Jaderná energetika má v Indii zelenou

Do roku 2020 v Kalpakkamu dva rychlé množivé reaktory, které „spálí“ atomový odpad

Na 400 tisíc a až 600 tisíc megawattů odhaduje potřebnou kapacitu jaderných elektráren v Indii ředitel Bhabhova atomového výzkumného střediska (BARC) Ratan Kumar Sinha. V rozhovoru pro indický magazín Frontline potvrdil, že miliardová země počítá nadále, podobně jako další asijské země, s rozvojem jaderné energetiky.

Zdůraznil přitom, že prioritou indického nukleárního výzkumu a vývoje zůstává uzavření palivového cyklu, jež mají umožnit rychlé množivé reaktory. Do roku 2020 se v Indii vybudují čtyři taková zařízení, která dokáží „spálit“ i současný jaderný odpad z tradičních atomových elektráren. Dva rychlé bloky se postaví v Kalpakkamu ve státě Tamilnádu (dříve Madrás) na jihu subkontinentu. Na programu rychlých množivých reaktorů pracují indičtí vědci čtyři desetiletí, připomněl Sinha.

Zpočátku se v nich bude „spalovat“ plutonium vzniklé v paliva při provozu lehkovodních reaktorů využívaných ve světě nejčastěji (včetně Temelína, Dukovan, Jaslovských Bohunic a Mochovců). Sinha však předpokládá, že později se přejde na thoriový cyklus. Indie je světovou jedničkou v zásobách thoria, jež má šanci stát se jaderným palivem budoucnosti, i ve výzkumu této oblasti atomové energetiky.

V současnosti se v zemi provozuje 20 reaktorových bloků o výkonu 4385 MW a pět o výkonu 3900 MW (téměř dva současné Temelíny) se staví. Plánuje se výstavba 18 reaktorů (15 700 MW) a předpokládá se dalších 40 reaktorů, uvádějí statistiky Světové nukleární asociace.

Další informace:

Až padesát let může pokrývat veškerou tuzemskou spotřebu energie obsažená v palivu použitém během půlstoletého provozu jediného tisícimegawattového jaderného bloku temelínského typu. Současné jaderné elektrárny totiž využívají energetický potenciál z necelých pěti procent. Tzv. vyhořelé palivo, jehož v Česku přibývá zhruba přibývá za rok kolem 80 tun, tedy zhruba čtyři krychlové metry, je tak perspektivním zdrojem energie, potvrdil někdejší ředitel Ústavu jaderného výzkumu v Řeži František Pazdera.

Jediná průmyslová elektrárna s rychlým reaktorem na světě běží v Bělojarsku na Urale spolehlivě od roku 1980. Osmisetmegawattový blok se stavěl třináct let. Do provozu se uváděl už po spuštění 350megawattové elektrárny v kazašském Aktau (Ševčenko) na kaspickém poloostrově Mangyšlak; po čtvrtstoletí výroby elektřiny a energie pro odsolování mořské vody ho postsovětský Kazachstán v roce 1999 odstavil. Nyní se v Bělojarsku staví nový osmisetmegawattový „rychlý“ blok, s jehož dokončením se počítá po roce 2012; celkové náklady dosáhnou 1,6 miliardy dolarů (1,3 miliardy eur, necelých 40 miliard Kč). Hotový je už i projekt 1600megawattové elektrárny se stejnou technologií.

Štěpnou reakci v rychlých (také množivých) reaktorech vyvolávají tzv. rychlé neutrony, takže reaktor, na rozdíl od většiny používaných typů včetně temelínských, nepotřebuje moderátor. Chladí se tekutým sodíkem. Teplo se pak přenáší do dalšího sodíkového obvodu a teprve ve třetí sérii výměníků se vyrábí pára pro pohon turbín. Při provozu vzniká mj. plutonium, které se dále využívá jako jaderné palivo (proto také množivé reaktory). Tepelná účinnost této technologie převyšuje 40 procent. Podstatně lépe se při ní využívá jaderné palivo a zároveň se produkuje nové.

V 60. a 70. letech minulého století vyvinuli čeští odborníci v čele s profesory Františkem Dubšekem a Oldřichem Matalem z brněnské techniky moderní konstrukci a některé materiály potřebné pro sodíkové chlazení a parní generátory vyhřívané sodíkem. Úspěšně je otestovali na zkušebním rychlém reaktoru BOR-60 v Dimitrovgradu na Uralu a poté dodali na 350megawattovou jadernou elektrárnu s rychlým reaktorem v kazašském Aktau (Ševčenko) na kaspickém poloostrově Mangyšlak.

Zdroj: JLM

zpět na úvodní stránku