Mít, či nemít energii
Spotřebitelé elektřiny
spolu se státem letos přispějí na podporu výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů více než 32
miliardami korun. A čtyři miliardy budete ještě muset
doplatit, varuje zákazníky Energetický regulační úřad.
Tuto informaci přinesla tuzemská média ve stejný den
jako zprávu o „nástřelech“ nové, tentokrát snad
už závazné energetické koncepce na padesát let. Lásce
veřejnosti k senzacím vyšla, jak se ostatně sluší a
patří, vstříc tím, že vypíchla jedinou variantu
– postavit až deset jaderných bloků. Označila ji
vesměs za nesmyslnou megalomanii, čímž překvapivě předčila
i naše německé sousedy: Pokud o této možnosti
referovali, jako například Süddeutsche Zeitung, pak v
ryze informační rovině, bez jakékoli hysterie.
Nevím, co bude za padesát let, a netuším, zda se
zbytek Evropy včetně východní připojí k Němcům
(likvidace atomové energetiky do deseti let), Švýcarům
(do 25 let) a Italům, kteří návrat k ní zcela odmítli.
Nemám nejmenšího zdání, zda skutečně budeme i za půlstoletí
vyrábět současných 80 terawatthodin elektřiny ročně,
z níž nějakou pětinu vyvážíme.
A žádný prognostik si dnes netroufne odhadnout, zda v
té době bude zájem o českou elektřinu. Mimochodem,
podle spolkového energetického svazu BDEW se v letošním
prvním pololetí v porovnání se stejným obdobím loňského
roku zvýšil německý dovoz české elektřiny na bezmála
sedminásobek a dosáhl 5,6 terawatthodin. Z Česka (a
Francie) se do Německa, které v březnu odstavilo osm
atomových bloků, importoval především jaderný
proud, připomněl svaz.
Beru tedy „uniklý návrh“ z dílny ministerstva průmyslu
jen jako nástřel – a musím se smát rozhořčeným
komentářům v médiích i z dílny „energetických
expertů“ ekologických iniciativ. V energetice se přijímají
investiční rozhodnutí na desítky let a firmy počítají
se stabilitou státní politiky. Pravda, v Německu na to
doplatily koncerny provozující jaderné elektrárny,
když jim vláda svými piruetami obrátila podnikatelské
plány v trosky, podle všeho bez jakékoli náhrady.
Budoucnost české energetiky nemá reálně příliš na
výběr. Chceme být nezávislí na zahraničí? Chceme mít
bezpečné dodávky elektřiny, tepla a pohonných hmot v
dopravě a dalších odvětvích? Chceme si nadále užívat
vymožeností současné civilizace? Počítat můžeme
jen s tuzemským uhlím a uranem, v míře menší než
malé s obnovitelnými zdroji a úsporami, zbytek, především
ropu a zemní plyn, musíme dovážet, případně
nahradit – třeba elektřinou.
Souhlasím s tím, že nejlevnější energie je taková,
která se nespotřebuje. Leč i zde jsou limity a také
do úspor se musí vkládat energie – a samozřejmě
peníze, hodně peněz. Tuzemský úsporný potenciál 40
procent spotřeby (energie celkem, elektřiny?), jak ho
spočítali zahraniční přátelé našich energetických
revolucionářů, je navíc jen potenciál. Stejně jako
zhruba 10 terawatthodin elektřiny ročně ve větrnících
či 15,6 terawatthodin ve fotovoltaice – to pokud
bychom celé, ale úplně celé Česko zastavěli solárními
panely.
Těžební limity v severních Čechách neprolomíme!
Ruský zemní plyn nás vrhne do nového, ještě většího
područí Ruska! Jaderné zdroje? Také fuj!
Tak co ponecháme našim potomkům? Budeme spoléhat na
to, že se vše „nějak“ vyřeší? Že se třeba
uspoříme, pokud ještě vůbec dokážeme šetřit, k
hospodářskému a sociálnímu kolapsu? Možná do té
doby zažijeme průlom nejen energetický, a Česko
nebude potřebovat ani tolik, co dnes? Třeba…
Zkusme se zbavit ideologických předsudků a buďme
realisty. Více než poloviční závislost na jednom
zdroji elektrické energie považuji za nerozumnou. Máme
ji v Česku už nyní a víme, že ani polovina elektřiny
z uhlí není dlouhodobě udržitelná. A jak bude
vypadat druhá polovina? Mix uranu, zemního plynu, vody,
slunce a větru? Nebo prohození role uranu a uhlí?
Stojíme, stejně jako naši němečtí sousedé, před
energetickou revolucí. Ať zvolíme jakýkoli projekt,
bude hodně, velmi hodně drahá: Ostatně jen letos už
kvůli razantnímu startu solární revoluce podpoříme
my, odběratelé, jak jsme se dočetli v úvodu,
obnovitelné zdroje 36 miliardami korun. Za dvacet let si
tak připlatíme třičtvrtě biliónu – jeden každý
Čech tedy 75 tisíc.
Chceme to tak? Nebo si přejeme něco jiného?
Zdroj: MF Dnes, Daneš Burket