Oil for Ever? aneb Postřehy z Perského zálivu

Většina lidí si myslí, že arabské státy jsou bohaté a z hlediska energetiky jsou „za vodou“, protože jim ropa a plyn tryskají ze země co hrdlo ráčí. Podíváme-li se na tabulku národního bohatství nebo těžby ropy, je to určitě pravda, ale je tu malý zádrhel – TEĎ je to pravda.

Letadlo je plné arabských rodin s tlustými zahalenými ženami a spoustou malinkých dětí (0 – 10 let), které celou cestu řvou. Ve dvě hodiny v noci vystupuji na letišti Manama v hlavním městě ostrovního státu Bahrain. Přes obličej mne udeří třicetistupňové vedro a vlhkost prádelny. Mám jeden den na aklimatizaci a pak začíná mise IAEA: Workshop on Communication and Stakeholders' Involvement. Ano, šest států Perského zálivu se dohodlo na společném postupu směřujícím k výstavbě jaderné elektrárny a Mezinárodní agentura pro atomovou energii jim v tom radí a pomáhá. Je říjen roku 1430 (dle islámského kalendáře).

„A víte, že oba lektoři, kteří na misi přijedou, jsou ženy?“ Na druhé straně telefonu prý bylo chvíli rozpačité ticho, říká s pobavením paní Adriana Nicic, která misi organizovala ze strany IAEA. Přednášet o jaderné komunikaci do Bahrainu pozvala Kelle Barfield z americké energetické společnosti Entergy a mne ze středoevropského ČEZ. Místním pořadatelem mise je zdejší ministerstvo zdravotnictví, které má ve své gesci radiační bezpečnost. Většina z pětadvaceti účastníků jsou muži v bílém hábitu se šátkem na hlavě, také 3 ženy v černém, ale také jedna novinářka v moderním oblečení, která vypadá hodně emancipovaně. Jsou ze šesti zemí: Království Bahrain, Kuwait, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty, Katar a Omán. Prezentujeme svoje energetické společnosti, situaci v jaderné energetice, zkušenosti v oblasti komunikace s veřejností, další rozvoj jaderné energetiky. Posluchači rychle roztávají a jsou velmi aktivní. Na rozdíl od Korejců a Chilanů, které jsem měla možnost poznat na předchozích podobných misích, se stále na něco ptají, diskutují. Jsou to většinou jaderní fyzici nebo strojaři a elektroinženýři, lidé z ministerstev i lidé s komunikačními zkušenostmi. Vesměs studovali na universitách v Americe.

Pro nás jsou velmi zajímavé prezentace situací v jejich zemích. Vlastní ropu a plyn jednak spotřebovávají sami a jednak vyvážejí. Vývoz je ekonomicky výhodnější. Země zaznamenávají všude prudký rozvoj, růst HDP ročně je +10 a více % (za loňský rok jen +7 %, je krize, poznamenávají smutně). Za tímto růstem se skrývá raketová spotřeba energie. Přiznávají, že s ní plýtvají. Energii nutně potřebují nejen pro výrobu elektřiny, ale hlavně pitné vody odsolováním mořské. Daní za vysokou spotřebu energie a za průmyslový rozvoj je vysoké znečištění. Např. Katar je nejrychleji rostoucí ekonomikou světa (HDP vzrostlo vloni o 44 % ve srovnání s předchozím rokem), ale má nejvyšší emise CO2 na osobu na světě. Na jak dlouho ropa a plyn vystačí, je prý tajné, to nám nemohou říci; podle zahraničních expertů je to např. v Kuwaitu na 75 let, ale stát od státu to může být různé. Spočítali si, že je pro ně ekonomicky mnohem výhodnější ropu a plyn prodávat než je spotřebovávat doma. Proto potřebují nové zdroje. Většinu obyvatel tvoří děti a mládež, průměrný věk je zde 22 let (přičemž věk dožití je 75, tedy skoro stejný jako v západních vyspělých zemích). Např. v Kuwaitu vzrostla populace za posledních deset let o 47 %. Mezi lety 1994 a 2003 vzrostla spotřeba elektřiny o 33 %, od 2004 do dnes o dalších 39 %. Spotřeba vody vzrostla od r. 2004 o 66 %. Do roku 2017 bude potřeba zdvojnásobit investice do energetiky. Kuwait má 2,3 milionu obyvatel a instalovaný výkon v plynových a ropných elektrárnách 14 260 MW. Do roku 2017 budou investovat do nových zdrojů 15 mld USD, zejména pro zajištění energie pro nová města vyrůstající na saudskoarabské hranici. Je založen Výbor pro mírový jaderný program a energetická koncepce předpokládá v budoucnu výrobu 10 – 15 % energie z jádra.

Možnosti obnovitelných zdrojů prověřovaly Spojené Arabské Emiráty (5,6 milionu obyvatel). Dnes mají instalovaných kolem 12 000 MW (většinu v plynu) a v roce 2020 budou potřebovat 40 000 MW. Obnovitelné zdroje z toho budou schopné pokrýt nejvýše 7 %. Vlastního plynu bude nedostatek, ropa je velmi drahá na pálení doma, uhlí je sice levné, ale způsobuje vysoké znečištění a zásobování jím je nejisté. Za nejslibnější cestu tedy považují jadernou energii za předpokladu naprosté transparentnosti provozu, záruky nešíření vojenských materiálů a spolupráce s důvěryhodnými a odpovědnými státy.

Katar má údajně největší zásoby zemního plynu na světě. Buduje plynovod do Turecka, aby tak perspektivně dosáhl až na hladový evropský trh. Je hrdý na svou flotilu 54 speciálních lodí (říká jim „floating pipeline“), které z terminálu v přístavu Ras Laffan s kapacitou nakládky 14 000 kubických metrů zkapalněného plynu za hodinu zásobují celý svět. Od roku 1998 privatizuje energetiku a výrobu pitné vody, připravuje i privatizaci distribuce. Spotřeba elektřiny zde roste o 7 % ročně. Dnes mají při 1,5 milionu obyvatel 5 300 MW instalovaného výkonu, v r. 2011 to bude 9 000 MW. V roce 2030 se jim protne křivka růstu spotřeby s křivkou klesající těžby – pak už by nebylo co vyvážet. Katar založil Národní výbor pro mírové užití jaderné energie.

V roce 2006 měly státy GCC (Gulf Cooperation Council) první summit o jaderné energetice, kde se dohodly o společném postupu. Při prosazování jaderné energetiky je čekají nemalé překážky – první je veřejné mínění doma, neboť obyvatelé si myslí, že ropa je „for ever“ a netuší nebo si nepřipouštějí, že by mohla někdy dojít (natož že by se toho mohli dožít), považují proto vysoké investice do jaderné energetiky za zbytečné. Druhou je žádná nebo malá zkušenost s privátním financováním tak velké položky, jakou je jaderná elektrárna – stavební rozvoj je dosud převážně financován ze státních resp. „královských“ peněz. Třetím problémem je světové mínění – každého, kdo slyší o tom, že arabské země chtějí jaderný reaktor, napadne automaticky „pozor, oni ho chtějí na výrobu jaderné bomby!“, protože ani světu se zatím nechce věřit, že by konec ropy mohl být tak blízko, že by i „ropní šejkové“ uvažovali o jiném energetickém zdroji. Státy Perského zálivu proto přijímají zákony, kterými své úmysly o mírovém použití jádra chtějí dokázat. Právě těsně před konáním mise IAEA přijaly Spojené Arabské Emiráty Atomový zákon, kterým samy sobě zakázaly obohacování uranu a přepracovávání použitého jaderného paliva. Zákon zároveň zřizuje Státní dozor nad jadernou bezpečností a systém pro licencování jaderných zařízení.

Mise IAEA je hodně pracovní, brainstormujeme, arabští jaderní komunikátoři si definují, jaké cílové skupiny budou oslovovat, co jim budou říkat, kde budou hledat spojence, atd. Jsou tady více rozhodnuti tu jaderku postavit, než byli v Chile, nemají však zatím pro ni místo. Přehnaně optimisticky odhadují, že půjde-li vše hladce, budou ji mít za 12 let. Osobně si myslím, že to tak brzy nebude. Z komunikačního hlediska je zde problém NIMBY (ne na mém dvorečku), který je stejný na celém světě, problém odmítání závislosti na zahraničních technologiích, představa, že všechno může vyřešit solární energetika na pouštích, nedostatek lidí, kteří by jadernou energetiku mohli ovládat, a politická nestabilita regionu. Média problematiku pečlivě sledují – v místních novinách hned druhý den vyšel článek o naší misi, v časopisech, které jsem namátkou sebrala v hotelu, se vyskytovaly články s „jadernými“ tématy.

V průběhu naší mise došlo i na politickou debatu, protože jaderná energetika je zejména o politice. Země GCC vnímají velmi špatně Izrael a mají pocit, že je ohrožuje. Přestože se země Zálivu kamarádí s USA, nedělají si iluze a myslí si, že je kdykoliv hodí přes palubu. Bojí se, že když budou mít jaderku stavěnou na klíč od západní země, nebudou znát technické detaily a budou na ní tím pádem závislí např. v dodávce paliva a všech dalších komponent. Již teď uzavírají smlouvy s různými zeměmi o budoucí pomoci s rozvojem jádra: s Japonskem, Koreou, Francií a USA. Intenzivně také od roku 2007 budují spojenou distribuční soustavu. Letos dokončili první etapu – 800 km – za 1,4 miliardy dolarů. Další etapa bude 1600 km, v projektu je propojení s Evropou a Afrikou.

V Bahrainu se nedá vůbec chodit pěšky – nikdo s tím nepočítá, všichni mají auta. Všude je dost daleko a spojení jen rušnou dálnicí. Vzduch je nasycen vodními parami a prachem, takže stále jakýsi opar. Ty dlouhé hábity zdejších žen sahající až na zem a halící úplně všechno, jsou moc užitečné proti tomu prachu a asi i příjemné tím, jak povlávají ve větru. Díky všudypřítomnému prachu a znečištění ovzduší tu nemají skoro žádné hvězdy. Říkají, že to je tak ve všech zemích Zálivu, a že jejich děti, když s nimi vyjedou na dovolenou třeba do Malajsie nebo Libanonu, jsou překvapené, že nebe je modré a že jsou na něm v noci hvězdy – z domova to neznají. Tahle země je jen poušť, dálnice, mrakodrapy, případně poušť, dálnice, stáj pro královské velbloudy, případně poušť, dálnice, shopping mal. Při pohledu z vesmíru se určitě zdá, že nejrozvinutější formou života jsou tady auta.

Jméno Bahrain znamená Dvě moře – jedno je to slané kolem 33 ostrovů, které Bahrain tvoří, a druhé jsou prameny sladké vody, které vyvěrají nejen na ostrově, ale i ze dna moře. Prý bylo zvykem se tu pro sladkou vodu potápět do moře a v kožených měších ji vynášet ven. Někteří právě sem situují biblický ráj. Vykopávky jsou tu z let před 5000 lety (tzv. civilizace Dilmun). Spousty kamenných hrobů a mohyl jsou prý nejrozsáhlejším známým pohřebištěm na celém světě. Pak se tu potkávali Asyřané, Babyloňané, Řekové, Římani, Alexandr Veliký, vedly tudy cesty do Indie i do Střední Asie. Musím si znova přečíst Epos o Gilgaméšovi, bahrainské pověsti umísťují jeho výskyt i sídlo boha Enkidu právě sem. Dál ve vnitrozemí ostrova je všude poušť, ale staví se mohutně nová města a atrakce pro turisty – závodiště Formule 1, ZOO a safari park, umělé ostrovy u pobřeží atd.

Architektura města Manama je fantaskní – super moderní, něco jako Dubaj v malém. Všude se staví další mrakodrapy a obchodní centra. Královská rodina velmi podporuje výstavbu bytů, škol a univerzit, podporuje vzdělání pro ženy a zaměstnání žen i ve vysokých státních funkcích. Na ulicích se takřka bez výjimky vyskytují pouze muži, pokud je vidět ženu, je zahalená v černé dlouhé abáje. V obchodních centrech ale potkáte i princezny. Soudím tak podle toho, že mají ty černé abáje lemované štrasy (nebo diamanty?), zlatými výšivkami a krajkami a vyskytují se hlavně v obchodech se zlatem a šperky. Občas kupují i oblečení - to by mě zajímalo, kde to pak nosí. Pod tím černým? Nesundají si šátek z obličeje ani při jídle – kávu pijí brčkem a kousky jídla strkají pod šátek.

Je to pro nás divná země, ale možná bude dobré sem přijet za 10 let, až všechno dobudují a zařídí se i na turistický ruch. Směřují k tomu rychle. Až ropa a plyn nebudou, bude se vydělávat na turistech.

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku