Vietnam podruhé

V polovině listopadu jsem se zúčastnila mise IAEA do Vietnamu. Poprvé jsem tu byla před dvěma lety. Tehdy jsem shledala, že akce trochu trpěla tím, že byla pojatá jako položka nařízená stranou a vládou, kterou je potřeba odškrtnout jako splněnou, a více jako vzájemná prezentace jednotlivých zúčastněných vietnamských organizací, než jako výcvikový seminář jaderné komunikace. Po dvou letech to nebylo jiné.

Opět účastníků asi 40, nesourodá skupina z různých ministerstev, atomové komise, hanojské univerzity a stranou a vládou ovládaných médií. Téma semináře bylo specifikováno na lokální komunikaci, tak jsem se také připravovala, nejen já, ale i druhá lektorka Karen Daifuku z EdF. Prezentace vietnamské strany však uváděly výčet výstav uspořádaných ve velkých městech, počet konferencí otevíraných ministry a chlubily se informačním centrem Rosatomu v Hanoi, kam asi rybáři z vesnice, kde bude jaderka, těžko zavítají. Lokální komunikace se týkala jediná - penzionovaný profesor fyziky obchází vesnice a pořádá pro lidi "pocket seminars" - povídání o jaderné energetice v malých skupinkách.

Po celou dobu se snažíme přesvědčit auditorium, že právě taková práce, komunikace tváří v tvář, setkávání s obyčejnými lidmi a naslouchání jejich starostem, obavám a přáním je užitečnější, než desítky brožurek o technologii jaderných reaktorů. Karen uvádí krásné příklady z komunikace v okolí anglického Hinckley Point, kde bude EdF stavět nový blok. Například kolik vysázeli nových stromů, protože občané řekli, "Well, tak si ten nový reaktor postavte, ale my na něj nechceme z okna koukat..." Nebo jak otevřeli improvizované informační středisko v obchoďáku, protože tam lidé denně chodí, ne na staveniště...

Tentokrát bude moje zpráva z mise krátká, protože pro udělání představy úplně stačí několik citátů:

Vládní zákon stanovil, že v provincii Ninh Thuan budou dvě jaderné elektrárny. Úkol č. 1 - přesídlit obyvatelstvo z lokality. Úkol č. 2 - vypracovat komunikační plán. Úkol č. 3 - zajistit jadernou bezpečnost. "Nojo, ale my nemůžeme nic dělat, protože vláda neřekla jasné datum a nedala nám peníze. Čekáme na vládní nařízení, jak pokračovat."

"Dosáhli jsme souhlasu komunit na obou místech budoucích jaderných elektráren, veřejnost je plně seznámena s technologií a bezpečností." "Můžete uvést nějaké podrobnější výsledky průzkumu?" "Vlastně ne, těch lidí, kterých jsme se dotazovali, bylo jen málo."

"Pracujeme s médii, abychom ochránili populaci před nepříjemnými informacemi a špatnou propagandou. Naštěstí už máme dokončenou dokumentaci, která projekt ochrání před nepřátelskými organizacemi."

"My teď hlavně řešíme, kdo bude v týmu zodpovědném za komunikaci."

"Čekáme, až EVN (energetická společnost) vybuduje centra pro komunikaci. Tam pak budou mít občané informace." "Ale my na to v EVN nemáme peníze a nemáme tam zatím žádnou náplň."

"Je důležité se soustředit na děti, protože mají "soft brains", se kterými se snadno manipuluje."

Na závěr jako obvykle proběhlo praktické cvičení, kdy měli účastníci udělat seznam všech stakeholderů, cílových skupin, se kterými je potřeba v lokalitě komunikovat, a uvést, jak se doposud komunikovalo a jak bude v budoucnu. Ptám se, proč v tom seznamu jsou jen správní orgány a departmenty lokálních Národních výborů a nejsou rybáři, farmáři a ženy v domácnosti? "Ale s těmi přece vůbec komunikovat nebudeme, nepotřebujeme, ti budou přesídleni jinam!"

Aspoň jsem se zdokonalila v házení hrachu na zeď. Ale jinak - Vietnam je krásná země a dobře tu vaří...

Marie Dufková

zpět na úvodní stránku