Nuclear Malaysia
10.-13. 1. 2011, workshop IAEA, Kajang, Malajsie

V souvislosti se světovou „jadernou renesancí“ má vídeňská atomová agentura plné ruce práce. Ze všech stran světa se sbíhají žádosti na organizování odborných workshopů s tématikou jaderné komunikace. Měla jsem tu čest, že jsem byla vybrána s p. Lumírem Nachmilnerem a s p. Irenou Daris ze Slovinska jet přednášet do Kajangu na speciální téma – komunikace s veřejností v oblasti ukládání radioaktivních odpadů. V Kuala Lumpuru je 32 nad nulou, vlhko. Na letišti mne čeká mladík z Malaysia Nuclear Agency a neztrácí čas - hned v autě vyzvídá o naší jaderné komunikaci. Dřív prý pracoval v ekologické organizaci, ale dal se do služeb „jádra“.

Workshop se koná v sídle státní agentury Nuclear Malaysia. Byla založena v r. 1972 a zajišťuje výzkum a vývoj v jaderné oblasti. Je zde jejich výzkumný reaktor Triga a malé úložiště radioaktivních odpadů (430 m3), poblíž je ústav pro aplikace radionuklidů a ionizujícího záření v zemědělství a experimentální farma. Asi 27 účastníků jsou většinou zdejší pracovníci, ale je zde i zástupce jejich regulačního orgánu (státního dozoru). Překvapivě převaha účastníků jsou ženy, kromě jedné všechny v muslimských šátcích. Malajci se chlubí, že zde je zvykem, že mnoho žen studuje a mnoho je jich zaměstnáno i v nejvyšších státních funkcích. Jsou všichni velmi milí, akční, zajímají se a hodně se ptají. Jejich problém je následující: mají institucionální radioaktivní odpady z nemocnic a průmyslu a vyhořelé palivo z Triga reaktoru a potřebují úložiště. Měli vybrané místo ve státě Perak (Malajsie je federace 14 států), ale změnila se vláda a odmítla to. Nyní je u moci vláda, která chce jadernou energetiku a už rozhodla o stavbě elektrárny, čili je příznivá doba k úvahám i o úložišti. Doporučujeme jim, aby to udělali v jedné lokalitě, že si ušetří čas a peníze. Mají tu mnoho protijaderných environmentalistických skupin a obyvatelstvo o jádře zatím nic moc neví. Začali už s komunikací vydáváním obrázkových brožur a oslovením škol, uspořádali konferenci a mobilní výstavu. Přednáším jim teorii, jak se sestavuje komunikační plán, vybírají komunikační nástroje, jak se vyhodnocuje zpětná vazba, ale snažím se jim dát hlavně hodně konkrétních příkladů a studií. Nejvíc je zaujalo naše hledání lokality pro mezisklad použitého paliva (Skalka – dnes v rezervě), různé formy partnerství s lokalitami jaderných zařízení a vzdělávací program. Pan Nachmilner se s nimi dělí o své bohaté životní zkušenosti z celého spektra problematiky radioaktivních a jaderných odpadů a uvádí mnoho konkrétních příkladů z různých zemí světa, paní Daris má pro ně cennou případovou studii jak hledali a našli místo pro úložiště nízko a středně aktivních odpadů ve Slovinsku.

Součástí workshopu je také praktické cvičení, účastníci rozdělení do dvou skupin mají zpracovat komunikační plán a vymyslet úderná sdělení. (Moje skupina byla zase lepší :-)...) Poslední den je debata, kulatý stůl, účastníci kladou dotazy a my se snažíme jim co nejkonkrétněji odpovědět. Vypadá to, že jsme je hodně zaujali a že nás budou chtít využívat jako konzultanty i dál alespoň po e-mailu. Ve volné chvíli se jdeme podívat do ukázky tropického pralesa, mají ho v areálu ústavu. Malé opičky tu skotačí po silnici a velké opice ve větvích stromů, v ústavním pralese lezou dvoucentimetroví mravenci, jsou tu krásně kvetoucí stromy a keře a liány.

Malajsie je nazývána jedním z asijských „tygrů“. Rychlý hospodářský rozvoj v 80tých létech mohl být nastartovaný zejména díky levné energii. Zemní plyn pro domácí použití však dojde kolem roku 2020, uhlí se dováží, kdyby se elektřina měla vyrábět v hydroelektrárnách, muselo by se jich na řece Sarawak na Borneu postavit asi 12 (ale Malajsie se jednak snaží zachovat přírodu na Borneu co nejvíce nedotčenou a jednak by byl problém s přenesením elektřiny na malajský poloostrov) a fotovoltaika není ekonomicky konkurenceschopná (!). V každém případě i při použití obnovitelných zdrojů by cena elektřiny závratně stoupla. Spotřeba elektřiny je nyní cca 100 TWh/rok (Malajsie má 24 mil. obyvatel), 60 % se vyrábí v plynových a 30 % v uhelných elektrárnách. Páteřní přenosová síť 900 km 500 kV je dostatečně silná přijmout jaderný zdroj. Podobně jsou na tom okolní země: Indonesie chce stavět 4 bloky s celkovou kapacitou 4 000 MW, Vietnam dva po 1 000 MW a Thajsko uvažuje o instalovaném výkonu v jádře 2 000 MW, Filipíny uvažují o znovuobnovení uzavřené JE Bataan.

Dosavadní výzkum a použití jádra se odehrává v těchto oblastech: nedestruktivní testování materiálů v průmyslu a stavebnictví, tomografie, radiochemie, sterilizace lékařských materiálů, radiační vulkanizace přírodního latexu, užití ionizujícího záření v potravinářství a zemědělství, nukleární medicína.

Zásobili jsme malajské studenty všemi možnými informacemi, kontakty a příklady a držíme jim palce, aby se s komunikačním problémem dobře vypořádali.

(Perlička na závěr: Když jsem letěla zpět, seděla vedle mne upovídaná Němka z Mnichova. Když přišla řeč na jadernou energetiku, pravila, že proti jaderným elektrárnám nic nemá, ale že největší problém je ten jaderný odpad, s nímž si vůbec nikdo na světě neví rady, a zahrnula mne mnoha jmény „slovutných“ německých vědců, kteří publikují v Německu články a studie, jak jsou ta jaderná úložiště strašlivě nebezpečná...)

Marie Dufková, ČEZ, a. s.

(podrobná prezentace malajské energetiky je na
http://www.calameo.com/read/000391568dd1e7b9b0a51)

Hledání úložiště nízko a středně aktivních odpadů ve Slovinsku

První pokus v r. 1993 zcela selhal, protože vláda to udělala tak, že prostě oznámila, že tady a tady bude úložiště, a s obyvatelstvem nekomunikovala. Lidé to samozřejmě odmítli a na mnoho dlouhých let se muselo s projektem přestat (něco mi to připomíná...). V tomto mezičase slovinská agentura ARAO nelenila, založila informační centrum, publikovala knížky, edukační materiály, systematicky pracovala s novináři. Zpracovali projekt komunikace, zaangažovali PR specialisty, univerzitu, IAEA. V roce 2001 projekt obnovili, ale jinak. Označili na mapě všechny lokality, kde by bylo z geologického hlediska možné úložiště vybudovat. Najali prostředníka, komunikačního mediátora, kterým byla doktorka chemických věd se zkušeností v politice, která objížděla lokality a prezentovala projekt a vyjednávala. Pak zveřejnili výzvu, ať se přihlásí lokality, které by chtěly úložiště hostit. Nechali několik měsíců na rozmyšlenou, mezitím komunikovali se starosty, objasnili, co by to pro lokalitu znamenalo. V r. 2005 se přihlásilo 8 zájemců, na jejichž území bylo vytipováno 12 vhodných míst. Motivace některých byla pouze finanční, motivace jiných „být u toho a moci to ovlivnit“, jiná měla na svém území jinou ekologickou zátěž (chemické odpady) a chtěla si tímto způsobem problém s výhodou vyřešit, jeden starosta přihlásil obec sám a rada ho za to sesadila. V lokalitách probíhal detailnější průzkum, některé odstoupily, některé byly vyhodnoceny jako nevhodné. Na konci r. 2005 zbyly 3 lokality – Krško (lokalita stávající jaderné elektrárny), Brežice, která s Krškem sousedí, a Sevnica. V Brežici tam, co mělo být úložiště, to místní odmítli, ale v lokalitě bylo několik projaderných nadšenců, kteří iniciativně vybrali jiné místo a soutěžili dál o toto náhradní místo. ARAO ustavilo v lokalitách Steering Committee a různé pracovní skupiny vytvořené z místních občanů a odborníků a řešili dílčí otázky. Časem se ale výbory unavily a přestaly fungovat. Rovněž se nepodařilo ustanovit takový diskusní výbor na celostátní úrovni – žádný politik se nechtěl „ušpinit“ prací ve výboru na takové „nebezpečné“ téma. Při vyjednávání s lokalitami se ukázalo, že největším problémem nebude samo úložiště, ale „incentives“ – finanční výhody. Lokality totiž nechtěly rozvoj infrastruktury a podporu projektů (sport, kultura, vzdělávání, sociální a ekologický rozvoj, apod.), jako je tomu např. u nás v okolí našich jaderek, ale chtěly peníze v hotovosti na ruku pro každého obyvatele! ARAO s tím nesouhlasilo, protože lidé by to, samozřejmě, prolili hrdlem a žádný benefit by to regionu nepřineslo. V prosinci 2009 bylo vybráno místo pro úložiště v lokalitě Krško a slovinská vláda „vyměkla“, zdvojnásobila slíbenou podporu regionu a navíc nechala vyplatit obyvatelům v 1,5 km okruhu 500 euro na osobu. (Osobně se domnívám, že se jim to vymstí.) Agentura pro jaderné odpady ARAO intenzivně komunikuje s veřejností, ale mají trochu problém, že provozovatel JE Krško s veřejností moc nekomunikuje (u nás je to přesně naopak).

Podle prezentace Ireny Daris, ARAO

zpět na úvodní stránku