Zasedání výkoného výboru Mladé generace ENS

Ve dnech 6.-8. června hostilo finské Espoo zasedání výkoného výboru Mladé generace Evropské nukleární společnosti (ENS YGN Core Committee meeting), druhé v roce 2008 (první se uskutečnilo v únoru v Praze). Na programu byla kromě standardního zasedání také návštěva jaderné elektrárny Loviisa, jediné elektrárny typu VVER-440 postavené mimo území východního bloku.

Finští pořadatelé (Tommi Henttonen a Juha Poikolainen z Finské nukleární společnosti) odvedli skvělou práci a připravili ve spolupráci s Igorem Vukovicem, předsedou ENS YGN, výborný doprovodný program, který, krom výše zmíněné návštěvy JE Loviisa, zahrnoval i rezervování pravé finské sauny přímo v hotelu Hanasaari, kde se konalo celé jednání a kde byli také všichni zahraniční účastníci ubytováni.

Po pátečním pozdním příjezdu jsem našel většinu účastníků jednání v Atelje baru v Helsinkách, který se nachází na střeše „Hotel tower“. Neformální party, kde se podle jakési zvláštní finské tradice pilo hlavně šampaňské, se neúčastnil pouze Miloš Lašček ze Slovenské Elektrárně a.s., zastupující Slovenskou nukleární společnost, který byl na obhlídce Helsinek. Po příjezdu do Hotelu Hanasaari, který je situován na malém poloostrově mimo Helsinek, v Espoo, se pokračovalo v povídání na různá téma a Belgičané se vytasili s nabídkou tří belgických piv, která se během několika málo minut zkonzumovala. Pak se ještě dlouho povídalo, nejvíc energičtí spíkři šli spát až kolem třetí hodiny ranní.

V sobotu ráno se relativně brzy (na středoevropany – Finsko je posunuto o jednu hodinu na východ!) posnídalo a již na nás čekal autobus, který nás zavezl do 100km vzdálené Loviisi. Tam jsme dostali přednášku od Petera Tuominena, který má ve firmě Fortum, finském elektrárenském koncernu a provozovateli JE Loviisa, pozici Development and Communications Manager, jednak o celém Fortumu, jednak částečně o rozvoji finské jaderné energetiky. Velikým štěstím pro nás pak bylo, že Peter je i PR managerem pro projekt Loviisa 3 a tak se i krátce zmínil o něm. Finové totiž zvažují výstavbu 3. bloku na JE Loviisa, zatím není rozhodnuto o typu, ale dle požadavků (výkon 1100-1800MW) se nejvíce uvažuje o EPR nebo vhodném typu ruských AES. Dále jsou v jednání ještě dvě další místa na stavbu jaderných elektráren, vše teď záleží na finském parlamentu, který by měl do prázdnin rozhodnout. Rozhodování bude o to těžší, že přestože všechny tři projekty mají stejně připravenou dokumentaci a teoreticky stejné podmínky, všeobecně se očekává, že budou povoleny pouze dvě stavby. Peter Tuominen ve své prezentaci také zmínil pozici společnosti Fortum jako 2. největšího výrobce elektřiny ve Finsku a její vizi ve výrobu elektřiny (a dodávku tepla) způsobem „CO2-free“. Celkově na nás jeho prezentace zapůsobila velmi silně, bylo vidět, že před námi stojí profesionální energetik a ne pouze standardní PR manažer se spoustou prázdných frází. Poté se nás ujali dva mladí zaměstnanci Loviisi, bezpečnostní technik Miikka Ritala a radiační technik Toivo Kivirinta, kteří nás spolu s Peterem vzali na tolik očekávanou prohlídku prvního bloku elektrárny (značeného jako LOV1).

Z důvodů omezení maximálního počtu návštěvníků jsme byli rozděleni do dvou skupin – jedna skupina šla přímo na elektrárnu, druhá (ve které jsem byl já) pak na úložiště nízkoaktivních odpadů které je v areálu elektrárny. Poté se obě skupiny prohodily.

Finsko je jedna z mála zemí, kde se nízkoaktivní odpady z provozu JE ukládají pod zemí (v ČR je na JE Dukovany povrchové úložiště). Z toho důvodu je přímo v areálu elektrárny, ve hloubce 120 metrů, vybudováno tunelové úložiště ve tvaru kapky, které je v provozu od roku 1997. Z jeho hlavní chodby pak do skalního masivu vybíhají zatím tři chodby pro ukládání pevného nízkoaktivního RaO (jedna z chodeb je již zaplněna), jedna obrovská místnost pro ukládání barelů s kapaným RaO a také 2 šachty, do kterých se po ukončení provozu JE má zavést nádoba reaktoru a vysokoaktivní části primárního okruhu. Aby se nádoba dostala do podzemního úložiště, je k němu přiveden tunel, několikrát obtáčející při svém stoupání celou elektrárnu. Zde je na místě udělat vysvětlující poznámku – přestože zde stále hovořím o nízkoaktivním úložišti (Low Waste Repository), skladují se v něm jak nízkoaktivní, tak středněaktivní odpady. Pouze vysokoaktivní odpady (převážně vyhořelé palivo) je uchováváno v bazénu vyhořelého paliva a po čase bude, v souladu s finským „Nuclear Energy Act“, uloženo do hlubinného úložiště v Eurajoki, kam se bude svážet VJP jak z JE Loviisa, tak z JE Olkiluoto.

Po úložišti nás prováděl Toivo spolu s Peterem a jeho názorný výklad byl opět ukázkou maximální profesionality, procházet podzemním úložištěm, kde se z JE Loviisy uloží něco málo pod 200m3/ročně, tedy bylo jako prohlížet muzeum. Zajímavostí je, že Finsko s vyhořelým palivem nakládá jako s odpadem a v současné době finskou společností probíhá debata, zda VJP dávat do hlubinného úložiště v Eurajoki (jako se chystají USA) nebo skladovat na povrchu (alá JE Dukovany a mnoho dalších elektráren). Po prohlídce nízkoativního úložiště, kde jsme mimo jiné ochutnali přibližně milion let starou ceromanskou vodu, která tam vytéká ze skalního masivu (a je odporně slaná, ale prý pitelná), následovala prohlídka samotné JE Loviisa.

JE Loviisa je světové unikum. Byla postavena v letech 1970-77 a je jedinou elektrárnou s reaktory VVER postavenou na západě, resp. mimo území tehdejšího RVHP. První blok byl přifázován k síti v květnu 1977, druhý pak o 3 roky později. Sovětská strana se tak snažila se svými reaktory prorazit na západní trh, a proto vyšla finskému zájemci maximálně vstříc a to jak při splácení elektrárny, tak při technických úpravách, které Finové vyžadovali. Původně měla mít elektrárna 2 standardní bloky VVER-440 V230, finští konstruktéři ale provedli tak velké zásahy, že dnes toto označení ztrácí smysl. Největší a nejviditelnější změnou je instalace kontejmentů, elektrárna na rozdíl od všech bloků s reaktory VVER-440 tedy nemá barbotážní systém. Její dva kontejmenty nejsou plnotlaké, část tlaku z případné havárie má pohltit systém ledových bloků, „icebedů“, které jsou umístěny přímo uvnitř kontejmentů. Jejich obalový soubor a chlazení zabírá část kontejmentu a při návštěvě se téměř nedal přehlédnout. Dalšími konstrukčními změnami jsou na Loviise menší velikosti HCČ a dodání systému regulace a řízení od Westinghouseu a Siemensu. Není bez zajímavosti, že některé konstrukční změny byly sovětskou stranou přijaty a později použity k vývoji VVER-440, V213 (např. JE Dukovany). V době naší návštěvy byly oba bloky na výkonu, jeden měl 487MW, druhý 490MW (dlužno podotknout, že elektrárna prošla renovací, což jí právě umožňuje dosahovat větších výkonů při stávajících reaktorech). JE Loviisa ročně dodá do sítě cca 8 TWh energie (jen pro srovnání: JE Temelín dodává ročně něco mezi 12 a 13 TWh, má cíl 15 TWh, JE Dukovany oscilují mezi 12 a 14 TWh ročně – Loviisa je tedy při polovičním instalovaném výkonu lehce překonává), což je přibližně desetina finské spotřeby. V aktivní zóně reaktoru každého z bloků je 37,5 tuny UO2, ročně se vymění přibližně třetina. Oněch cca. 38 tun oxidu uraničitého je v 313 palivových souborech, každý s čistou váhou uranu 120 kg (celková váha palivového souboru je 210 kg), do konce životnosti reaktorů má JE Loviisa smlouvu s ruskou firmou TVEL o dodávce paliva. JE Loviisa má skvělé provozní ukazatele, doba odstávky se pohybuje od 16ti do 42 dnů, přičemž nejdelší odstávky (přibližně měsíc a půl) jsou kontrolní a jen jednou za osm let.

Bohužel prohlídka JE Loviisi nezahrnovala návštěvu sekundárního okruhu s turbínou, i tak byla ale zajímavá – vidět zevnitř kontejment pro reaktor VVER-440 je pro člověka se slabostí pro jaderničinu zážitek na celý život.

Po ukončení prohlídky jsme jeli do městečka Loviisa, které je přibližně 10 km od elektrárny. Zde nás čekal oběd v místní restauraci Hotel Degerby, sponzorovaný firmou Fortum. Po zákusku a kávě jsme nasedli do autobusu a vydali se na cestu zpět do Espoo. Cestou jsem si velmi zajímavě popovídal s Milošem Laščekem o palivovém cyklu na slovenských JE a tak těch 90 minut příjemně uběhlo – navíc Finové, věrni tradici skvělých hostitelů, cestou nabízeli červené a bílé víno. Po dojezdu na hotel okolo čtvrté hodiny následoval oddych a v šest pro nás byla připravena již výše zmíněná pravá finská sauna, která je spolu s téměř 17 metrů dlouhým bazénem součástí hotelu Hanasaari. Zde jsme strávili příjemný zbytek dne, zpívalo se, plavalo se, sauna běžela na plný výkon. Okolo desáté hodiny večerní jsme se sebrali, naskládali do připravených taxíků a jelo se do centra Helsinek poznat jejich noční život. Ve vybraném baru jsme se pak bavili až do půlnoci.

V neděli o půl desáté začalo samotné jednání. Po schválení zápisu z minulého jednání, nás předseda Igor Vukovic informoval o stavu přípravy „ENS YGN By-laws“ (vnitřních regulí Mladé generace). Situace se má tak, že po zahrnutí připomínek od právníků se čeká na názor od naší mateřské organizace, Evropské nukleární společnosti. Pak následovaly reporty od jednotlivých členských zemí, za ČR jsem zmínil úspěch Májového setkání a také najímaní nových členů. Ostatní prezentace se také převážně zmiňovaly o prošlých akcích, není bez zajímavosti, že plno z nich spolu organizuje mezinárodní akce a návštěvy. S Milošem jsme se dohodli, že ČNS a SNS musí přijít s něčím podobným, návštěva našich jaderných zařízení by nebyla od věci. Původně jsem měl v plánu něco podobného prodiskutovat se zástupci německé Mladé generace, bohužel do Helsinek nepřijeli.

V průběhu jednání jsme byli informováni o průběhu akcí, které YGN ENS organizovala nebo na nich participovala. Stejně tak jsme se krátce seznámili s přípravou budoucích akcí, převážně International Youth Nuclear Congressu a UN Climate Change Conference, která se bude konat v Poznani. Jedním z důležitých rozhodnutí které výkonný výbor v Helsinkách udělal, bylo schválení návrhu leafletu YGN ENS. Ze tří navrhovaných barev (modrá, hnědá a světle hnědá) byla nakonec vybrána světle hnědá. Výbor se také usnesl na novém mottu YGN ENS: „Creating the future“. Podobně se rozhodovalo o vzhledu templatu pro oficiální dopisy YGN ENS.

Na závěr musím ještě jednou vyzdvihnout perfektní organizaci celé akce. Příprava a komfort byli na velmi vysoké úrovni a organizátorům, stejně jako sponzoru akce, firmě Fortum, za to patří veliký dík. Protože jsem byl ve Finsku poprvé (a doufám, že ne naposled), rád bych se také pochvalně zmínil o Finech jako takových: jejich pohostinnost je proslulá, ovšem to, že téměř každý mluví velmi plynně anglicky (nenarazil jsem na nikoho, kdo by anglicky nemluvil, dokonce i jen výjimečně mluvili horší angličtinou) mi vyrazilo dech. U lidí běžně se setkávajícími s cizinci to je pochopitelné, ale že dobře anglicky umí i poslední uklizečka a stařenka na autobusové zastávce, to vás zarazí. Finsko je krásná země a já jsem moc vděčný organizátorům a ČNS, že jsem ji mohl navštívit.

Ondra Zlámal, člen Mladé generace ČNS

zpět na úvodní stránku