Proč musíme dostavět Temelín!

Na tuto otázku existuje jednoduchá odpověď. Protože nám nic jiného nezbude. Z čeho toto tvrzení plyne? Dobrých důvodů je velice mnoho, nicméně existují zásadní důvody, které nelze opominout a na které vždy, dříve nebo později narazíme. Tyto důvody tkví v existenci přírodních zákonů, zejména zákonů zachování hmoty a energie a pak v existenci historickým vývojem potvrzených závislostí rozvoje společností a států na spotřebě energie. Abych to lépe vysvětlil, budu citovat Doc. Petra Otčenáška: „Spotřeba energie úzce souvisí s hrubým národním produktem. Rozvoj společnosti a rozvoj energetiky jsou natolik úzce spjaté, že až do nedávné doby bylo možné brát energetickou vybavenost společnosti jako synonymum její vyspělosti. Přesto, že spotřeba primárních energetických zdrojů na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích klesá, spotřeba elektrické energie trvale roste a její průběh kopíruje růst hrubého národního produktu.“ Jinými slovy, nelze zlepšovat životní úroveň bez růstu spotřeby elektrické energie. Zatím žádná společnost nezaznamenala opačný vývoj. To znamená růst životní úrovně při poklesu spotřeby elektřiny. Bez dostatku elektrické energie bude společnost stagnovat, či degradovat se všemi z toho plynoucími důsledky. Uvědomme si, jak jsme již nyní závislí na elektřině.

Jak však zajistit dostatek elektřiny? Při řešení této otázky narážíme na ony přírodní limity. Většina tzv. obnovitelných zdrojů elektrické energie, kromě hydroelektráren má jednu společnou zásadní nevýhodu. Tok energie, či její hustota jsou velmi nízké a tak k získání rozumného množství elektřiny je zapotřebí obrovských ploch. Ať již přímo, například u fotovoltaiky, nebo nepřímo, při využívání biomasy, nebo větrné energie. Například pro získání elektrického výkonu 1000 MWe je zapotřebí pěstovat „něco zeleného“ na ploše cca 5000 km2, postavit park větrných elektráren o ploše cca 50 - 100 km2, instalovat sluneční kolektory na ploše asi 50 km2, nebo postavit „klasickou“ elektrárnu na ploše 0,6 km2. Tato čísla nejsou zcela přesná, nicméně ukazují řádově, kde jsou naše limity.

Co nám tedy zbývá? Plyn, ropa, uhlí a jádro. Jednoduchým porovnáním dosažitelnosti a dlouhodobé využitelnosti těchto 4 intenzivních zdrojů elektrické energie dospívám jednoznačně k názoru, že jediné východisko máme v dostavbě ETE a postupné obnově Dukovan jadernými bloky.

Nakonec zmíním ještě několik dalších podpůrných argumentů pro dostavbu ETE. Elektřina z jádra je dnes nejlevnější i se všemi doprovodnými zátěžemi jako jsou platby na likvidaci, pojištění, či ukládání odpadů. Je téměř bezemisní a to i v porovnání s fotovoltaikou vítězí. Elektřina je dobrý obchodní artikl a bude se prodávat v Evropě čím dál lépe a za lepší ceny.

Václav Hanus

zpět na úvodní stránku