Zelený spam

Slovo spam patří k novotvarům počítačové doby. Říká se tak nevyžádaným e-mailům. Spamy dnes otravují život všem slušným uživatelům počítačů. Dokonce i dětem, které se s počítači seznamují dříve, než se naučí psát: na počítači se totiž písmena píší snadněji, než tužkou na papíře.

Nedávno jsem se dočetl, že spamy jsou energeticky velice náročné: jejich rozesílání – jedná se o miliardy a možná i biliony spamů – spotřebuje prý globálně skoro stejně energie, jako desetimilionové město.

Před několika dny jsem byl poctěn zvláštním spamem. Zeleným. Zelená barva mi není nesympatická. Více než půl století přemýšlím, píši i přednáším o energii a o zvláštní úloze, kterou energie hraje nejen ve fyzice, ale i v lidském životě a lidské společnosti. Ponuré výsledky, ke kterým docházím, mne nutí, abych myslel „zeleně“. Jenže zeleň má, v přírodě i v politice, různé odstíny.

Zelený spam byl od kandidáta č. 1 na volební listině strany zelených do Evropského parlamentu. Jmenuje se Jan Dusík a pracuje na „zeleném“ ministerstvu životního prostředí.

Pan Dusík mne požádal, abych jeho kandidaturu podpořil.

Jeho žádosti nemohu vyhovět při nejmenším ze dvou zcela pádných důvodů.

První důvod je politický. Ačkoliv naše politická scéna potřebuje novou stranu či nové strany (o nových politicích nemluvě) jako sůl, vstup zelených na naši politickou scénu byl hotovou katastrofou. Naděje, které mnozí čeští občané – a voliči – s novou politickou stranou spojovali, se ukázaly být zcela lichými. Strana zelených nejen že nepřispěla k tolik potřebné konsolidaci a zkulturnění naší politiky. Naopak: svou rozháraností, intrikami a neprůhledností za pouhých pár let nejen dostihla, ale v mnohém i předčila staré politické mazáky, bahnící se v naší politice již dvě dekády.

Druhý důvod, proč nemohu kandidáta strany zelených podpořit, je však mnohem závažnější: Zelení v Evropě i v dalších vysoce rozvinutých zemích ve skutečnosti brzdí jejich stabilní vývoj a ohrožují jejich budoucnost. V řadě průmyslově vyspělých zemí miniaturní zelené strany, pohybující se obvykle těsně nad hranicí zvolitelnosti, dokážou v případě úspěchu zablokovat politický i ekonomický vývoj. Tím, že tvoří příslovečný jazýček na vahách, dosáhnou často nemožného: v českém parlamentě počet zelených poslanců jen o málo převyšoval počet zelených ministrů.

V průběhu uplynulých desítek let dokázali zelení zpochybnit jadernou energetiku a dosáhnout toho, že většina průmyslově vyspělých zemí má dnes akutní nedostatek jaderných odborníků – ačkoliv je jasné, že i kdyby se ve světě nepostavil už žádný nový reaktor, jaderní odborníci budou mít dost práce ještě nejméně na dvě generace.

Ačkoliv zelení mají ve velké oblibě Andreje Sacharova, a v Evropském parlamentě dokonce pomohli prosadit Sacharovovu cenu, trpí selektivní hluchotou: tváří se totiž, jako by třicet let staré varování Andreje Sacharova, že svoboda Západu je závislá na rozvoji jaderné energetiky, nikdy neslyšeli.

Zatím co Rusko, Čína, Indie, Japonsko a další země mají rozsáhlé a ambiciózní programy rozvoje jaderné energetiky, západní svět se zmítá v zelených křečích či veletočích a je na nejlepší cestě ztratit své vedoucí vědecko-technologické postavení.

Naštěstí si jak Evropa, tak i Spojené státy začínají uvědomovat, že třicet let staré Sacharovovo varování je nutno brát vážně a jaderná energetika se začíná vzpamatovávat od zelené chřipky či moru, které ji postihly.

Díky činnosti zelených naše země míří k velkému problému v zásobování elektřinou. Projeví se za 10-15 let. Musím však být spravedlivým: vinu na nekonečných hádkách a neschopnosti ujasnit si prostou energetickou koncepci, mají nejen Zelení, ale i náš celkový politický marasmus.

Nejde však jen o jadernou energii. Očekával bych, že nová politická strana bude prosazovat nové politické myšlení, že bude přicházet neustále s novými a svěžími zelenými iniciativami, které, i když třeba nedokáže hned prosadit, publicita a diskuze kolem nich bude vychovávat veřejnost a působit na veřejné mínění. Neslyšel jsem, že by zelení přišli třeba s návrhem na progresivní zdanění motorových vozidel dle váhy či obsahu motoru. Nezaregistroval jsem, že by zelení prosazovali zákaz vjezdu do velkých měst nového civilizačního moru – městských džípů s náhonem na čtyři kola, vážících dvojnásobek a spotřebovávajících mnohem více pohonných látek než běžná auta. Neslyšel jsem nějaké rázné zelené stanovisko proti šrotovnému – tomu strašnému energetickému nesmyslu, či dokonce i energetickému zločinu.

Dovolte abych citoval:

„Jedním z předních úkolů, které stojí před lidstvem v XXI století je zajištění zásobování energií krátkodobě i dlouhodobě.“

Dosažení těchto cílů však:

„Bude vyžadovat politické vedení (leadership), aby se energie dostala do čela politického programu a udržela se tam.

Bude vyžadovat politickou odvahu k přijetí politických rozhodnutí, zvláště co se týče rozhodování (trade offs) mezi blahobytem současné versus budoucích generací.“
Tato slova nepronesl žádný evropský zelený politik, ale kanadský liberál a v letech 1996-206 generální tajemník OECD Donald J. Jonston.

Ani jednou jsem ze zelených úst neslyšel třeba úvahu o globální energetice, o nerovnoměrnosti v spotřebovávání energie, o důsledcích energetické chudoby. Lhostejnost zelených ke skutečným globálním problémům mě šokuje. Největším z nich je strašná nerovnoměrnost spotřeby energie: 20% obyvatel naší planety spotřebovává 80% veškeré energie. Od této skutečnosti se odvíjí doslova všechno: i rostoucí bída, i šokující kojenecká úmrtnost, i průměrná délka života.

Čistý denní přírůstek obyvatel naší planety je kolem 200.000 osob. Abychom zajistili tyto nové konsumenty např. pouze elektřinou (při zachování existující bídy a nerovnoměrnosti), museli bychom globálně každé dva-tři dny uvádět do provozu jeden Temelínský reaktor. Bez energetiky velkých výkonů se lidstvo neobejde, nechceme-li dojít ke globálním sociálním konfliktům a ničivým společenským výbuchům.

Proč např. Zelení neprozradí, že biopalivo, vypěstovaná u nás na jednom hektaru, bude stačit na roční provoz maximálně 4 velice úsporných motorových vozidel? Registrace nových supertěžkých a super žíznivých městských džípů by měla být ztížena a omezena všemi zákonnými a ekonomickými prostředky, které má stát k dispozici. Proč Zelení mlčí?

Nejde však jen o energetiku. Skoro tři roky měli Zelení Ministerstvo pro lidská práva a menšiny – za tuto dobu problémy s romskou populací pouze rostly a rostly. Myslím, že by povinností člena vlády pro lidská práva a minority mělo být i předvídání budoucích možných společenských konfliktů...

Otázky, otázky, otázky, které si klade prostý občan na hony vzdálený jakéhokoliv rasismu. A odkud se v naší zemi vzala ta strašná erupce rasismu a neonacizmu? Proč si podobné otázky neklade zelený ministr a jeho kolegové? Jak hodnotí zelení působení svých ministrů v tomto resortu? Jako úspěch či jako naprosté fiasko, podobné fiaskům v resortu energetickém?

Většina našich politiků má značné mezery v chápání energetické politiky. Neměl by zelený ministr školství zavést do škol nový povinný předmět – Energetický slabikář, který by dětem vysvětlil důležitost energie ve všech oblastech našeho života, který by je učil energií šetřit a energie si vážit. A pro dospělé uspořádat doškolovací kursy. Pro politiky jsem ochoten přednášet zdarma!

To jsou pouze některé z věcných důvodů, proč nemohu podpořit ani kandidáty Zelených do evropského parlamentu, ale ani na podzim v našich předčasných parlamentních volbách. Je na čase, aby se zamysleli nad svou politikou, přišli s novými návrhy a myšlenkami, které by alespoň trochu pomohly napravit škody, které zelení politici a jejich tak zvaná zelená politika za desítky let napáchaly v politice i v národním hospodářství.
Takové sebezpytování je ovšem těžké provést ve vládě či v parlamentě. K tomu je zapotřebí politická porážka, neúspěch, vyhnání z politiky, vnitřní exil, jak to krásně napsal Stefan Zweig ve své proslulé knize Svědomí proti násilí.

A až se, po porážce ve volbách, Zelení zamyslí nad svými chybami a zformulují novou, skutečně zelenou politiku, která by mohla naší planetě dát šanci přežít a zůstat planetou skutečně zelenou, možná, že takovouto přetavenou stranu podpořím.

František Janouch, V Praze, 5-8.5. 2009

PS.
Má-li někdo ze čtenářů zájem o „Ódu na Exil“ Stefana Zweiga, rád ji elektronicky pošlu. Doprovází mne stále od roku 1968. Poté, co švédský premiér Olof Palme prohrál v roce 1976 volby, poslal jsem Ódu i jemu. Po několika letech mi poděkoval: Zweigův text má stále na svém psacím stole.

zpět na úvodní stránku