Zezelenat může i uhlí!

Víte, jaký je rozdíl mezi příznivci a protivníky atomové energie? Jen několik desetiletí! zní správná odpověď.

Krátce po druhé světové válce a zejména po ropných šocích začátkem 70. let se jaderné zdroje považovaly za všelék na hrozící nedostatek energie. Francie dovedla tuto myšlenku k dokonalosti a v reaktorech nyní vyrábí tři čtvrtiny elektřiny. Může ji proto prodávat ve velkém, dnes obzvlášť výhodně. Italové, kteří v roce 1990 v referendu prosadili odstavení svých atomových elektráren a od té doby zcela závisí na francouzském jaderném proudu, by mohli vyprávět. Navíc francouzská elektroenergetika neprodukuje, stejně jako švýcarská mixující vodu a atom, téměř žádný oxid uhličitý, skleníkový plyn způsobující klimatické změny.

Protiatomové iniciativy a strany se u svých úhlavních nepřátel důkladně poučily. Dnes nabízejí a ve velkém propagují nové všeléky. Hlavním je samozřejmě likvidace jaderné energetiky, pro niž se v sousedním Německu vžil zkrácený název Ausstieg. Opatrně však už ustupují od vyhroceného odporu vůči uhlí, když pochopily, že bez něj bychom museli řádně říznout do vymožeností civilizace. Ale když uhlí, tak jedině zelené! Ano, to je ten pravý všelék, zní unisono téměř čtyři desetiletí po té, co tak svět plédoval za atom.

Za technologii CCS, tedy jímání a separace oxidu uhličitého vznikajícího při spalování fosilních paliv, se vyslovil přednedávnem i dlouholetý šéf německých Zelených Joschka Fischer. Podporu tzv. nízkouhlíkové uhelné energetice vyjádřili i představitelé tuzemského ministerstva životního prostředí – samozřejmě když bude co spalovat. Už dnes mluví o skladech separovaného skleníkového plynu, které by se mohly vybudovat v Česku. Hrozí tu sice, že léta podporovaný odpor k úložištím a meziskladům použitého jaderného paliva se přelije i na oxid uhličitý, jenž by měl zůstat v podzemí milióny let, ale s tím se snad dokáží vypořádat. Zelené uhlí za to přece stojí, že?!

CCS představuje zcela jistě mimořádnou šanci, jak zmírnit světové emise skleníkových plynů. První komerční tisícimegawattovou uhelnou elektrárnu vybavenou touto technologií hodlá německý koncern Vattenfall spustit do roku 2020 a v následujících letech se mohou takové bloky stát standardem klasické energetiky.

Investice do nich se vyplatí, stojí-li emisní povolenka nejméně 40 eur za tunu oxidu uhličitého. Což znamená, že během nejbližšího desetiletí stoupne výrobní cena elektřiny na dvojnásobek, propočítal Reinhard Grünwald, který pro poslance německého Spolkového sněmu kalkuluje dopady použitých technologií.

Dost možná právě to je další důvod, proč zelení politici a postupně i aktivisté nejen u nás fandí jímání a podzemnímu ukládání CO2. Současné tzv. obnovitelné zdroje jako vítr, slunce, voda, podzemní teplo, biomasa apod. jsou dnes příliš, přespříliš drahé a bez dotací státu nemají šanci. CCS ji nabízí – a dá se očekávat, že ze stamiliard eur, na které přijde nezbytná obnova evropské energetiky, ukápne daleko více než dosud i na tyto zdroje.

Zdroj: Právo, Daneš Burket

zpět na úvodní stránku