Ve jménu Boha

Mise IAEA 2014, Teherán

„Nebojte se, nekonvertovala jsem k islámu. Jenom trénuju, jaké to bude, přednášet v hidžábu,“ ujišťuji učitele z Klubu Světa energie, pro které jsem, s hlavou zabalenou do muslimského šátku, přednášela jen den před odjezdem na workshop o jaderné komunikaci do perského Teheránu. Není to jednoduché - musím si zvyknout, jak je v tom slyšet, jak se nasazují brýle, jak je v tom teplo, jestli to nepadá, atd. V Íránu i cizinky musejí mít zakryté vlasy. Nic proti tomu nemám. My si v naší kultuře zase zakrýváme ňadra, čemuž by se určitě divili třeba ve staré Krétě.

Teherán je obrovské bludiště asijského typu, se všudypřítomnými dopravními zácpami. Žije tu 12 milionů lidí. Přestože je 32 stupňů Celsia, je velmi příjemně, protože je tu sucho a jsme v nadmořské výšce kolem 1500 m n. m. Misi IAEA si pozvala energetická společnost vlastnící jadernou elektrárnu Bušehr. Většina z 30 účastníků je z Bušehru. Téma mise je obvyklé „Public Information and Awareness Programmes“. Spolu se mnou školí Brenda Pagannone z IAEA a Javier Farias z Nucleoelectrica Argentina. Workshop zahájili organizátoři z Nuclear Power Production and Development Company of Iran slovy „In the name of God“.

Prezentace, které tu máme, jsme museli poslat předem, aby je prověřili, zda nejsou závadné. Připojení na internet není, organizátor nás upozorňuje, že máme výjimku, že na jiných podobných workshopech (paralelně probíhají právě tři, všechny vedené IAEA), nesmí být ani notebooky, ani mobily, ani flashky. Pamětliva autocenzury, odstranila jsem předem z prezentace obrázky dívek s krátkými sukněmi a příklady komunikace z USA. Ale nenapadlo mne, že se posluchači zarazí, když jsem jim začala vykládat, jak mizí klasická média, kdy byl jeden vydavatel, a nastupují sociální sítě, kdy můžeme být vydavateli všichni a věšet si na Facebook a Twitter co chceme, aby si to přečetl kdokoliv…. Javier se mně pak opatrně ptá, jaký vidím rozdíl mezi životem za socializmu a v Islámu. Inu žádný, v obou případech jde o vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Mnoho Íránců to „nevydýchalo“ a zemi opouštějí. Masová emigrace po revoluci v r. 1979 už vyvedla ze země asi 5 milionů lidí, současný roční přírůstek obyvatel činí jen 1,4 %, fertilita je pod reprodukční hranicí. Přírůstek zajišťují běženci: Írán je druhý na světě v počtu přijatých uprchlíků (asi 3 miliony), většinou z Afghanistánu. Jazyky jsou si podobné jako Čeština a Slovenština. Platí zde zoroastriánský kalendář, takže se píše rok 1393. Už je mi jasné, proč mi na Ruzyni na letišti nevěřili, že mám platné vízum, vydané letos.

Energetika v Íránu

Írán produkuje kolem 240 TWh elektřiny ročně, 160 z plynu, 67 z ropy (obojího má země nadbytek), 12 TWh z vody, které je tu ale málo, a pár procent začíná proudit z jádra, díky konečně dostavěnému Bušehru. Írán má v plánu zdvojnásobit instalovanou kapacitu, aby mohl vyvážet do okolních energeticky hladových zemí – Afghanistánu, Arménie, Azerbajdžánu, Pakistánu.

Jaderný program začal v roce 1957 na základě programu Atoms for Peace. V r. 1974 šáh Réza oznámil cíl 23 000 MW instalovaných v jádře a uvolnění ropy a plynu pro export. V Bušehru začala stavba dvou PWR reaktorů o výkonech 1 200 MW ve spolupráci se Siemens KWU. Pak přišla islámská revoluce, téměř dokončené stavby byly opuštěny a v letech 1984-8 poškozeny Iráckým bombardováním. Ani smlouva na dva 910MW reaktory v lokalitě Darkhovin podepsaná v r. 1977 s Francií nemohla být dodržena (Francouzi si zařízení odvezli zpět a postavili je v Gravelines). V roce 1992 podepsal Írán smlouvu s Čínou na dva 300MW reaktory v Darkhovinu, ale výstavba nikdy nezačala. V r. 1992 podepsala Islámská republika v Moskvě smlouvu na stavbu dvou reaktorů WWER 1000 do elektrárny Bušehr. Mnoho zařízení zde zůstalo od německých stavitelů a Rusové na ně roubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v r. 2007 byla téměř zastavena. Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl konečně nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Všech 700 pracovníků na Bušehru mluví rusky, byli tam vyškoleni. V březnu 2014 Írán oznámil dohodu s Rosatomem na stavbě dalšího bloku, tentokrát už bez adaptace na staré německé součástky a se dvěma původně plánovanými odsolovacími jednotkami. Od roku 2013 se rovněž mluví o lehkovodním 300MW reaktoru vlastní íránské konstrukce pro Darkhovin. Dalších 15 míst připadá v úvahu pro další projekty, ale problémem celého území Íránu je poměrně silná seismická aktivita. Elektrárna má vydržet zemětřesení stupně 8, Bušehr už přežil ve zdraví 7,7 stupně.

Máme od agentury přísně zakázáno mluvit o obohacování uranu. Podělím se tedy se čtenáři alespoň o to, čeho se lze dopátrat ve veřejných zdrojích: V centrálním Íránu se od sedmdesátých let těží uran. V roce 1974 půjčili Francii více než miliardu dolarů na obohacovací zařízení v Tricastinu s tím, že budou odebírat desetinu produkce. Islámská revoluce v r. 1979 smlouvu zrušila a když ji chtěla nová vláda obnovit, už nechtěli Francouzi. Islámská vláda to vzala jako důkaz západní věrolomnosti a v roce 2000 začala budovat vlastní obohacovací podnik na principu centrifug v Natanz. Je pod zemí a obohacuje až do 20 % 235U. Fabrika na výrobu paliva je u Esfahánu. V r. 2009 přiznal Írán druhý obohacovací závod ve Fordow. Existují i laboratoře na laserové obohacování. Množství výsledného materiálu a stupeň obohacení, které identifikovala při svých kontrolách IAEA, bohatě převyšuje potřeby experimentálního reaktoru v Teheránu, pro který je materiál určen oficiálně.

Z hlediska komunikace mají největší problém s lokální veřejností kolem Bušehru. Potřebují je přesvědčit, že jaderná elektrárna je potřebná pro dostatek elektřiny a zabránění blackoutu, že znamená pro region rozvoj a zlepšení zdraví a vzdělání v regionu. Snažili se maximum personálu najmout v lokalitě, komunikovat se školami, pořádají školení lokálních učitelů v technologii jaderné elektrárny. Mají tam informační centrum, návštěvnost asi 30 000 lidí ročně, z toho 20 000 přichází z celého Íránu během dvou týdnů kdy se slaví nový rok. Poblíž IC bývá dětský tábor, dělají pro ně předvádění hasičské techniky apod. Zřídili Public training and awareness group, dávají jim školení o technologii, bezpečnostních opatřeních a ochraně obyvatelstva. Pořádají bezpečnostní cvičení, pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby zajistili nejlepší studenty pro příští provoz elektrárny. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s unií rybářů, s církví. Manažeři elektrárny jsou členy místní Islámské rady, což je velmi významná organizace, a také organizace Basij, což jsou islámské milice. Bezpečnostní zónu mají 5 km.

Jaderná i lidská komunikace

Druhý den workshopu se mírně uvolnila nervózní atmosféra vzájemného oťukávání, víc se ptají a diskutují. Notebooky nejsou dovolené, což dosti zdržuje prezentace výsledků skupinových cvičení – co vymysleli, píší pracně na tabuli, v počítači by to měli hned. Večer jedeme přes půl Teheránu na večeři za Mateem, jedním z Brendiných kamarádů. Je tu ve službách UNICEF, ale stěžuje si, že už několik měsíců jsou jejich aktivity zastaveny a nemá co dělat. Předtím byl tři roky v Egyptě, tam prý to není taková totalita jako zde. Tady je (nám ze socializmu dobře známý) systém špehů, lidé si nevěří, kvůli nesmyslům se tu zavírá, zastrašuje se. Normální lidé jsou tu ale velmi přátelští, pohostinní, v soukromí nic nepředstírají. Jsou také trochu zdrženliví a tiší. Peršané jsou velmi hrdí na svou historii, kulturu, jsou národ velmi vzdělaný - o to víc je smutné, že už čtvrt století snášejí tu náboženskou totalitu. Jsou tu disidenti, jako byli u nás, a jejich rodiny jsou perzekuované. Mateo říká, že si musí dávat velký pozor, s kým se stýká, jestli není podezřelý, nemá nějaké vztahy na disidenty apod.

Brouzdání po internetu je tu dosti omezené, blokované jsou všechny stránky velkých světových médií a mediálních agentur, ani na naše iDnes se nejde dostat, vyskakuje jen nějaký rozcestník v Perštině. Nejde se dostat na žádné zahraniční zprávy hovořící o Íránu, ani na Facebook, jen na nějakou jeho místní odnož. Jeden z účastníků, který nás doprovázel na večeři do typické teheránské restaurace, přestoupil zákaz a mermomocí se s námi chce bavit o politice. Je hrozně frustrovaný, chtěl by se dostat do Vídně do agentury nebo jinam pryč. Vyptává se na demokracii, jestli je u nás možné kritizovat veřejně vládu. Brenda ho udivuje tím, že v Římě klidně může jít před prezidentský palác a křičet, že president je vůl, a že nanejvýš přijde gardista a zdvořile ji požádá, jestli by poodstoupila od brány kousek dál. V Íránu sice také mají demokratické volby, ale je úplně jedno, kdo vyhraje, protože náboženská rada je nade všemi a všechny strany jí podléhají. V televizi byl například v těchto dnech rozhovor s prezidentem pro nějaké západní médium a redaktor se zeptal, proč nechal uvěznit člověka, který jen pověsil na internet filmový šot, ve kterém mladí lidé tančí na ulici. Prezident odpověděl, že to ne on, to že Bůh nad ním rozhodl, že to je špatné a zasluhuje za to zavřít. Zde se vůbec nesmí tančit, nemyslím v páru – vůbec, ani jednotlivci, ani tradiční tance pro turisty, nic – připadám si jak v té pohádce, kde král zakázal lidem smích. Mám pocit, že kolega je frustrovaný i z jiných věcí než nedostatku svobody. Říká, že protože je zakázáno na veřejnosti jakkoliv projevit náklonnost ženě (za to se také zavírá), vybírají si životní partnery jen podle jejich ekonomické situace. 90 % manželství se uzavírá pro peníze a jen 10 % z lásky. On se ženil také jen kvůli penězům…

Islám prý zakazuje zobrazování lidí. Je to legrační například na reklamních billboardech na ulicích – většinou jsou jen grafické, nebo s obrázkem pouhého zboží, nebo i s obrázkem postavy – bez hlavy. Ale portrétů Ímámů Chomejního a Chameneího je všude po ulicích plno. Ve vstupu do budovy společnosti Nuclear Power and Production Development visí plakát s nějakým nabádavým textem v perštině. Ptali jsme se manažera, co to znamená, odpověděl, že to je o bezpečnosti. Nedalo mi to, a zeptala jsem se ještě jednoho z účastníků, který se mnou velmi ochotně konverzoval v ruštině. Vysvětlil, že to je „o bezpečnosti slova“: nesdílej informace s cizím člověkem, říkej nikomu cizímu, co znáš a víš, važ dobře, komu jakou informaci řekneš.

Jádro v Argentině

Jaderný reaktor Embalse postavilo italsko-kanadské konsorcium v r. 1983, je to typ CANDU na přírodní uran, má výkon 600 MW. Produkuje také kobalt 60 pro medicínu a průmyslové aplikace. Javier je chlapec, jehož rodiče pracovali v jaderné elektrárně Embalse. Ve stejné době, kdy vystudoval na univerzitě komunikaci, Nuclearelectrica Argentina – provozovatel JE Atucha - hledala někoho na komunikaci nového jaderného zdroje Atucha II. Napsal dopis presidentu společnosti, že „vyrůstal v blokové dozorně Embalse“ a president jej přijal. Vybudoval oddělení PR, které do té doby neexistovalo. Dnes je ředitelem komunikace celé Nucleoelectrica Argentina, stál při tvorbě všech komunikačních aktivit na podporu nově dostavovaného bloku, jezdí po světě propagovat argentinský jaderný program. (Mám od něho několik povedených filmových klipů o spouštění JE Atucha II – mohu sdílet se zájemci.) Atucha I má tlakovodní těžkovodní reaktor o výkonu 357 MW, spuštěna byla v roce 1974. V roce 1981 začali stavět další silnější reaktor ve spolupráci se Siemensem, ale dokončení se táhlo. Teprve president Nestor Kirchner v r. 2005 udělal zásadní rozhodnutí, že reaktor se musí dokončit – a ten také nyní nese jeho jméno. Atucha II má PHWR reaktor o výkonu 750 MW a v červnu 2014 dodala první elektřinu do sítě. Na plný výkon pojede na konci tohoto roku a Argentina tak dosáhne cca 10 % elektřiny z jádra.

Mission completed

Tato mise nebyla jednoduchá. Všichni přítomní byli pracovníci komunikace, ale nikdo z nich neuměl držet mikrofon a mluvit do něj. Jednotlivé organizace – jaderný dozor, společnost pro rozvoj jádra, jaderná elektrárna a další – nemají mezi sebou rozdělené kompetence, kdo kdy o čem má komunikovat, nemají nastavený systém spolupráce. V případě nějaké krizové situace už vůbec ne – tvrdí, že to není jejich starost, krizovou komunikaci že dělá národní záchranný systém… Stále mají tendenci vysvětlovat technické detaily palivových článků a čerpadel, diví se, že by měli vytvářet nějakou komunikační strategii a že by snad měli sami aktivně dodávat články médiím – a navíc ani ne o těch technických detailech…

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku