Lidé jsou realisté – i když to tak někdy nevypadá
Mise IAEA, Varšava, 19. – 23. 11. 2012

Koncem listopadu proběhla ve Varšavě mise IAEA na téma „Posílení kompetencí pro dialog s veřejností při ukládání radioaktivních odpadů“. Podobná komunikační školení jsou nyní velmi žádaná, jejich význam potvrzuje to, že se workshop konal pod záštitou místopředsedy IAEA. Bylo 37 účastníků z celého světa (Thajsko, Vietnam, Filipíny, Japonsko, Jordánsko, Spojené Arabské Emiráty, Ghana, Portugalsko, Litva, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Ukrajina, Malajsie) a mnoho účastníků z Polska.

Přednášející byli tři: Peter Ormai z Maďarska (nyní v IAEA), Phil Richardson z UK (geolog, původně pracoval pro Greenpeace, před 11 lety ale přešel na „jadernou“ stranu) a já.

Na úvod se představily všechny materiály IAEA a aktivity, které pomáhají v praktických projektech – networky LABONET, DISPONET, International decommissioning network a ENVIRONET, podzemní výzkumná zařízení, japonský extra budgetový fond EPPUNE pro podporu zřizování úložišť apod. Pro jaderné komunikátory je velmi užitečný Communications Toolbox na webu, který se stále aktualizuje a doplňuje: (
http://www.iaea.org/nuccomtoolbox/).

Proč je dialog s veřejností tak důležitý?

Peter Ormai prezentoval světový přehled úložišť a jejich projektů v různém stádiu.

Nic se nesmí dělat za zavřenými dveřmi. Začít je potřeba tak brzy, jak jen možno, a hned na počátku zjistit, jaké hodnoty a co veřejnost očekává, a to zabudovat do projektu. Můžete se od komunity mnoho naučit! Když do zprávy o probíhajícím procesu zařadíte argumenty protistrany, zúžíte její možnost výsledek dialogu napadat. Pečlivě identifikujte, kdo všechno je váš stakeholder (kdo je dotčen vaším projektem), abyste na někoho nezapomněli! Ten by vám způsobil problém. Pečlivě zvažte, jaká úroveň zapojení veřejnosti je vhodná a potřebná. Proces rozhodování musí být postupný, s možností v každém kroku přerušit a vrátit. Rozvíjejte a upravujte strategii průběžně. Buďte trpěliví, bude to trvat déle, než jste čekali. Mluvte hodně o vašem programu, o konzultacích a účasti veřejnosti. Nestačí dávat věci na web – mnoho lidí nemá na web přístup, nebo trpělivost se tím probírat. Jsou skupiny, které všechnu vaši snahu budou bořit. Jste svázáni zákonem, oni ne. Ale nebojte se jich - konečné rozhodnutí je na zodpovědných úřadech, ne na nich.

Příklady komunikace hledání úložišť:

Stručná historie: dříve se to dělalo systémem Decide-Announce-Defend. Výběr technického řešení, výběr místa a pak oznámení veřejnosti. Zde příklady výsledků takového přístupu:

- NIREX v Anglii nemohl zahájit práce na vybrané lokalitě úložiště, lidé si lehali strojům pod kola. Nejen, že načasování bylo den před volbami, ale ani politici ani široká veřejnost nebyli zahrnuti do komunikace záměru!

- Belgie (hledání úložiště pro nízko a středně aktivní odpady) 1990, 1994. Z 27 lokalit jediná projevila zájem o informace, ale ostatní ji obrazně „utloukly“.

- Kanada – první pokus o umístění úložiště nízkoaktivních odpadů (LLW) v roce 1988. Dobře začali, nabídli lokalitě pracovní místa, ale federální vláda projekt zatrhla. S jiným kanadským konceptem v r. 1996 (sklad použitého paliva) naopak vláda souhlasila, ale nepodařilo se získat souhlas veřejnosti.

- Francie 1991, projekt úložiště vysokoaktivních odpadů – zde selhalo vše.

- Německo, Gorleben v 80tých létech (úložiště použitého paliva). Proponenti projektu udělali tu chybu, že pořádali informační mítinky přes den. Lidé nepřišli, protože byli v práci. Odpůrci nakonec dosáhli moratoria. (V poslední době se myšlenka úložiště v Gorleben oživuje, protože Německo úložiště nutně potřebuje.)

- Itálie průběžně zkouší vybudovat úložiště nízko a středněaktivních odpadů, bezúspěšně. Potřebují místo na odpady po odstavení a likvidaci jaderných elektráren.

- Jižní Korea hledala úložiště nízko a středněaktivních odpadů od 80tých let až do r. 2005, nakonec slíbili lokalitě velké peníze, teď ale mají problém, že potřebují úložiště pro vysokoaktivní odpady a potenciální lokalita očekává, že dostane mnohem více – a to není reálné.

- Švédsko v letech 1980 – 2005 s hledáním místa na úložiště použitého paliva neuspělo. Chtěli jej vybudovat na severu, přitom jaderné elektrárny jsou na jihu.

- Švýcarsko, LLW 1990 léta, lokalita byla pro, ale větší územní celek, kanton, ji přehlasoval proti.

- UK – v letech 1986 – 1997 hodnotili na 500 lokalit pro úložiště nízko a středně aktivních odpadů. Hodnotili je za zavřenými dveřmi. Když pak vybrali Sellafield, místní se postavili proti, že nebyli informováni.

- USA, projekt úložiště použitého paliva v Yucca Mountains v r. 1987 prezident Bush schválil, tedy požádali národní regulační orgán NRC o licenci, ale Obama projekt zastavil, protože potřeboval podporu senátora z Nevady.

- Chorvatsko v r. 1974 začalo hledat úložiště nízkoaktivních odpadů, ale nyní je to pozastaveno.

Proč se tyto snahy nepovedly? Protože to bylo řízeno technickými experty. Lidé nedůvěřovali jadernému průmyslu, který dříve vše zatajoval. Podpora politiků je minimální, neboť projekt přesahuje jejich volební období. Lidé neviděli možnost, jak do toho mluvit. Není pravda, že by nerozuměli nebo neměli informace. Větší efekt na ně měla komunikační manipulace NGO skupin s „jinými zájmy“.

Novější, pokročilý komunikační přístup: Engage – Deliberate – Decide.

Nejlépe se při výběru místa osvědčuje dobrovolnictví, buď otevřené, před geologickým průzkumem, nebo fokusované na místa, kde už nějaké jaderné zařízení je. Velmi důležité je lokální partnerství – nejprve společná práce, pak dohoda. Zveřejní se benefity, finanční podpora, sociální výhody, posílení komunity a jejího života, a lokality se vyzvou, ať se o úložiště ucházejí. Nejlépe je toto vše zabudovat do legislativy, aby se opatření nedalo změnit např. při změně zodpovědných osob nebo při politické změně.

Příklady otevřeného dobrovolnictví:

- Kanada, 2003 – založena speciální organizace, vyzvala lokality, 21 projevilo zájem. Pak teprve studovali geologii a sociální vhodnost. Po průzkumu byly vhodné lokality vyzvány k potvrzení zájmu.

- UK – místo pro použité palivo. V r. 2003 založili Committee on Radioactive Waste Management, v r. 2008 vyzvali k podání zájmu, ozvaly se 3 lokality kolem Sellafieldu. Zde je navržen i zákon o vetu, ale nemá zatím právní moc.

- Francie – 1991. Nejprve připravili zákon o roli mediátora a povinnosti diskusí s potenciálními dobrovolnými lokalitami, uzákonili vznik podzemní laboratoře v Buro (vrstvy jílu). Probíhá pozvolný postupný proces, veřejné debaty. Připravují zákon, že zde bude úložiště.

- Švédsko – v r. 1995 SKB zvolila nový proces hledání místa pro úložiště použitého paliva – dobrovolniství. V r. 2000 zůstaly dvě lokality, které se v podstatě „přetahovaly“ o úložiště, až se dohodly s SKB na tom, že slíbený státní příspěvek se rozdělí a část dostane i ta, která vybrána nebude.

- Belgie – 3 komunity byly vyzvány k technickému řešení i k podání požadavků. Financuje provozovatel, práce zadávány nezávislým expertům, 2006 vybrán Dessel, probíhá licencování.

- Kanada - OPG se dohodla s lokalitou reaktoru Bruce v Kincardine. Zapojili volené představitele, uzákonili referendum, jednotlivé kroky podpořené finančními benefity.

Jaké benefity to mohou být: finance okamžitě, nebo pravidelně po nějakou dobu, úhrada expertů, které si bude najímat lokalita, daně, „trust fund“ pro budoucí generace, „profit sharing“. Sociální výhody - zaměstnanost, infrastruktura, property value protection, společné dlouhodobé projekty, přestěhování firmy, která o úložiště usiluje, do lokality. Posílení role komunity – dát jim možnost ovlivnění projektu, umožnění částečného vlastnictví.

Co z toho plyne? Je nutné včasné budování důvěry, otevřenost celého procesu, naslouchání a partnerství, vytvoření souboru benefitů, které si lokalita přeje, právo odstoupit v kterémkoliv kroku.

Peter Ormai: Recept na zaručený neúspěch a možný úspěch.

5. 12. 2012 otvírali podzemní úložiště nízko a středně aktivních odpadů v Maďarsku 60 km od JE Paks. Na slavnostní otevření zval veřejnost jak regulátor tak představitelé obce. O odpadech se začalo mluvit po politické změně. Otevřenost se stala hlavní kulturní změnou. Před tím první pokus o rozhodnutí o úložišti ztroskotal. Nebyla legislativa, odpovědnost se dávala jen elektrárně, informace přicházely ad-hoc, public relations sloužily jen na hašení problémů. Tento téměř utajený proces výběru lokality a mediální obraz malé ubohé lokality proti centralizované moci jaderného průmyslu způsobily zkázu. Poučili se a zvolili jiný přístup – uložení odpadů není problémem jaderné elektrárny, ale celého státu, je to mezioborový problém. Komunikační sdělení: bezpečné řešení existuje a může vám přinést benefity. Zvolili smíšený komunikační přístup – zdůrazňování geologické bezpečnosti místa a také dobrovolnictví lokalit. Geologicky vybrali 321 míst a všechny je oslovili: „Je to v národním zájmu, může vám to přinést to a to, ručíme za společenskou kontrolu, dáme vám všechny informace, kdykoliv můžete svůj souhlas odvolat.“ Slíbili i možnost lokálního referenda. 30 lokalit se přihlásilo. To bylo nečekaně moc, tak poslali další dopis, aby udělali průzkum mezi veřejností. Tím se výběr zúžil na čtyři. Akceptance veřejnosti je nejnižší tam, kde jim nic neříká národní zájem a kde lokální zájem není zřejmý. 1995 proběhly studie na všech 4 lokalitách, 1996 vybrali pro podpovrchové úložiště oblast s granitovým podložím u obce Bátaapáti. V následném referendu se zúčastnilo 75 % obyvatel a z nich 91 % bylo pro. Parlament hlasoval 338 pro a 4 proti – nikdy předtím v ničem nebyl parlament tak jednotný!

Zkušenosti: Důležité je stále sledovat veřejné mínění, plnit sliby. Důležité je zapojit veřejnost do rozhodovacího procesu, ne jim předložit hotové řešení. Finanční podpora byla na počátku vnímaná jako úplatek, později ale byl vydán zákon, že municipalita si může vytvořit skupinu, která může dostat podporu. Zásady: každý musí dostat informace, které chce (ročně se může přijet podívat na úložiště 35 000 návštěvníků). Na projekt najali PR profesionály, ale také vyškolili jaderné experty v komunikaci.

Bernard Faucher, ANDRA, národní agentura pro jaderné odpady.

První pokus o umisťování úložiště ve Francii proběhl již 1987-9. Šlo pouze o vědecké studie bez informování veřejnosti, což po Černobylu všichni vnímali jako zatajování informací. Začaly velké demonstrace, ba i násilnosti. Vláda zastavila proces hledání moratoriem. V r. 1991 vyšel zákon o otevřené informovanosti (CLIS). Pro radioaktivní odpady zřídili speciální nezávislou organizaci. Zřídili skupinu domácích i zahraničních vědců, která vydávala expertízy a předávala je prezidentu a parlamentu. Zahájili postupný politický proces rozhodování a vyjednávání. Jeho součástí byl sociálně ekonomický plán rozvoje lokality. 1994 vybrali 4 lokality, ale opozice na ně zahájila takový psychologický nátlak, až jeden ze starostů spáchal sebevraždu. Pokračovalo dalších 3,5 roku komunikace, která vyvrcholila v lokalitě Meuse hlasováním – z dotčených okresů bylo 30 pro a 3 proti.

Dobrovolnický proces? Za jakých podmínek? Jak to udělat, aby se omezil tlak na lokality? Je potřeba postupovat pomalu, po jednotlivých krocích, proces musí být v každém kroku reversibilní. V komunikaci rozšířit plochu – je to přece národní otázka, nikoliv jen lokální! Přibrat další stakeholdery – ne jen starostu nebo zastupitele. Staňte se viditelnou součástí lokality – otevřete kancelář, informační centrum, najměte místní lidi. Je morální žít s nimi a sdílet jejich problémy. Zabudujte do studie proveditelnosti právo veta. Zajistěte nezávislou evaluaci včetně vyhodnocování některého kroku lokální laboratoří. Lokalita si může sama říci o peníze na zřízení takové laboratoře, aby si mohla sama kontrolovat životní prostředí.

Před začátkem procesu hledání místa pro úložiště musejí být zejména:

Právní a regulatorní rámec na státní úrovni.
Plán uvažující všechny možnosti do budoucna.
Bezpečný a věrohodný technický koncept.
Silná politická podpora na lokalitě.
Přesná znalost inventáře RAO i do budoucna.
Připraveni co nejdříve lidé - nejlépe místní rodáci.
Nejkritičtější je počátek projektu. Když komunikační péče v samém počátku není dostatečná, projekt umře, nebo bude žít vlastním životem a to většinou směrem, který se vám nebude líbit. Jaké faktory mohou pomoci:

Starosta chce být znovu zvolen, potřebuje peníze. Mítinky dělejte jen malé, jen s nejlokálnější veřejností. Veřejná setkání nedělejte v „divadelním uspořádání“, ale zřiďte místnost s výstavou a informátory, kteří se věnují jednotlivcům – zabráníte „znečištění“ celé debaty oponenty. Ustanovte občanskou komisi, kterou si zvolí lokalita z důvěryhodných a respektovaných osobností, a nechte ji komunikovat s lokalitou místo vás. Musíte mít silného charizmatického lídra, nebo nejlépe několik klíčových osob na své straně, pracujících s plnou důvěrou lokality.

Nezávislý expert - co to je? Ptejte se: Je finančně závislý na výsledku projektu (jakéhokoliv)? Je vůbec expertem v příslušném oboru?

Klasifikace oponentů – místní, národní, mezinárodní. Jaké jsou jejich motivace? Mít vliv? Vyvolat strach? Naučte se identifikovat zdánlivě chytré otázky opozice a ukažte, že nejsou chytré, ale demagogické.

Nenechte jedinou otázku nezodpovězenou. Buďte aktivní a nenechte pro oponenty prostor.

Jak měřit dopad projektu: počet pracovních míst, odváděné daně, práce pro lokální firmy...

Projekt musí být spojen s ekonomickým rozvojem. Jakým – to nechte na lokální politice. Příkladem může být francouzská lokalita Meuse. Její zástupci si řekli: Saudská Arábie nemá nic jiného než ropu, tak na ní vydělává. My tu nemáme nic jiného, než stometrovou vrstvu jílu pod zemí. Tak vydělávejme právě na tom!!! Když probíhal demonstrační pochod importovaných oponentů lokalitou zamýšleného úložiště, starostové vyvěsili po trase průvodu cedule „Ano pro podzemní laboratoř“. V novinách bylo právě toto, ne obrázky oponentů!

Debaty o reversibilitě – starostové chtěli, aby se deklarovala možnost v budoucnu odpady z úložiště opět vyzvednout. Podařilo se to dát do zákona a starostové to vnímali jako své velké vítězství.

Poučení z komunikace: „Netlačte na pilu, rychlost se nevyplácí.“

Akira Izumo, PR Specialista, IAEA:
Zkušenosti s dekontaminací oblastí postižených Fukušimskou havárií.

V areálu elektrárny Fukušima je dekontaminace čistě záležitostí majitele - TEPCO. V pracech mimo areál JE se angažuje Ministerstvo životního prostředí.

Počátkem roku 2013 je stále 159 000 lidí evakuováno. 1. ledna vyšel speciální zákon o opatřeních na obnovu území kolem Fukušimy. Opatření financuje národní vláda, protože mnoho lidí si myslí, že havárii zavinila vláda tím, jak nekriticky propagovala jádro. Nový regulační úřad zřízený v srpnu 2012 podléhá ministerstvu životního prostředí. V oblasti, kde je úroveň záření více než 20 mSv/rok, leží 11 obcí, které je potřeba dekontaminovat. Dalších 104 obcí (více než 0.23 mikro Sv/hod) se monitoruje. Cílem je snížit kontaminaci na 50 % do dvou let, dlouhodobý cíl je snížit až na 1 mS/rok. Identifikovali 40 000 majitelů pozemků, s nimiž je potřeba vyjednávat. Největším problémem je najít v každé oblasti místo na dočasné (3 roky) uložení všech sebraných kontaminovaných předmětů a půdy. Lidé nechtějí propůjčit svou půdu pro takové místo. Čistí se stěny, zastávky, ulice, stromy tlakovou vodou, sbírají vrchní vrstvu půdy. Zatím se dekontaminace týká jen obydlených míst a vůbec se neřeší lesní porosty. Chtějí postavit přehradu a umělé jezero na zadržení kontaminované půdy a vody po dekontaminaci. Dále vytipovali 8 míst, kde by mohl být mezisklad. Po 30 letech pak vše přestěhují do konečného úložiště. Plán je tedy stěhovat desítky milionů kubíků půdy celkem 3x – na dočasné místo, z něj do meziskladu a pak do konečného úložiště. To vše proto, aby proces byl co nejrychlejší – myslí si (zřejmě správně), že nalezení jediného konečného úložiště by trvalo déle. Lokalitu pro úložiště slíbili lidem zřídit mimo region Fukušimy, což ale nemohou splnit. Doufají, že po volbách a změně vlády se změní i tento záměr a ušetří se aspoň krok s meziskladem. Zatím zveřejnili základní principy celé akce a dali k veřejné diskusi. Nyní vyhodnocují 15 000 připomínek. Informují obyvatele, vydávají noviny, pořádají schůze. Hlavně komunikují přes web, vyzvali k dobrovolnému přihlášení o místo meziskladu. Nikdy(!) předtím nemluvili s veřejností o meziskladu na jaderné odpady, což jim teď dělá problémy. Největším problémem je, že v Japonsku se nikdy nemluvilo o jádře příliš otevřeně. Veřejnosti se vždy říkalo jen to, jak je to všechno báječné a bezpečné, ale vůbec se nemluvilo o problémech a o nutnosti vypořádání se s odpady. Lidé o tom málo vědí a považují se za oběti. Nedělají rozdíl mezi přírodní katastrofou a havárií způsobenou lidskou chybou. Media nejsou dostatečně informována – nedělá se mnoho pro jejich podchycení a edukování.

V srpnu loňského roku proběhla debata – více než polovina lidí chce odstavení jaderných elektráren do 2030. Hlavně starší lidé a ženy. Mladá generace chce nechat jadernou možnost otevřenou. Ale lidé nevěří vládě a expertům. 14. 9. 2012 vláda vyhlásila odstoupení od jádra do r. 2030, s tím, že do té doby bude všechny bezpečné reaktory provozovat a dokončí se reaktory ve výstavbě. Nový regulátor k tomu musí vydat nová povolení. Hned 19. 9. ale vydala vláda jiné prohlášení: bez jádra nemůže náš průmysl přežít. Odhlédněme od sentimentu protijaderných názorů a soustřeďme se na průmysl. V budoucnu na základě diskuse s domácí i zahraniční veřejností může dojít k přehodnocení naší politiky a naše energetická politika bude flexibilní. Akira končí prezentaci slovy: „It seems… people are realistic.“

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku