, že klimatické změny souvisí s lidskou činností nebo jde o přirozený proces vývoje Země?
Můžeme považovat za dostatečně prokázané na základě výsledků vědeckých zkoumání, že změny zemského klimatu jsou způsobeny jak jevy na existenci lidstva nezávislými (kosmologické a geofyzikální jevy způsobené velmi složitým pohybem Země ve vesmíru, slunečním a kosmickým zářením, vnitřní strukturou planety a složením jejího plynného obalu), tak jevy souvisejícími s činností lidstva, zejména průmyslovou výrobou, intenzívní zemědělskou činností a koncentrací osídlení do obrovských měst (megapolis).
To, že ke změnám klimatu dochází, je objektivní fakt, dokumentovaný dostatečně přesnými metodami fyzikálních měření na různých místech naší planety.
Zatím však bohužel neexistuje kvantitativní teorie vývoje zemského klimatu v závislosti na výše uvedených jevech, na níž by se shodla alespoň velká část vědecké komunity, která se touto problematikou zabývá. Tvrzení o tom, že současné klimatické změny jsou z 90 % způsobeny činností lidstva (zejména pak produkcí skleníkových plynů), je účelové tvrzení „zelených“ politiků, pod které se skutečně seriozní vědec nemůže podepsat. Není totiž k dispozici žádný spolehlivě ověřený fyzikálně-matematický model, který by umožnil kvantitativně stanovit podíl lidské činnosti na současných klimatických změnách.

Na loňské konferenci v Bali (Konferenci stran Kjótského protokolu) se opět jednalo o snížení emisí? Můžete přiblížit, jaké v tomto směru vyplynuly konkrétní závěry? Ve zprávě z Bali se hovoří o tom, že se ke slovu dostal "zdravý rozum". Můžete to přiblížit?
Na loňské konferenci COOP 13 na indonéském ostrově Bali se jednalo o procesu snižování emisí skleníkových plynů zejména z hlediska dalšího vývoje po roce 2012, kdy skončí platnost tzv. Kjótského protokolu. Výsledkem je dohoda o tom, že se dohodneme v roce 2009 na konferenci COOP 15 v Kodani. Fantasmagorické představy zelených ministrů životního prostředí některých zemí EU (dnes mezi ně bohužel patří i ČR), kteří zastupují na konferencích COOP vlády svých zemí a odmítají podpořit bezemisní jadernou energetiku, nejefektivnější způsob výroby elektrické energie, který má dnes lidstvo k dispozici, a prosazují pouze obnovitelné zdroje bez ohledu na všechna jejich technická a ekonomická omezení, nenalezly ohlas u hlavních producentů emisí CO2, tj. USA, Číny a Indie. Jako globální priority byly potvrzeny hospodářský a sociální rozvoj a vymýcení chudoby, boj za snížení emisí musí proto tyto globální priority respektovat.

Hovořilo se na Bali i o smělých plánech EU o snížení emisí do roku 2020 o 30 %. Jak byly komentovány? Kolik specialistů, které mají o energetice jiné představy, než úředníci komise EU, je ve vrcholných pozicích unie. Je vůbec šance věcně, technicky argumentovat na té správné úrovni EU, která pak vyhlašuje plány o snížení emisí do budoucna?
Úředníky Evropské komise prezentované smělé plány na snížení emisí až o 40% do roku 2020 (tak vysoká hodnota se v materiálech schválených na jaře roku 2007 Radou EU vůbec nevyskytuje, z čehož je patrné, že „vstřícní“ Hujerové nejsou jen českou specialitou) nechaly hlavní producenty emisí skleníkových plynů celkem v klidu a ani u ostatních nevyvolaly potlesk na otevřené scéně. Zbytek světa nemá žádný zvláštní zájem o vedoucí roli EU, spíše by v této oblasti uvítal vedoucí roli USA. Tato skutečnost je jistě hořkým zklamáním pro německou kancléřku Angelu Merkelovou, která očekávala, že příklad EU strhne ostatní k obdobným závazkům.

Z mnoha stran se ozývá, že plošná snaha (čili v každém státě světa stejně) o snížení emisí není správná, protože nerespektuje národní podmínky? Jste téhož názoru? Můžete tyto "národní podmínky" specifikovat na konkrétním příkladem, jak by plošný pohled mohl dopadnout?
Plošný přístup ke snižování emisí skleníkových plynů (např. o 30 % do roku 2020) je ekonomicky nepřijatelný a v řadě případů i technicky nerealizovatelný. Státy s takovými hydrologickými podmínkami jako Norsko nebo Švýcarsko bez problémů vyrábějí 50 a více % elektrické energie ve vodních elektrárnách, tj. z obnovitelných zdrojů. V ČR by naopak 30 % podílu výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020 bylo možno dosáhnout jen dvěma způsoby – buď drastickým snížením současné spotřeby elektrické energie nebo řízenou ekonomickou sebevraždou. Francie s takřka 80 % podílem výroby elektrické energie v jaderných elektrárnách by dokonce musela tyto vysoce efektivní bezemisní zdroje odstavit a nahradit je neefektivními bezemisními obnovitelnými zdroji, dotovanými z veřejných prostředků. Celkové množství emisí by se nezměnilo, stálo by to ale mnohem více peněz.

Jakým směrem by se měla podle Vás v oblasti energií směřovat Česká republika? Jaké je podle Vás reálné číslo energie z alternativních zdrojů, které můžeme v rámci podmínek ČR získat?
Pro odborníky v energetice je evidentní, že nejen ČR, ale celá EU by měla směřovat k racionálnímu způsobu řešení úlohy, kterou představuje snižování emisí skleníkových plynů. Výběr odpovídajících bezemisních technologií je věcí výrobců elektrické energie, kteří zaměstnávají vysoce kvalifikované odborníky. Stanovení závazných limitů pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů místo ze zdrojů bezemisních je z fyzikálně-technického i z ekonomického hlediska naprostý nesmysl. Toto nesmyslné centrální plánování EU je způsobeno protijadernou fóbií „zelených“ politiků v řadě zemí EU, kterým se bohužel podařilo svými demagogickými argumenty ovlivnit velkou část obyvatelstva těchto zemí, zejména pak lidi s humanitním vzděláním bez potřebných fyzikálních a technických znalostí o jaderné energetice. Není divné, že energetičtí odborníci se nevrhají se zápalem do diskusí o směřování různých oborů moderního umění, ale umělci do diskuse o jaderných elektrárnách ano?
Mohou této problematice rozumět ti, kteří se veřejně chlubí svými mizernými školními výsledky v matematice a fyzice a se zarputilou zuřivostí bojují proti povinné maturitě z matematiky?

Proč je vlastně pro nás tak důležitá energetická soběstačnost? I ČR se rychle hospodářsky rozvíjí. v horizontu 20 let, máme šanci na energetickou soběstačnost nebo se blíží okamžik, kdy energii budeme nakupovat?
V úvodu je zapotřebí upozornit, že ČR (stejně jako EU) již dávno není energeticky soběstačná, pokud jde o celkovou spotřebu energií, neboť jsme takřka úplně závislí na dovozu zemního plynu a ropy. Tak tomu bude bohužel i v budoucnu. Jiná situace je v oblasti elektrické energie, kde v současné době vyrábíme více, než činí naše vlastní spotřeba. V oblasti výroby elektrické energie máme rovněž vysokou míru energetické bezpečnosti, neboť převážnou část vyrábíme v tepelných a jaderných elektrárnách. V tepelných elektrárnách využíváme hlavně naše hnědé uhlí, pro jaderné elektrárny není problém nakoupit obohacený uran na řadu let dopředu (celková roční spotřeba v Temelíně a Dukovanech je menší než 100 tun) na světovém trhu, kde je k dispozici řada výrobců a hlavní producenti uranové rudy jsou politicky stabilní státy, Kanada a Austrálie.
Na liberalizovaném trhu s elektrickou energií v EU však není rozhodující energetická soběstačnost jednotlivé země (např. ČR), ale minimálně celé skupiny zemí, kterou tvoříme spolu s našimi sousedy, protože ceny určuje vztah nabídky a poptávky. Kromě nás však mají všichni buď trvalý nedostatek zdrojů (např. Maďarsko, Rakousko a dnes již po odstavení 1. bloku jaderné elektrárny V – 1 v Jaslovských Bohunicích i Slovensko, jehož situace se ještě zhorší po odstavení 2. bloku této elektrárny v prosinci letošního roku) nebo nestabilní disponibilní výkon (např. Německo s velkým podílem výkonu větrných elektráren, zapojených do sítě – dnes již jejich celkový výkon přesahuje
20 000 MW, tj. 20 temelínských bloků). Není tedy kde nakupovat, nové zdroje kromě obnovitelných se prakticky nestaví a k zemím, které vytvářejí nepřátelské prostředí pro investory do jiných než obnovitelných zdrojů se vedle Německa a Rakouska zařadila s nástupem současné vládní koalice s účastí Strany zelených i naše republika. Vzhledem k tomu, že v Rakousku a Německu se nedaří realizovat naivní představy protijaderných hnutí a zelených politiků o náhradě klasických zdrojů pro výrobu elektrické energie obnovitelnými, začali hledat spásu v elektrárnách na zemní plyn. To je však řešení, které snižuje energetickou bezpečnost nejen těchto zemí, nýbrž celé EU, neboť prohlubuje závislost na Rusku s jeho geopolitickými ambicemi. Přináší rovněž velmi vysoké ekonomické riziko, protože cena elektrické energie z elektráren na zemní plyn je takřka z 80 % tvořena cenou paliva a je tudíž zcela závislá na ceně zemního plynu. Ta se odvozuje od ceny ropy, jak přitom vypadá cenový vývoj u ropy je jistě všem známo. Pokud Německo a Rakousko bude skutečně vyrábět velké množství elektrické energie v plynových elektrárnách, pocítí to díky liberalizovanému trhu s elektřinou také naši spotřebitelé. A to už nemluvím o tom, že našim zeleným se plynové elektrárny také velmi líbí a chtěli by jimi nahradit dosluhující hnědouhelné i v ČR.

Řešilo se na Bali i to, jak jednotlivé vlády budou podporovat - motivovat - k záležitostem, vztahujícím se ke snižování emisí. Je tato motivace vedena směrem k průmyslovým podnikům nebo je tím myšlena motivace k "obyčejným lidem", aby šetřili energiemi? Je to vůbec reálné, že by se lidé omezili a začali šetřit? Je to v lidských povahách?
Zástupci EU se pokoušeli rozšířit mechanismus obchodování s emisemi, který je uplatňován v EU, na globální systém omezování emisí z průmyslu a v budoucnu i z dopravy. K žádné závazné dohodě však nedošlo, zejména proto, že USA, Čína, Indie, Japonsko a další velcí producenti emisí skleníkových plynů nejeví pro iniciativy EU žádné velké nadšení. Pokud jde o tlak na „obyčejné lidi“, aby začali šetřit energiemi a o příslušné motivační mechanismy, zde vládne i v EU velká opatrnost. Ta vyplývá ze skutečnosti, že pro zelené politické strany je vymezování se proti průmyslovým podnikům a dopravě často prvkem, který ideologicky sjednocuje jejich členskou základnu, kdežto tlak na „obyčejné lidi“, kteří jsou jejich voliči, by mohl způsobit ohrožení volebních výsledků. Názorný příklad poskytla německá vláda svým tvrzením, že Němci mají velká auta a proto nemohou přistoupit na jednotné limity EU na produkci CO 2 při jejich provozu. Poselství vůči voličům je tedy jasné – budeme sice hodně hovořit o boji proti globálnímu oteplování, ale budou to jen politické řeči. Vy však vůbec nemusíte mít obavy, že byste se museli zříci životního stylu, na který jste zvyklí.

Předpokládám, že vy vidíte jako jedinou možnost zajištění dostatku energie při současném snížení emisí CO2 pro potřeby ČR rozvoj jaderné energetiky... Uveďte známé i méně známe přednosti?
V podmínkách ČR je jaderná energetika v současné době jedinou bezemisní technologií, která
umožňuje výrobu elektrické energie v elektrárnách velkých výkonů s trvalým provozem (nebereme tedy v úvahu přečerpávací vodní elektrárny s krátkou dobou provozu ve špičkách nebo při záskoku). Jaderná energetika je ze všech technologií výroby elektrické energie, které má dnes lidstvo k dispozici, zdaleka nejefektivnější – roční provoz dvou bloků o výkonu 1000 MW v Temelíně vyžaduje méně než 100 tun jaderného paliva.
Vzhledem k tomu, že jaderné palivo je možno nakoupit na řadu let dopředu a na světovém trhu je dostatek uranu z politicky stabilních oblastí, mohou jaderné elektrárny zabezpečit spolehlivé dodávky takového množství elektrické energie a v takových časových obdobích, jak požadují spotřebitelé. Náklady na jaderné palivo se podílí na výsledné ceně elektrické energie zhruba 15 %, proto nemá růst cen uranu zdaleka tak silný vliv na cenu elektrické energie jako růst ceny paliva u uhelných a zejména pak plynových elektráren. Jaderné elektrárny jsou tedy výrazným stabilizačním prvkem z hlediska energetické bezpečnosti státu.
Dlouhodobý provoz jaderných elektráren prokázal, že jsou plně konkurenceschopné a jejich provoz je v porovnání s jinými způsoby výroby elektrické energie vysoce bezpečný. To lze snadno
dokumentovat dostupnými statistickými údaji, např. počtem úrazů a úmrtí vztaženým na jednotku (např. GWh) vyrobené elektrické energie. Neustálá argumentace protijaderných hnutí Černobylem je naprostá demagogie. Taková absence „kultury bezpečnosti provozu“, která byla hlavní příčinou
havárie, byla možná jen v totalitní sovětské diktatuře, jež neumožnila účinnou mezinárodní kontrolu provozu jaderných elektráren v SSSR. Je skoro zázrak, že k selhání došlo v oblasti mírového
využití jaderné energie a ne v oblasti vojenské, kde by následky byly mnohem tragičtější a to i v případě zabránění vzniku celosvětového jaderného konfliktu díky systému výměny informací na nejvyšší úrovni mezi SSSR a USA.
Dnešní situace v Rusku je zcela odlišná, protože stejně jako všechny ostatní státy světa, které provozují jaderné elektrárny, umožňuje nejen kontrolu inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii, ale také kontrolními misemi WANO, dobrovolného celosvětového sdružení provozovatelů jaderných elektráren. Nutno přitom podotknout, že dokonce i KLDR a Irán se zavázaly, že na jaderných elektrárnách, které budou provozovat, umožní tento kontrolní režim.
Problém vyhořelého jaderného paliva a dalšího radioaktivního odpadu, vznikajícího při provozu jaderných elektráren, který je oblíbeným tématem protijaderných hnutí, je problémem ryze politickým, nikoli technickým. V současné době máme k dispozici zcela bezpečné metody dlouhodobého skladování i trvalého uložení vyhořelého jaderného paliva nebo radioaktivního odpadu po jeho přepracování. U trvalých úložišť však zatím chybí ve většině zemí politická vůle
k odsouhlasení potřebné legislativy (jednou ze světlých výjimek v EU je např. Finsko, které začalo s budováním trvalého podzemního úložiště).
Výzkum a vývoj pokročilých typů jaderných reaktorů (tzv. „Generation IV“) vede k závěru, že vyhořelé jaderné palivo současných reaktorů nebude v budoucnu považováno za odpad, nýbrž za druhotnou surovinu. S jeho nevratným uložením v trvalých úložištích není proto zapotřebí spěchat. Bude totiž v pokročilých reaktorech znovu využito k výrobě elektrické energie nebo tzv.vysokopotenciálního tepla pro chemické výrobní procesy (případně obojího). Současně přitom dojde k přeměně transuranů, tj. radioizotopů s nejdelším poločasem rozpadu ve vyhořelém jaderném palivu ze současných jaderných reaktorů, na jiné radioizotopy s mnohem kratším poločasem. Trvalé uložení malého množství vysoce radioaktivního odpadu po přepracování vyhořelého jaderného paliva z těchto pokročilých reaktorů bude tudíž technicky mnohem jednodušší a daleko levnější.

Pokud se zaměříme na obor jaderné energetiky. Hovořilo se na Bali i o rozvoji technologií, které by měly přispět k omezení klimatických změn. Čili hovořilo se i o modernizačních a rozvojových akcích, které by se měly zvýšit úroveň technologií v jaderné energetice. Nebo byla tato oblast zcela pominuta?
O rozvoji technologií, které mohou přispět k omezení emisí skleníkových plynů se sice na konferenci COOP 13 na ostrově Bali hovořilo, ale nejúčinnější bezemisní technologie, jaderná energetika, byla opět úmyslně opomenuta. To je na konferencích COOP již tradiční, vyplývá to ze složení tohoto fóra, kde převažují ekologové, povařující průmysl za škůdce lidstva, politici zeleného zaměření a protijaderně orientované ekologické nevládní organizace. Za země EU zde hovoří většinou protijaderně zaměření ministři životního prostředí a to i za státy, které provozují jaderné elektrárny a v nichž ministři průmyslu a obchodu, manažerské i podnikatelské kruhy jsou jednoznačně pro rozvoj jaderné energetiky (například Německo, Nizozemí, Belgie, Česká republika aj.) Podnikatelské a manažerské kruhy (v zelené terminologii tzv. „jaderná lobby“) nemají proto na konferencích COOP jakýkoli prostor k otevřené diskusi o jaderné energetice a dnes se již ani o takovouto diskusi nesnaží. Atmosféra nekonečných diskusí ekologů bez vztahu k realitě byla jednou z příčin, proč se ke Kjótskému protokolu nepřipojily USA. Ani v době, kdy byl ve funkci bývalý viceprezident USA Al Gore (pro řadu ekologických hnutí v současnosti ikona boje proti globálnímu oteplování), nebyl totiž šéfem amerického úřadu pro životní prostředí ekologický aktivista, který by do této party v COOPu zapadl.

Budou na rozvoj technologií jaderné energetiky finanční zdroje, když se v mnohých státech světa stala otázka energií politickou záležitostí a trendem je podpora technologií zdrojů alternativních?
Jaderná energetika na rozdíl od obnovitelných zdrojů energie nepotřebuje dotace z veřejných prostředků, tedy z daní občanů. Stačí pouze, aby zákonodárné a exekutivní orgány státu vytvořily investorům stabilní právní prostředí, které zajistí, že malé skupinky protijaderných fanatiků (tak jako oni nazývají zastánce jaderné energetiky „jaderná lobby“, my jim zase říkáme „ekoteroristé“), které se snaží vzbudit dojem, že zastupují širokou veřejnost, nemohly právními obstrukcemi zdržovat a prodražovat výstavbu. Že toto prostředí lze vytvořit i v zemích EU, dokazuje příklad Finska nebo Francie. Ve Finsku je investorem nového jaderného bloku soukromý kapitál, ve Francii nový blok staví akciová společnost EDF, kde je většinovým vlastníkem doposud stát. EDF však nepotřebuje státní podporu, nýbrž naopak státu jako akcionáři přináší (stejně jako ČEZ našemu státu) nemalé prostředky na dividendách a umožňuje mu z těchto prostředků dotovat obnovitelné zdroje, aby splnil závazné limity stanovené v rámci EU. Rovněž Velká Británie po důkladné celonárodní diskusi pracuje na vytvoření stabilního právního prostředí, které dá soukromým investorům nových jaderných elektráren, jejichž výstavba zajistí náhradu dosluhujících bloků typu MAGNOX, potřebnou jistotu, že jejich investice nebudou zmařeny nebo znehodnoceny.

Jinou otázkou je, zda budou v případě případné podpory jaderné energetiky dostatečné kapacity výrobní i lidské... Jsou?
Politikové svou nerozhodností, neschopností připravit dlouhodobou energetickou koncepci a v některých státech dokonce tažením proti jaderné energetice (Německo, Rakousko) způsobili, že mladí lidé přestali mít o jadernou energetiku, v druhé polovině minulého století prestižní obor na technických vysokých školách ve všech hospodářsky vyspělých zemích, zájem. Generace jaderných odborníků, kteří zajišťovali projektování, výstavbu a provoz těchto zařízení zestárla a řada z nich již odešla do důchodu. Personální zdroje a nikoli finanční prostředky proto budou limitující při novém rozvoji jaderné energetiky, zejména pak v Evropě. Příklad Asie ukazuje, že pokud se obor trvale rozvíjí a jaderné elektrárny se staví, mladí lidé vidí dlouhodobou perspektivu, jadernou energetiku studují a personální zdroje jsou k dispozici. Situace na vysokých školách se podstatně zlepšuje i v USA, kde vláda dala jasně najevo, že jaderné elektrárny budou trvalou součástí energetického mixu. Státní jaderný dozor (NRC) v USA hledá stovky nových odborníků pro posílení kapacit, potřebných při posuzování žádostí elektrárenských společností o výstavbu nových jaderných bloků. Politici a úředníci EU však zatím k jaderné energetice stále nejsou schopni zformulovat jasné stanovisko. Pouze o ní opatrně a nekonkrétně hovoří, zakládají různé platformy, fóra a pracovní skupiny. Mlhavými řečmi, bez konkrétních výsledků a jasné dlouhodobé perspektivy však mladé lidi k rozhodnutí studovat velmi náročný studijní obor nepřesvědčí. A pokud už tento obor vystudují, hledají uplatnění ve výzkumu nebo na vysokých školách, často v USA, Japonsku nebo jinde mimo EU. Tento odchod do zahraničí (často pak natrvalo) vidíme i u absolventů v ČR, protože naše vnitřně rozpolcená koaliční vláda je těžko přesvědčí, že mohou hledat perspektivu na dlouhodobé uplatnění svých odborných znalostí v české jaderné energetice, tj. na jaderných elektrárnách a u výrobců jaderných zařízení.

Myslíte si, že je reální v dnešní situaci dostat od politiků jednotnou politiku klimatických změn? Ta evidentně chybí... A obdobné je to asi i v jiných státech, že? Toto vše asi vede k tomu, že si Unie bude "dělat co chce". Když nemá silné oponenty...
Vzhledem k tomu, že naše současná koaliční vláda již rok a půl není schopna kvůli obstrukcím Strany zelených aktualizovat ani státní energetickou koncepci do roku 2030, přijatou v roce 2004, těžko od ní očekávat v brzké době přijetí skutečně komplexní politiky ohledně emisí skleníkových plynů. Tato komplexní politika musí totiž zahrnovat nejen samotnou energetiku, ale i řízení emisí z průmyslu, dopravy a lokálního vytápění. Budeme se zřejmě ještě dlouho pohybovat v prostředí permanentního boje podnikatelské sféry a často i krajů, měst a obcí s nerealistickými návrhy českých právních předpisů, připravených fundamentalistickými ekology z ministerstva životního prostředí (MŽP) bez jakéhokoli vyhodnocení ekonomických dopadů. Zkoumání ekologické legislativy odborníky Svazu průmyslu a dopravy ukázalo, že fundamentalisté na MŽP často bez konzultace s podnikatelskou sférou zpřísňují v návrzích právních předpisů minimální hodnoty požadované legislativou EU a odmítají využít v ČR výjimek, které legislativa EU připouští např. pro energeticky náročná průmyslová odvětví. Není tedy vším vinna Evropská komise a Rada EU, jak mnozí státní úředníci často naznačují.

Byl COP13 úspěšný? Co konkrétně přinesl? Co nyní následuje, hnulo se něco?
Hodnotíme-li úspěch COOPu 13 měřítkem předchozích konferencí, je s nimi plně srovnatelný. Dohodli se, že se dohodnou do příště, co budou konkrétně dělat. Jedno je jasné, určitě se zase sejdou. Kolem dva týdny trvající konference pro 10 000 lidí se přece točí tolik prostředků, že se organizátoři dalšího zasedání vždy najdou. Bez ironie však lze říci, že nejvýznamnějším závěrem konference COOP 13 je to, že jako globální priority byly potvrzeny hospodářský a sociální rozvoj a vymýcení chudoby. Boj za snížení emisí musí tyto globální priority respektovat, aby však byl účinný, musí se do něj zapojit všichni velcí znečišťovatelé, tedy nejen hospodářsky vyspělé země, zejména USA, EU, Japonsko, Rusko, ale i rozvíjející se ekonomiky jako Čína, Indie, Indonésie, Brazílie aj.

Zpracoval Miroslav Kawalec, viceprezident České nukleární společnosti

zpět na úvodní stránku