Setkání se Supermanem

Blízko-, středo- a dálnovýchodní země velmi usilují o jaderné elektrárny, pokud je ještě nemají, nebo o rozšíření flotily, pokud už je provozují. V současné době se obrací na IAEA ve Vídni několik desítek států, aby jim pomohla jaderné programy nastartovat nebo vylepšit, a to zejména z hlediska informovanosti a souhlasu veřejnosti. Byla jsem pozvána na misi Stakeholder Involvement do Indonésie. Studenti jsou nejen z místní národní jaderné agentury BATAN, ale také z Bangladéše, Jordánska, Filipín, Thajska, Malajsie, Kuwaitu a Pakistánu. Jako lektor měla se mnou jet ještě Španělka, ale na poslední chvíli odřekla, tak jsou všechny prezentace na mně. Sdílím ochotně zkušenosti z jaderné komunikace, až účastníci projevují zájem přijet do Čech a vidět naše jaderná zařízení a blíže poznat naši práci. Naopak pro mne jsou velmi zajímavé poznatky o jejich jaderných programech.

Bangladéš
Čtyřčlenná delegace je na vysoké úrovni – zástupci Atomové komise a Ministerstva vědy a technologie. S jaderným programem začali už 60tých létech a v r. 2000 vláda schválila Akční plán, který předpokládá řešení energetické situace s pomocí jádra. Nyní mají 6 700 MW instalovaných, spotřeba na hlavu je 263 kWh ročně, roční růst spotřeby je 10 %, ale polovina obyvatelstva (85 milionů) stále nemá elektřinu. Chtějí zemi transformovat na moderní znalostní ekonomiku (vládní Vize 2021) a realitou je očekávaný nedostatek energie. Dnes mají plyn, dovážené a domácí uhlí, nějaké obnovitelné zdroje. V r. 2013 budou potřebovat 8500 MW, ve 2015 to bude 11 500 a v r. 2021 už 20 000 MW. Spoléhají na jádro, nová naleziště plynu u pobřeží a import uhlí. Doufají ale také, že se rozvinou i nějaké OZE, tak, aby měly v r. 2021 aspoň 3 %. Jádro má mít 10 %, plyn se má zvednout na 55 %, podíl uhlí, který dnes dělá 55 %, by měl naopak klesnout. Národní energetická politika je z r. 2008.

Pro jadernou elektrárnu se čtyřmi tisícimegawattovými bloky je už od roku 1963 (!) vybraná lokalita Rooppur na řece Ganze u hranic s Indií. Mají studii proveditelnosti, zemi vykoupili, obyvatele odstěhovali, dali jim za to štědré kompenzace. Ve volbách r. 2008 měly všechny politické strany v programu vybudování jaderné elektrárny. Vyjednávali s mnoha potenciálními dodavateli a vybrali toho, kdo jim slíbil, že si vezme vyhořelé palivo - Rosatom. Vloni tedy uzavřeli přípravnou smlouvu s Ruskem, už se tam školí budoucí bangladéšští experti. Smlouva bude nejen na stavbu na klíč, ale tzv. Build-Own-Operate-Transfer (BOOT), tedy že dodavatel bude provozovat elektrárnu několik let a pak ji předá státu Bangladéš. Na každý dílčí problém sestavili expertní řešitelskou skupinu – financování, personál, komunikace, technické záležitosti, atd., do přípravy jsou zapojena úplně všechna ministerstva a letos vláda všechny plány a kroky schválila. Lokalitu zapojili do studií a přípravných prací (budování elektrické sítě) a ve výborech pro dílčí otázky výstavby fungují zástupci lokality. Mají připravenou infrastrukturu, elektrickou síť, technické kompetence, zbývá jen vstoupit do všech potřebných mezinárodních paktů (non-proliferation apod.). Chválí velkou pomoc od IAEA. Mají regulační orgán, který však není nezávislý, proto dávají do parlamentu návrh na jeho osamostatnění. Od ruského dodavatele očekávají kromě technologie a paliva také komunikaci s veřejností (know-how), chtějí to mít ve smlouvě. Ostatně prezentaci pro média po podepsání základní smlouvy už dělali Rusové. 70 % financování JE ponese dodavatel, zbytek lokální vláda.

Jordánsko
2007 založili Atomovou komisi. Strategie je zaměřená na dolování uranu a na výstavbu jaderné elektrárny, ale proti obojímu je velký odpor veřejnosti živený mezinárodními odpůrci – Greenpeace a spol., kteří se nabalují na domácí organizace a stále rostou. Odpůrci se koncentrují na napadání průzkumu a dolování uranu a na vyvolávání strachu z jaderných odpadů. Mezi obyvateli je obecně velmi nízké povědomí o technologiích, natož o jaderných. Obě velmi aktivní účastnice Workshopu jsou z Jordan Atomic Energy Commission (JAEC), která má v popisu práce komunikaci s veřejností a nábor potenciálních zaměstnanců do jaderného průmyslu. Pořádají návštěvy vlivných lidí na jiná jaderná zařízení do zahraničí, pečují o web stránku, vydali tzv. Bílou knihu o jaderné energetice, pořádají semináře pro veřejnost. Jsou teprve na počátku všeho a čelí velkému odporu v médiích.

Kuwait
Účastník pocházel z Kuwait Institute for Scientific Research (KISR), zná se s některými lidmi z Řeže. Jejich ústav je zaměřen zejména na komunikaci o vědeckých výzkumech a neenergetickém použití jádra. Protože nutně potřebují energii zejména pro odsolování vody, chtěli stavět jadernou elektrárnu už v osmdesátých letech, ale kvůli Černobylu projekt zrušili. Stát s 3,5 miliony obyvatel má 80 % příjmů z ropy, ta však nebude navěky. Nechtějí to říci, ale možná, že ropa dojde velmi brzy. Když si ji pálí v domácích elektrárnách, přicházejí o obrovské zisky z jejího prodeje. To je hlavní argument pro jadernou elektrárnu. Uvědomují s ale také, že jsou malinká země (17 800 km2), a zvažují i scénář společné elektrárny s ostatními zeměmi Golfského zálivu. Samostatně staví své JE už Spojené arabské emiráty i Saudská Arábie. Kuwait bohatě využívá radiační technologie, radiografii, nukleární medicínu, chtěl by postavit experimentální reaktor – Studie proveditelnosti je už v běhu. Největší komunikační problémy činí otázky zásobování čerstvým palivem, dostatek odborné pracovní síly a bezpečnost zařízení (útoky Iráku jsou v čerstvé paměti). Založili už na 60 přípravných výborů na řešení jednotlivých otázek spojených s případnou výstavbou JE a mají vybraná tři potenciální místa. Připravují osamostatnění jaderného regulačního orgánu.

Malajsie
Pod ministerstvem vědy je Malajská jaderná agentura, která byla založená v r. 1972 také jako centrum pro jaderný výzkum. Měli stavět jadernou elektrárnu jako odezvu na ropnou krizi, ale z plánů sešlo, protože sami našli bohatá naleziště ropy doma a stali se jedním z „asijských tygrů“. Teď ropa dochází (některé informace varují, že to bude už před rokem 2020!), tak chtějí zužitkovat své jaderné know-how a postavit vlastní JE. 70 % elektřiny dnes dělá plyn, zbytek uhlí. V r. 2011 založili Malaysian Nuclear Power Corporation, ale po Fukušimě zájem ochladl. Jaderné technologie široce využívají v medicíně, zemědělství, ochraně životního prostředí a průmyslu. Snaží se o komunikaci s parlamentem, zvou poslance na návštěvy výzkumných zařízení včetně experimentálního reaktoru, pořádají konference a trénují své jaderné komunikátory. Založili také projadernou nevládní organizaci Malaysia Nuclear Interest Group, která organizuje jaderná road-show, zúčastňuje se výstav a všelijakých akcí a informuje lidi. Poznali, že komunikace prostřednictvím „třetích stran“ je účinnější. Podle průzkumu mínění (před Fukušimou) měli 70 % obyvatel pro jádro.

Pákistán
Zde fungují dvě jaderné elektrárny, kolegové přijeli z JE Chasma. Jsou státní, mandát provozovat jaderné elektrárny má Pákistánská atomová komise. Regulátor je nezávislý, podle všech předpisů IAEA. Má mandát informovat zahraničí. Public and media relations je zvláštním oddělením atomové komise. Také mají zvláštní Direktorát pro jadernou bezpečnost, který má mandát komunikovat v případě jaderné události (nebezpečí). Samotné jaderné elektrárny mají mandát provozovat jadernou osvětu a vzdělávání. Pořád ale říkali lidem, jak jsou jaderné elektrárny bezpečné, že se nemůže nic stát, a teď po Fukušimě mají problém s nedůvěryhodností. Ředitel elektrárny je zároveň mluvčím pro případ krizové situace. Veřejnost je v Pákistánu proti JE a kdykoliv ji někdo chce začít informovat, odmítá to a staví se proti. První blok JE Chasma je 10 let starý, druhý byl uveden do provozu letos. Plánují modifikace a vylepšování bezpečnosti, zejména jako odezvu na Fukušimu. 1x ročně pořádají havarijní cvičení a několikrát menší vnitřní cvičení.

Filipíny
Jeden zástupce Filipín reprezentoval regulátora a druhý operátora – resp. společnost vlastnící nikdy spuštěnou jadernou elektrárnu (v r. 1986, těsně před spuštěním, ji porevoluční vládní garnitura nechala zakonzervovat, země pak až do nedávné doby splácela miliardový dluh a elektřinu nyní vyrábí 10x dráž než by vyráběla JE). S jaderným programem začali v r. 1958, ale dnes jejich ústav dělá jen výstavy, letáky, exkurze do uzavřené JE, semináře o jaderných odpadech (mají pochopitelně alespoň ty institucionální), ale komunikační plán žádný nemají. Cítí velkou potřebu začít nějak systematicky informovat poslance a politiky, protože nový energetický zdroj by velmi potřebovali a obnovitelné zdroje jsou velmi drahé a bez státních subvencí neživotaschopné. Jadernou elektrárnu nyní používají jako informační centrum a pořádají tam exkurze. Jednou ročně slaví „Jaderný týden“, zúčastňují se dalších vědeckých akcí a spolupracují s novináři píšícími o vědě a technice. Nabízejí jim trénink, jak psát o vědě. Po Fukušimě měli plné ruce práce, protože jsou blízko Japonska a veřejnost měla obavy. Ukazovali jak se měří radioaktivita, zveřejňovali výsledky měření a jejich interpretaci. Problém mají s ignorancí, nezájmem, a s tím, že u nich nyní není jaderné školství, tedy perspektiva jaderných odborníků. Přemýšlejí aspoň o tom, že zkusí najít a svolat alumni z dřívějších ročníků, dokud se jaderné obory vyučovaly, a učinit z nich „třetí strany“, které budou mluvit a informovat ve prospěch jádra.

Thajsko
V roce 2007 schválili Národní energetickou politiku do r. 2021, která předpokládala vybudování čtyř tisícimegawattových jaderek. V r. 2009 to revidovali jen na dvě, ale v r. 2010 naopak rozšířili na pět bloků. 73 % elektřiny vyrábějí z plynu, 17 % z uhlí, 3,5 % z vody a zbytek dovážejí. Jaderné technologie dnes používají v zemědělství, k sterilizaci potravin a především k ozařování drahokamů, které tak získávají neobyčejné a zajímavější barvy a mohou tak být prodávané za lepší ceny. Pro jaderný program prý mají vše splněno – infrastrukturu, právní a regulační systém, přípravu personálu, informování veřejnosti. Komunikaci mají na starosti tři ministerstva – min. vědy, min. školství a min. energetiky a další instituce: Svaz průmyslu, Hospodářská komora, Jednota učitelů, energetické společnosti, Vědecká muzea, atd. Úřad pro rozvoj jaderné energie (NPPDO) byl založen v r. 2007 pod ministerstvem energetiky a mimo jiné má na starosti komunikaci s veřejností. Za provoz budoucí jaderné elektrárny bude zodpovědná energetická společnost (EGAT). Jaderná osvěta probíhá v Thajsku už od roku 1977. Vydávají čtvrtletní časopis Nuclear Journal pro mládež, pro děti už vydali 158 tisíc brožurek a omalovánek, organizují výstavy a pro školy semináře, dny otevřených dveří v jaderném ústavu, návštěvy novinářů v centrech nukleární medicíny pro léčbu rakoviny zářením, v rádiu na 4 kanálech vysílali už 130x dvouminutové relace, v televizi dokumenty o jaderných neenergetických aplikacích. Proběhla i talkshow s úředníkem z IAEA o jaderné bezpečnosti. Mnoho pořadů se vysílá v regionální televizi o životě lidí v lokalitě čínské jaderné elektrárny Daya Bay, do Daya Bay a do Kašivazaki Kariva v Japonsku také pořádají zájezdy. Průzkumem zjišťovali, o jaké informace mají lidé zájem: 45 % o bezpečnost, 18 % o technologii jaderných elektráren, 45 % o výhody použití radioizotopů a ionizujícího záření. V uvažované lokalitě jaderné elektrárny jsou hlavním tématem komunikace s veřejností benefity pro lokalitu a exkurze na experimentální reaktor. Souhlas veřejnosti se stavbou byl 40 % před Fukušimou a 30 % po ní.

Indonézie
Souhlas veřejnosti s jádrem po Fukušimě klesl o 20 %. Od r. 2010 běžela v médiích masivní kampaň – reklamy, webstránky, film, mítinky, 3 přednášky Patricka Moorea, 5 výstav o klimatických změnách, různé soutěže. Probíhá již také výuka budoucích zaměstnanců – 33 studentů dostává stipendium. Vypracovali si schéma, jak se jim v komunikaci jádra prolínají cílové skupiny „mocní“, legitimní“ a „nátlakoví“ a identifikovali hlavní problémy: strach z havárie, poškození životního prostředí, směšování elektrárny a jaderných zbraní. Jaderný výzkumný ústav BATAN organizuje pro jaderné odborníky mediální a komunikační treninky, plánují i komunikaci prostřednictvím e-learningu. Učí zejména argumentaci o benefitech, které jádro přinese do lokality, propagaci neenergetických aplikací jádra (medicína apod.), plánují spec. komunikační program pro ženy v domácnosti, pro školní děti soutěže, Nuclear Science Days, popularizaci pomocí robotů. Na 6 místech (např. v různých science centrech) instalovali informační stánky (Nuclear Corners) s interaktivními materiály a také výstavu produktů jaderných technologií. Medializují výrok Patricka Moora z jeho přednášek: “Jádro je technologie k tomu, udělat svět zelenější“. Vydali obsáhlou knihu o jádře a dělali jí publicitu, zorganizovali cyklistický závod pro jádro (2 500 účastníků), pořádají debaty s novináři, exkurze na experimentální reaktor a soutěž studentů o podobu budoucí elektrárny.

Ve třech potenciálních lokalitách budoucí JE udělali průzkum veřejného mínění. 75 % lidí slyšelo o JE, ale jen 15 % ví, o co jde. 77 % věří tomu, co vidí v televizi, 25 % věří tomu, co se dozvědí ve škole. Jen 26 % odpovědělo „ANO“ na otázku, zda ví, že jaderná elektřina může vyrobit elektřinu. V případě, že vláda rozhodne o umístění JE, 6 % obyvatel bude určitě souhlasit a 43 % bude možná souhlasit. Ale 78 % se bojí havárie a 39 % úniku radioaktivity. Pokud jde o případ „Fukušima“, slyšelo o ní 42 %. Většina lidí nerozuměla tomu, co se stalo, ale začali být více proti jádru.

Fanny Basile z Francie, jedna z organizátorek z IAEA, hovořila o zkušenostech s „Local Council of Information“, což je obdoba dukovanské Občanské bezpečnostní komise. První takové lokální rady vznikaly kolem r. 1981 a jejich činnost financoval dílem stát a dílem regulátor. Celkem je takových skupin 33, nejen u elektráren, ale i u výzkumných zařízení. Ve Francii stoupala od r. 2000 kritika, že rozhodování o jádře je nedemokratické. V r. 2003 vyšla nová národní energetická politika, která počítá s energetickým mixem a uvádí všechna pro a proti všech energetických zdrojů. Vláda k tomu organizovala národní debatu a osvětu. Proběhlo 230 výstav a seminářů po celé Francii. Návštěvnost byla malá, ale političtí lídři si energetiku zařadili do svých témat. Odpůrci jádra se zmobilizovali a pořádali kontra debaty, které ale nebyly navštěvované veřejností vůbec. Při debatách se nedosáhlo žádného konsenzu, ale v médiích se o nich mluvilo, a hlavně se probíraly argumenty týkající se všech zdrojů. Do parlamentu bylo připraveno 1000 reportů, vyšla tzv. Bílá kniha a proces trval 2 roky. Výsledkem byla celá řada dílčích zákonů – o odpadech, o radioaktivních materiálech, o lepší výuce na školách. Celá jaderná komunita se semkla.

Francouzská politika si obecně zakládá na „carbon free“ orientaci a na tom, že země je lídrem v jaderném výzkumu. Po Fukušimě ujistili veřejnost, že JE jsou potřeba, a že by bylo politickým hazardem podíl jádra snižovat.

IAEA se chystá revidovat stupnici jaderných havárií INES, protože Fukušima dostala stejný stupeň jako Černobyl, přitom její následky jsou naprosto nesrovnatelně nižší.
Cestou do Jakarty jsem měla možnost sledovat zatmění Měsíce. Kolem čtvrté hodiny na západě vyšel již zatmělý Měsíc a zemský stín ho postupně opouštěl směrem nahoru. Měsíc byl překvapivě bílý – 11 km nad zemí už není ovzduší znečištěné, takže Měsíc není červený, jako by byl ze země. Vedle mne v letadle sedí mladá, sympatická, ale velmi prostoduchá dívčina, nic neví, nezná, všemu se diví, slovní zásoba malá, zřejmě nic nečte, ani žádné dění nesleduje. Tak si říkám, že vlastně mám zkreslený pojem o tom, jak žijí a co si myslí jiní lidé. Doma i v práci se setkáváme v podstatě mezi vysokoškoláky, bavíme se o věcech, o kterých vlastně jiní ani nevědí, že existují, sledujeme zprávy, knihy a pořady, které jiné lidi míjejí... Přemýšlím nad tím také v souvislosti se svou misí – jak komunikovat s takovými jednoduchými lidmi, kteří nic nevědí a o nic se nezajímají? Není zbytečné vymýšlet sofistikované komunikační programy? Problém jaderných odborníků, kteří se snaží komunikovat s veřejností je často tento: „Ten, kdo ví, si neumí představit, jaké to je, nevědět!“ Neznalost a ignorance příjemců informace začíná být velkým problémem v komunikaci čehokoliv složitějšího, než je spotřební zboží...

Jakarta = vedro, vlhko, prach, smrad, špína, díry v zemi, miliony lidí. Nejčastější dopravní prostředek je motorka, v poměru k autům asi 10:1. Vozí na nich i mimina, ochranné helmy používají jako nákupní košíky. Malých autobusů tu jezdí spousta, ale bez cedulí, označení tras, o jízdních řádech nemluvě. Lidi ho stopnou kdekoliv na ulici, naskakuje se téměř za jízdy. Nová síť Transjakarta má velké autobusy a mimoúrovňové stanice – asi 1 m nad zemí lidi stojí na betonovém můstku, vstup do autobusu je v té úrovni. Občas ale stanice mimoúrovňová není, tak je vyskakování dobrodružné, zejména pro staré lidi. Ti si sednou na podlahu, svěsí nohy a někdo je zvenčí sundá. Místní moc neumějí anglicky a s ukazováním směru je to veselé. Je potřeba se zeptat několika lidí a ukázané směry zprůměrovat do toho nejpravděpodobnějšího. Pak je potřeba se také smířit s tím, že to je jen směr a nikoliv to místo. Když řeknou, že to je hned naproti přes ulici, znamená to, že na druhé straně se musím znova zeptat. Když řeknou, že za rohem, tak za rohem, ale ještě 2 km.

Proč se článek jmenuje Setkání se Supermanem? Protože jsem ho potkala! Skutečně existuje, skutečně se tak jmenuje a toto jméno (příjmení Suparman) nosí jeho rodina odnepaměti. Pracuje v Indonéské jaderné agentuře a jako skutečný Superman umí vše zařídit a zachránit. Celý týden dbal na bezproblémový chod workshopu. Tak třeba nakonec zařídí i tu moderní jaderku pro Indonézii.

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku