Energetická politika Bruselu se rozchází s realitou

„Přístup Evropské unie k energetice je liknavý a slouží jako zjevný příklad neschopnosti bruselské politiky reagovat na reálné potřeby lidí a požadavky podniků,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky (SPČR) Jaroslav Míl.

Podle Míla může Evropské unii dokonce hrozit zhroucení, nezmění-li
své neefektivní kroky v souvislosti s klimatickými změnami a bude
i nadále blokovat nezbytné investice do výstavby nových kapacit pro
výrobu elektřiny. Chyby, jichž se Unie v těchto oblastech dopouští,
hrozí občanům neúnosnou zátěží a mohou vyústit ve snížení
konkurenceschopnosti evropských podniků. Všechny evropské
společnosti, které působí v oborech zahrnutých do kategorie
znečišťovatelů ovzduší, mají mít od roku 2013 povinnost kupovat
si všechny povolenky k emisím skleníkového plynu, tedy oxidu
uhličitého (CO2).

Podle nově upraveného unijního Systému obchodování s emisemi
skleníkových plynů (EU ETS) si společnosti budou povolenky kupovat
v aukcích; fi rmy působící silné znečištění mají nakupovat od méně
významných znečišťovatelů. Objem takových prodejů by měl ročně
dosahovat 50–80 miliard eur (1,26–2,02 bilionů Kč). Některé
členské země, jako jsou Německo, Česko, Polsko, Rumunsko
a Slovensko, však navrhují, aby se systém dražeb zaváděl postupně
až do roku 2020, protože okamžitá změna by mohla ohrozit
konkurenceschopnost jejich národních ekonomik. Mimo jiné panují
obavy, že obory závislé na velkých dodávkách energie odejdou
z těchto zemí do východní Evropy nebo do Asie, kde jsou pravidla
ochrany životního prostředí mírnější.

V závěru dvoudenní schůzky hlav států a šéfů vlád 27 členských zemí
EU, která se konala ve dnech 13. a 14. března v Bruselu,
se Německu podařilo vymoci si záruku, že podniky s velkou spotřebou
energie budou uchráněny před plnou působností nového plánu
prodeje povolenek, pokud konkurenční ekonomiky, zejména USA
a Čína, nesvolí k zavedení podobných opatření. Toto rozhodnutí odráží
rostoucí obavy spojené s hospodářskými dopady rozhodnutí EU
z roku 2007 v rámci boje proti klimatickým změnám snížit do roka
2020 emise CO2 o pětinu oproti stavu z roku 1990. Dohoda současně
předpokládá zvýšení podílu výroby elektrické energie z obnovitelných
zdrojů na 20 procent.

Míl tvrdí, že i když podle Evropské komise plán povinného nákupu
povolenek v aukcích přijde každého občana EU jenom na 3 eura
(cca 76 Kč) týdně, skutečné náklady mohou být až trojnásobné.
„Výrobci a distributoři elektřiny s ohledem na nejistotu, vyvolanou
nejasnými legislativními záměry EU, zastavují investiční projekty
a nebudou případně váhat s přenesením zvýšených výrobních nákladů
na koncového spotřebitele,“ zdůrazňuje Míl. Upozorňuje také na to,
že častější užívání turbín s kombinovaným paroplynovým cyklem
(CCGT) zvyšuje závislost výrobců energie na dodávkách ruského
plynu. „Jakkoliv EU tvrdí, že se snaží snížit energetickou závislost
na Rusku, její kroky naopak vedou k ještě větší závislosti,“ dodává Míl.
Konečné rozhodnutí o systému aukcí by měla Evropská komise učinit
koncem letošního roku, přestože původní termín byl stanoven
až na rok 2011. Evropský parlament by měl hlasovat o přijetí nového
zákona ještě před evropskými parlamentními volbami v roce 2009.
Urychlený kalendář změn má EU poskytnout silnou vyjednávací pozici
na konferenci o klimatických změnách v OSN, která se bude konat
v Kodani v prosinci 2009.

Proč říkáte, že EK nemluví pravdu o skutečných
celkových nákladech zavedení aukčního systému
v přepočtu na jednoho obyvatele EU?

Pokud vím, tak stávající systém přidělování povolenek nefunguje
a potřebujeme nějaký jiný. Jenže ten nový se zavádí bez možnosti
jakékoli regulace. To je to hlavní. Zavádíme obchodování s hodnotami
v objemu miliard eur bez jakýchkoliv pravidel. Nevolám po nějakém
hloupém omezování, ale jde mi o jasná pravidla, jaká jsou třeba
na burze. V takovém systému musíte mít pravidla a mantinely, stejné
pro každého. Jenomže to tak není. Jde jenom o administrativní nástroj
pokoušející se odlišit ocelárnu v České republice od ocelárny v Belgii.
Myslím, že bychom měli mít nějaký jiný systém.

Co byste navrhoval?
Vezměte si třeba Kalifornii. Tam mají problémy s výfukovými plyny,
a tak zavedli nové parametry a nové průmyslové normy. Proč nemáme
něco podobného i tady, třeba přesně stanovené parametry úspory
energie pro každou novou budovu? Nebo přesně vymezené vlastnosti
a limity u všech nových dopravních prostředků, případně všech
elektráren postavených a uvedených do provozu, například po roce
2015? To by byl férový přístup a záleželo by jen na investorovi, jaké
prostředky vloží do nových technologií, aby si zajistil návratnost
nákladů. Nepotřebujeme systém, který jedněm peníze bere
a přerozděluje je jiným. Mohli bychom říci Číně a Indii: „Pokud
nebudete své zboží vyrábět v továrnách, splňujících tato omezení,
nedostanete se na náš trh nebo vás to bude stát víc peněz.“ To by bylo
spravedlivé. Ale není potřeba kvůli tomu zavádět nový druh obchodu.
Uvědomuji si, že za touto iniciativou je velká a silná lobby, ale přijde
nás to hodně draho.

Znamená to, že za EU-ETS stojí jenom lobbistické
zájmy?

Samozřejmě, o tom jsem přesvědčen. Tři nejúčinnější druhy lobby,
o nichž vím – kromě médií – jsou výrobci zbraní, realitní společnosti,
developeři a fi nanční instituce. S celým tím nápadem přišly fi nanční
instituce.

Půjdou peníze utržené za emisní povolenky
do evropského rozpočtu?

Oni tvrdí, že ne, ale dříve říkali, že ano, že to bude zvláštní položka
příjmů. Dnes ale mluví o tom, že se peníze budou přerozdělovat zpátky
do jednotlivých zemí. Mně to připadá bláznivé. Mám jednoduchou
otázku: Co se stane, jestliže nějaký hedge-fond z arabských zemí nebo
z Ruska skoupí všechny povolenky a nabídne je fi rmám k prodeji?
Zastavíme celý systém? Jediná odpověď zní: Budeme o tom uvažovat
a uvidíme. Jenže mezitím společnosti nevědí, co mají dělat, a zastavily
své investice. Umíte si představit, že sedíte ve vedení elektrárenské
společnosti, máte rozhodnout, do čeho je třeba investovat – jestli
do uhlí, do jádra nebo do CCGT – a přitom neznáte odpověď
na nejdůležitější otázku, totiž jak vysoké budou vaše výrobní náklady?

Hrozí bezprostředně takový scénář, že by nějaký
hedge-fond chtěl skoupit celý balík emisních
povolenek a prodávat je podnikům?

Určitě ano. Vím, že právě proto mnohé společnosti redukují své
investiční plány. Není pravda, že se chystají mohutné investice
– tam, kde se investuje nyní, postupují podle plánů schválených
vedením společnosti před několika měsíci nebo před rokem, protože
rozhodování o investicích je dlouhodobý proces. Nové projekty jsou
však momentálně zastavené.

Můžete uvést příklad investice, která byla
zastavena kvůli evropské regulaci?

Dělají to všichni a vůbec mě to nepřekvapuje. Firmy omezují investice,
protože tato regulační politika pokračuje už čtyři roky a teď ji chceme
prodloužit až do roku 2011. Nejbezpečnější postup pro výrobce
elektřiny je přejít na CCGT – to je prozatím nejjistější volba, pokud jde
o povolenky emisí CO2. Jenže pokud EU tlačí společnosti k tomuto
řešení, nebere ohled na zvyšování závislosti na dodávkách ruského
plynu. Podnikatelé se o to nestarají, nejsou to politici. Jenže na druhou
stranu EU tvrdí, že chce energetickou závislost na Rusku snižovat.
Tak proč dělají pravý opak? Normální lidé to vidí, a říkám vám,
že bychom jim měli ušetřit pocit zklamání, který v nich jinak
neschopnost EU vyvolá v letech 2011–12.

V čem spočívá hlavní riziko zastavení těchto
investic?

Jde o to, že bude pozdě. Nejlepším příkladem je Německo. Tam prý
chtějí zavřít všechny jaderné elektrárny do roku 2021 – za 13 let,
to je dost brzy. A teď kvůli tomu musí měnit všechny zákony. Představte
si, že máte děti a budete jim říkat, že studovat jadernou fyziku nemá
smysl, protože v Německu to nemá budoucnost. A najednou vláda
v roce 2018 řekne: „No dobrá, potřebujeme tu výrobu prodloužit.“ Jenže
nebudou mít nikoho, kdo by taková zřízení uměl navrhnout, postavit
a ovládat. Takové věci se nedají udělat ze dne na den.

Jak tedy vidíte budoucnost, pokud jde o dodávky
elektrické energie v EU?

Vůbec to nevidím dobře. Všechny evropské projekty jsou zastavené
a každá země postupuje na vlastní pěst. Tuto situaci je opravdu třeba
změnit a je nejvyšší čas, aby se s tím začalo. Skutečně si myslím,
že se o to musí postarat Evropská komise, je to jejich práce. Proto
přece máme Evropskou unii – aby tento světadíl chránila, využívala
materiální a lidské zdroje a připravila společnost pro přežití v dalších
padesáti či sto letech. O to tady jde. A pokud to nedělají, připraví
lidi o všechny iluze, a ti si pak řeknou, že žádnou unii nepotřebují,
a začnou jednat na vlastní pěst. Je to stejné jako s otázkou
amerických víz pro Čechy. Jednotlivé země začaly jednat, protože EU
v tom nedělá nic.

Jak podle vás na tuto nečinnost budou reagovat
občané Evropské unie?

Běžný občan je daňový poplatník, a jakmile bude mít pocit, že se
prohlášení politiků rozcházejí s realitou, ve které on žije, ztratí důvěru.
A ztratíme-li víru ve vizi Evropské unie, přijdeme i o všechny možnosti
konkurovat v globálním měřítku zemím jako je Indie, Ruko, Čína,
Brazílie či USA. Jaké potom bude postavení Evropanů na světových
trzích? Žádné. Příkladem je třeba ono tvrzení, že emisní povolenky
každého z nás přijdou na 3 euro týdně. Je to nesmyslná částka.
Podívejte se na Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko nebo Slovensko,
stačí se podívat někam mimo Prahu – tři eura tam znamenají spoustu
peněz. Kdo je za tyhle lidi zaplatí?

Už dnes ale čeští spotřebitelé platí za elektřinu
víc než Němci nebo Francouzi, přestože tuzemská
kupní síla je slabší, a dokonce platí takové peníze
společnosti ČEZ, kde je většinovým vlastníkem
stát. Není to neetické?

Mohu jen zopakovat, co jsem říkal už za předchozí vlády – ceny
elektřiny závisí na rozhodnutí podílníků ČEZu. Je-li rozhodování
nastaveno takto, nedá se nic dělat. Nemůžete ceny regulovat.
Já věřím v aplikaci zásad tržní ekonomiky při prodeji elektřiny.
Měl jsem své pochybnosti o růstu cen už před mnoha lety, ale nikdo
mi nevěřil. Říkali, že se bojím o konkurenceschopnost. Odpovídal jsem
jim, že se nebojím ničeho, ale působil jsem v elektrárenské branži celý
život a myslím si, že obchodování s elektřinou se od jiných produktů
liší. No dobrá, dotlačili nás k privatizaci, my jsme ji absolvovali a byl to
úspěch – to je v pořádku. Dnes tedy tvrdím, že musíme pokračovat,
kde jsme začali, a přivést ceny do takové výše, kde bude spotřebitel
opět králem. Znamená to, že je potřeba zvýšit nabídku produkce.
Ale to nestačí. Nedá se to udělat jenom v České republice, musí to
udělat i Rakousko, Maďarsko, Německo, Itálie – ti všichni jsou netto
dovozci elektrické energie – a zejména Slovensko, Polsko, Ukrajina
atd. Pokud se to neudělá všude, budeme mít problém.

Říkáte, že dokud bude Česká republika vyvážet
energii, protože ji sousední země potřebují, bude
za to vysokou cenou platit český spotřebitel?

Rozumím tomu tak, že žijeme v otevřené ekonomice, na Balkáně je
nedostatek elektřiny, v Německu je panika a my jsme uprostřed toho
všeho. Měl bych velmi naléhavou otázku po všechny politické vůdce
EU: Co udělala Unie v posledních deseti letech pro zlepšení situace
ve výrobě elektřiny na Balkáně? Odpověď je prostá. Neudělala vůbec
nic. Nikdo se neujal odpovědnosti, nikdo se nepokusil nic změnit.
A nové regulace potřebné změny jenom zpomalují.

Je vůbec technicky proveditelné vybudovat
elektrárenské výrobní kapacity bez emisí CO2?

Proveditelné to je, ale kdo zaplatí 80 eur za tunu CO2?
To je bláznovství, znamená to téměř ztrojnásobit cenu uhlí a vůbec
všech výrobních nákladů – naprosté bláznovství. Všechno je technicky
proveditelné. Je to jen otázka ceny a kdo tu cenu zaplatí. Já věřím,
že bychom dokázali snížit emise oxidu uhličitého oproti roku 1990
o 20 procent z méně peněz, pokud budeme opravdu chtít.

Jak byste toho chtěl dosáhnout?
Mám další otázku pro ty, kdo nám vládnou: Proč neděláme nic pro
nahrazení staré technologie v motorech automobilů? Proč už víc
než sto let používáme dieselové motory? Věřím, že s vynaložením
rozumných prostředků bychom mohli za tyto technologie získat
náhradu. Tak to udělejme. Jenže to se nestane, protože se proti tomu
postaví fi nanční instituce propojené s ropnými společnostmi.
Jenže právě tohle je potřeba, pokud opravdu chceme udělat něco pro
životní prostředí a pro všechny lidi.

Proč ještě v EU nemáme společnou energetickou
politiku?

Nemáme ji, protože koluje spousta různých myšlenek a návrhů
a je tu celá řada různých zainteresovaných skupin. EU nepotřebuje
žádné nové zákony či pravomoci; její členové jednoduše musí
začít postupovat jednotně vůči třetím zemím v otázkách importu
energetických zdrojů. Jakmile to dokážeme, máme vyhráno.
A druhá věc je doprava – ropovody a plynovody. Proč je EK nečinná?
Protože to představuje spoustu práce a není to snadné.

Dosáhne EU v dohledné době zmíněné schopnosti
postupovat jednotně?

Ne, protože nejsou schopní reagovat ani na nejjednodušší věci.
Teď nekritizuji bruselskou administrativu, protože i její snažení
podkopávají jednotlivé země, například Německo, které jednají
samostatně v zákulisí. Ale já Němcům rozumím. Ve věci plynovodu
Nabucco (projektovaný plynovod, jenž by měl zajišťovat dodávky
plynu z oblasti Kaspického moře do terminálu v Rakousku, vyhýbající
se území Ruské federace; pozn. red.) se nic neděje, a pokud žijete
v Německu, musíte něco dělat. Obecně vzato politici začínají jednat
až když je pozdě a problém se stane zcela viditelným. Jenže mezi
podnikateli převažuje jiný přístup.

Jaké hlavní příležitosti a rizika vidíte v oboru
energetiky pro Českou republiku?

Hlavní riziko spočívá v tom, že EU přijde s nějakým nařízením, které
postaví na hlavu všechny dosavadní kalkulace nákladů na zavádění
technologií bez uhlíkových zplodin, skladovacích systémů a povolenky
emisí CO2. V tuto chvíli nevíme nic, protože EK nedokázala přijít
s jasným řešením. Podnikatelé v energetice tedy nemohou přijímat
rozhodnutí. Jestli nám říkají, že se všechno dovíme v roce 2011,
to už bude zkrátka pozdě. My nejsme politici, musíme plánovat,
splácet půjčky a vychovávat kvalifi kované lidi, kteří nejsou jen tak
všude k mání. Druhé riziko vidím v tom, že stávající regulací česká
ekonomika utrpí, zatímco země jako Francie z ní budou profi tovat.

Jaký vývoj očekáváte ve výrobě a spotřebě energií
v České republice?

Spotřeba stoupá, což je normální, protože spotřeba souvisí vývojem
HDP, a jestliže jsme v uplynulých dvou letech zažili roční růst o 5
až 6 procent, je jasné, že vzrostla i spotřeba. Pokud jde o výrobní
kapacity, máme k dispozici jedinečnou, velmi dobrou kombinaci
energetických zdrojů: jádro, uhlí a jistý objem vodní energie. Nemáme
žádné projekty typu CCGT nebo plynových turbín, což není zlé, protože
tím by se jen zvýšila naše závislost na dodávkách z Ruska a ostatních
zemí vyvážejících plyn. Pokud jde o další vývoj, před dvěma či třemi
lety jsme přišli s myšlenkou vypracovat studii pro Bezpečnostní radu
státu ohledně primárních nerostných energetických zdrojů. Studie
měla vcházet z potřeb české ekonomiky, zaměřit se na to, odkud
budeme tyto zdroje získávat a jak je přepravovat. Bohužel, přestože
nás podpořila Akademie věd i odbory, studie vypracována nebyla kvůli
nevstřícnému postoji tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Milana
Urbana. Dnes podobný materiál připravuje Akademie věd, což je
dobré, možná ještě lepší, než kdybychom ho připravovali my, protože
akademie má status nezávislé organizace.

Co od této studie očekáváte?
Rozumím tomu tak, že ještě před vypracováním takové studie bychom
měli sestavit dva podrobné dokumenty. Jeden o tom, jakou ekonomiku
chceme mít. To se přímo dotýká spotřeby elektřiny. Je-li vláda ochotna
podporovat daňové prázdniny pro investory v těžkém strojírenství
a budou se tu stavět nové továrny, jako je Hyundai (Manufacturing
Czech) se spotřebou bezmála jednoho terrawatu ročně, znamená
to, že budujeme ekonomiku, která bude potřebovat spoustu energie.
Měli bychom vědět, jakou ekonomiku a jakou společnost chceme mít
ode dneška za 10 až 15 let. Potom budeme vědět i to, v jakém rozpětí
se bude pohybovat spotřeba energie. Měli bychom se ale zaměřit
na snižování spotřeby energie a na výrobu nových zařízení, které
energii uspoří. Známe-li potřebné parametry, musíme se rozhodnout,
chceme-li energetický systém s nulovým rozdílem mezi exportem
a importem nebo systém orientovaný na export nebo na import
elektřiny. Toto rozhodnutí musí učinit vláda. A potom, jakmile
budeme znát podobu konce spotřebního řetězce, musíme se podívat
na začátek, tedy na primární zdroje. Musíme zjistit, co je k dispozici
a potom se můžeme rozhodnout, které zdroje využijeme. Nejprve
musíme vědět, jak vypadá konec a začátek řetězce, a až potom je
možné zkoumat prostředek a kalkulovat možné ceny a dostupnost
elektřiny v daném období.

Domníváte se, že stávající vláda těchto cílů
dosáhne?

Nejsem si jist, zda taková studie může být dokončena do června
či července 2008. Ale i kdyby ne, musím říci, že by bylo velkou chybou
nevyužít všechno uhlí, které máme k dispozici a nepokračovat v rozvoji
jaderných kapacit. Nejsem žádný fundamentalista, pokud jde o využití
jádra, ale vím, že bez jaderných zdrojů se neobejdeme. Osobně
jsem proti tomu, abychom byli zemí vyvážející elektřinu. Byl bych pro
vyváženou bilanci, pokud jde o obchod s elektřinou, ale rozhodnout
o tom musí vláda.

Zdroj: Czech business weekly

zpět na úvodní stránku