Navždy Tarapuriánem

Měla jsem to štěstí a byla jsem pozvána přednášet o jaderné komunikaci na misi IAEA do indické Mumbaie. Přes dvacet účastníků přijelo v třetím únorovém týdnu tentokrát z různých zemí Asie: Jordánska, Jemenu, Libanonu, Mongolska, Thajska, Afghanistánu, Malajsie, Iránu a Indie. Program byl úzce zaměřen na úložiště nízko a středně aktivních odpadů, tj. hledání místa, geologickou prospekci, technologii, výstavbu a samozřejmě komunikaci. Kromě Bhabha Atomic Research Centre, kde se workshop konal, jsme navštívili i jaderný komplex v Tarapuru. Je asi 130 km severně od Mumbaie, na pobřeží, a zahrnuje snad veškerá možná jaderná zařízení: reaktory, přepracovací závod, separační linku, vitrifikační linku, odparku, kalcinátor, úložiště nízko a středně aktivních odpadů, úložiště vysokoaktivních odpadů, atd. Přestože indický venkov je neuvěřitelně špinavý a zaneřáděný odpadky - v podstatě projíždíte jednou velkou skládkou - je „Township“ Tarapur jak ze škatulky. Pracuje a bydlí zde 3 000 lidí, jsou tu 3 školy pro děti zaměstnanců, kulturní a společenská zařízení, sportoviště atd. Zaměstnanci přinesli do regionu neobyčejně vysokou nejen ekonomickou, ale zejména vzdělanostní úroveň. Všude parková úprava, nikde ani smítko, jsou tu vodotrysky, ptáci. Budovy nejsou moderní, v samotném závodě opodál je dost prachu a stavební rumiště, protože se zde stále něco buduje. Zkoušejí nové technologie, rozšiřují úložiště jaderných odpadů. Všechno nám vysvětlili, ale fotit se zde nesmí, a exkurze byla omezena jen na úložiště. Pro místní lokalitu prý pořádají dny otevřených dveří, kdy lidé mohou přijít a zařízení si prohlédnout. Speciálně pro nás uspořádali „druma“ = drama se sudem (angl. drum), což bylo předvedení změření, uchopení, převezení a uložení sudu s odpadem do betonové jímky a jeho druhá kontrola. Také nás neustále zásobovali jídlem a pitím včetně čerstvého kokosového mléka. Všichni jsou zde hrozně pyšní, že zde pracují, mnozí po celou svou kariéru. Při představování kladou důraz na to, kdo odkud pochází, zdůrazňují, že Indie má desítky svébytných oblastí a dialektů, ale Tarapur je jen jeden a všichni se zde sešli. Mají zde pořekadlo „Kdo jednou navštívil Tarapur, už je do konce svého života Tarapuriánem“. Tak to já už jsem taky.

Okolní krajinu tvoří zajímavé kopce a skály, jezdí zde neuvěřitelně ozdobené a vymalované náklaďáky. Mimo jaderného městečka Tarapuru je zde normální indický venkov se spoustou dobytka, psů a ptáků, kteří se všichni živí na těch nekonečných skládkách odpadků. Je s podivem, že mezi tím vším se pohybují s neuvěřitelnou grácií krásné indické ženy, vždy nádherně oblečené, upravené a nalíčené.

BARC (Bhabha Atomic Research Centre) je asi 40 km východně od centra Mumbaie, rovněž na mořském břehu. Je to obrovský komplex výzkumných ústavů a školicích pracovišť, včetně jaderného reaktoru v Trombay. V r. 1956 zde byl postaven první výzkumný reaktor v Asii, v roce 1998 urychlovač pro výzkum ADTT technologií. Uspořádání komplexu je podobné, jako v Tarapuru – uzavřený areál, město ve městě, bydlí a pracuje zde 15 000 lidí. Vchodové brány hlídají ozbrojení vojáci. Také se zde buduje a rozšiřuje, jinak budovy vypadají jako asi z padesátých let. Jídelna byla značně omšelá a otřískaná, ale jídlo perfektní (karí, čatní a jiné pálivosti).

Program celého pátečního dne byl zaměřen na komunikaci. Účastníci byli bez výjimky jaderní chemici a technici, čili v komunikaci nezkušení. Všechno si zapisovali, kopírovali, hltali naše zkušenosti. IAEA těmito kurzy odvádí dobrou práci a nejdůležitější na ní je, že dává dohromady lidi z různých zemí a kultur, což je nesmírně poučné a obohacující. A člověk ví, že třeba někde v Indii má někoho známého, na koho se může obrátit.

A jaká je Indie? (Byla jsem tam poprvé.) Je Neuvěřitelná. Úžasná. Špinavá. Krásná. Přeplněná. Fascinující. Uctivá a respektující. Živá a živočišná. Ozbrojená. Demokratická a svobodná. Nesdělitelná. Dokud tam nepřijedete, nezjistíte to. Aspoň se podívejte na www.incredibleindia.com.

Indický jaderný program

Indie má kvetoucí jaderný program, který hodlá ambiciozně rozvíjet. Velké výzkumné centrum (nyní BARC) bylo založeno 1957, první energetický reaktor spuštěn r. 1972. Dozorný a regulační orgán Atomic Energy Commission (AEC) byl založen v r. 1948. Projektování, výstavbu a provoz jaderných reaktorů má na starosti Nuclear Power Corporation of India Ltd (NPCIL). Letos prohlásila, že má dostatek volných peněz na výstavbu 10 000 nových MW. Další investoři se do výstavby nových jaderných elektráren ochotně připojují: National Aluminium Company, National Thermal Power Corporation, Indian Oil Corporation Ltd (!) a další. Do roku 2020 chce mít Indie instalovaných 20 000 MW, do r. 2032 pak 63 000 MW a v r. 2050 chce mít 25 % elektřiny z jaderných zdrojů. Protože kvůli svému vojenskému jadernému programu měla více než 30 let embargo na dovoz technologií ze zahraničí, rozvinula značně domácí jaderný průmysl a nyní po uvolnění embarga v r. 2008 má vizi stát se jedním z lídrů rozvoje rychlých reaktorů a thoriového cyklu. Spolupráci má nyní podepsánu s USA, Ruskem, Francií, UK, Argentinou, Kazachstánem, Mongolskem, Namibií, Koreou a Kanadou, zahraniční dodavatelé jaderného zařízení se předhánějí v nabídkách a sepisují smlouvy o smlouvách budoucích. Protože se osvědčil systém „jaderných parků“ – rozsáhlých zařízení o mnoha blocích (jako je Rajasthan), chce Indie vybudovat 5 dalších, každý o souhrnném výkonu 10 000 MW. Dnes je v Indii v provozu 18 reaktorů, 5 dalších se právě staví, 23 je pevně naplánováno a 15 navrženo (podrobné tabulky včetně místa, typu, výkonu a potenciálního uvedení do provozu najdete na www.world-nuclear.org).

Spotřeba elektřiny roste o 6,3 % ročně, v roce 2006 to bylo 505 miliard kWh, do r. 2020 by se měla ztrojnásobit. Výroba je ovšem mnohem větší, ztráty v sítích představují neskutečných více než 30 %! Kromě z jádra vyrábějí 68 % elektřiny z uhlí, 15 % z vody a 8 % z plynu. Ročně investují do energetiky cca 10 miliard dolarů, ale v nejbližších letech to bude muset být dvojnásobek a více.

Indie má nedostatek vlastního uranu (odhad je 54 – 77 000 tun, doly u Kalkaty, prospekce se provádí v Assamu), ale velké zásoby thoria (290 000 tun = čtvrtina světových zásob). Komplex pro výrobu paliva je v Hajdarabadu, obohacovací jednotka (malá, protože většina současných reaktorů používá přírodní uran) je v Tarapuru. Použité palivo se přepracovává v BARC, Tarapuru a Kalpakkam a počítá se s výstavbou přepracovacího závodu pro palivo z rychlých reaktorů.

Jeden malý rychlý množivý reaktor je v provozu a staví se další 500MW v Kalpakkam, který by měl být hotový už v r. 2011. Ten bude pálit směsné uran-plutoniové palivo a bude mít thoriový blanket, v němž se pomocí neutronů bude thorium měnit na štěpitelný uran 233. Dalších 6 rychlých reaktorů bude následovat, kolem roku 2020 se má začít stavět 1000MW, který se stane základem pro další flotilu podobných. Pokročilé těžkovodní reaktory (AHWR) pak budou spalovat uran 233. Počítá se, že dvě třetiny energie tak budou v budoucnu z thoria.

Design první 300MW AHWR jednotky je hotov, zkušební smyčka AHWR pro experimenty je spuštěna v BARC, pro výstavbu skutečného reaktoru ale zatím není stanovené místo. Jeho životnost má být 100 let.

Radioaktivní odpady z reaktorů a přepracovacích závodů se skladují na místě. V Tarapuru a Trombay fungují linky na cementaci a vitrifikaci, v Kalpakkam se staví. BARC se zabývá výzkumem pro budoucí hlubinné úložiště.

V Kalpakkam také pracuje jaderná desalinační jednotka, která na principu reversní osmózy vyrábí 1.8 milionů litrů pitné vody denně, a Multi Stage Flash (MSF) desalinační jednotka produkující 4.5 milionů litrů denně. využívají k tomu přibližně 4 MWe z jaderné elektrárny Madras. Nejen elektřina, také voda se stává čím dále žádanějším a důležitějším zbožím – zejména v přelidněné Indii.

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku