Šlápnout na brzdu, nebo na plyn?

Kdo si dnes ještě vzpomene na mobilní telefony velikosti vojenské polní radiostanice vzor 105? Víme vůbec ještě, jak jsme v době předmobilní sdělili partnerce či partnerovi, že na schůzku sjednanou „po drátě“ přijdeme později, protože nám do toho něco vlétlo? A když jsme děti učili orientovat se v krajině podle mapy a buzoly, tušili jsme, že by všechno mohlo vypadat úplně jinak, že družice, které v té době poprvé vzlétly do vesmíru, nám přinesou novou navigaci, která nás spolehlivě dovede, kam potřebujeme? Kdo by si pomyslel po nástupu televize, která podle prognóz měla nahradit rozhlas, kina i knihy, přijde něco zcela jiného, čemu se i ona sotva ubrání?

Pan Brouček, kterého Svatopluk Čech přenesl v předminulém století do husitské doby, si s ní nevěděl rady. A cesta časem naopak je ještě horší. Každý, kdo přesvědčoval své rodiče či prarodiče posadit se k počítači nebo přimět je, by používali mobilní telefon, ví, co mám na mysli. A doba takových těžko překonatelných zlomů se stále zkracuje. Počítače, bez nichž se současný život prostě neobejde, se v dnešní podobě vyvíjejí teprve od 70. let, byť Charles Babbage popsal svou „analytical engine“ s děrnými štítky, ozubenými koly a parním pohonem (!) už v roce 1835.

Snad jen Thomas Alva Edison by se v dnešní energetice cítil jako doma. Technologie se od okamžiku, kdy před přesně 125 lety spustil v New Yorku první elektrárnu na světě, příliš nezměnila. Parní stroj poháněl dynamo vyrábějící stejnosměrný proud pro jeho žárovky. Že s tím nelze srovnávat dnešní elektrárenské kotle, turbíny a generátory? Princip se nezměnil, jen výkony stouply s ohledem na stále se zvyšující nároky konzumentů, mimo jiné i v počítačové sféře.

Slavný vynálezce, pokud by svůj obor porovnal s jinými, by při prohlídce dnešní elektrárny určitě pocítil zklamání. A kdyby se dozvěděl, že lidé, kteří toho proudu potřebují stále více a více, dokáží se vší vervou podporovat věrozvěsty „nové doby“, kdy se prý obejdeme bez uhlí a atomu, jak se to stalo v lednu v německém Hesensku, asi by hořce zaplakal.

Překvapivě si nad důvody, proč podobný prudký technický pokrok jako v informačních technologiích míjí energetiku, láme jen málokdo. Že bude proud v zásuvce, když do ní zapojíme počítač, nebo že se moderní úsporná žárovka rozsvítí, když klepneme do vypínače, se z těžko pochopitelného důvodu považuje za stejnou samozřejmost jako ranní východ a večerní západ Slunce. Drahá elektřina? Co to je? V domácích rozpočtech zdaleka nepatří účty za ni k nejvyšším, avšak v diskusích vzbuzuje její cena snad největší vášně. O to menší je vůle celé společnosti, jejíž členové takto uvažují, investovat do rozvoje elektrárenských technologií.

Chcete mít moderní lékařskou péči? Pak si musíte připlatit! hlásá ministr Julínek. V jeho reformě jde o peníze až v první řadě, jako ostatně ve všech oborech. Ve hře o to, zda budeme mít dostatek elektřiny v potřebném množství, kvalitě (kmitočtu) a vždy, když ji potřebujeme, se hraje o podstatně větší krajíc. Natěšeny jsou na něj různé skupiny, kterým soupeři pohrdavě přezdívají lobby.

Vědí například, že při čtyřicetileté životnosti elektrárny se musí za rok obměnit, velice vulgárně řečeno, čtyřicetina instalovaného výkonu. V Česku to tedy ročně znamená 2,5 procenta z 17 tisíc megawattů, tedy zhruba jeden čtyřsetmegawattový blok. Anebo deset let nestavět nic, jako se to dělalo poslední desetiletí v Evropě – a najednou spustit třeba dva Temelíny. Ve hře je tak nejméně 30 miliard korun ročně, dosti velká částka na to, aby se kvůli ní mohly vést naštěstí nekrvavé války.

Uhelná „lobby“ volá po prolomení limitů, jaderná chce reaktory nové generace, které spálí současný tzv. jaderný odpad, obnovitelná přísahá na nevyčerpatelné zdroje větru, vody a Slunce. Na financování nových technologií, které by z fosilního paliva dokázaly využít více než současnou třetinu potenciálu (ostatně stejně „efektivně“ se vozíme v autech), už mnoho nezbývá.

Přitom moderní způsoby přeměny energie jsou už dávno zvládnuté. Nespletl jsem se, fyzikové skutečně neradi slyší spojení výroba energie, protože ji skutečně neumíme vyrábět, jen přeměňovat její formy. Dokážeme přeměnit tepelnou v kinetickou v parní turbíně, jadernou v tepelnou v jaderném reaktoru, kinetickou v elektrickou pomocí větrné turbíny či sluneční v elektrickou ve fotovoltaickém článku. Pokud bychom více investovali do rozvoje moderních technologií přeměny energií, možná už bychom se dnes nemuseli rozčilovat nad stále rostoucími cenami ropy. Ve vysokoteplotních jaderných reaktorech bychom přímo přeměňovali vodní páru ve vodík či ho získávali elektrolyticky využitím elektřiny z větrných či fotovoltaických elektráren.

Desítky miliard evropských dotací místo toho míří do výroby elektřiny – ano, proud se, jako jedna forma energie, vyrábí – v obnovitelných zdrojích a paradoxně jim nepomáhá. Stávají se „otroky“ této podpory, která je tak štědrá, že zaručí návratnost prakticky libovolné investice. Dost možná se tento začarovaný kruh mění v past, v problém, který se podobá současnému šlápnutí na brzdu a plyn v okamžiku, kdy je třeba pouze přibrzdit nebo jenom přidat.

Až se za třicet nebo čtyřicet let, daleko za horizontem dnešních vlád, europoslanců a dalších volených zástupců lidu budou naši potomci dívat na začátek 21. století, budou si možná rvát vlasy nad nerozumem otců a dědů. „Jak jsme se dnes mohli za ty peníze mít!“ povzdechnou si – a třeba budou dělat stejné nerozumnosti, jakým se dnes snažíme vyhnout.

Zdroj: Neviditelný pes, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku